Šavlozubý tygr

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Šavlozubý tygr

Smilodon
Smilodon
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: šelmy (Carnivora)
Čeleď: kočkovití (Felidae)
Podčeleď: machairodonti (Machairodontinae)

Šavlozubí tygři (zastarale i šavlozubí lvi) je lidové označení pro vyhynulé kočkovité šelmy z podčeledi Machairodontinae. Nejznámější je Smilodon, který žil až do konce poslední doby ledové v Americe. Označení šavlozubý tygr není z vědeckého hlediska moc přesné, neboť současný tygr patří do jiné podčeledi a s šavlozubým tygrem není blízce příbuzný. Správnější označení by bylo „šavlozubá kočkovitá šelma“.

Rody[editovat | editovat zdroj]

kostra
Lebka šavlozubého tygra druhu Smilodon fatalis.

Rody podčeledi Machairodontinae:[1]

Machairodontini

Smilodontini

  • Paramachairodus:[5] střední až pozdní miocén; Evropa a Asie
  • Megantereon: časný pliocén až střední pleistocén; Evropa, Asie, Afrika, Severní Amerika
  • Smilodon: pozdní pliocén až konec pleistocénu, Amerika

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Předek smilodona Machairodus sám vznikl z proailuria. Podle fosilních nálezů může být Smilodon zařazen mezi kočkovité šelmy, ale do jiné vývojové větve. Zahrnuje druhy velikosti rysa a tygra, většinou robustněji stavěné a při stejné velikosti těžší než současné velké kočky. Smilodon se svými až 400 kilogramy byl mezi těmito druhy největší. Tyto kočky se vyvinuly v různých částech světa nezávisle na sobě. Vyskytovaly se v Evropě, Asii, Africe a Severní Americe v rozmezí přibližně před 13–2 milióny let. Kostry především mladých jedinců smilodona byly nalezeny v Kalifornii, poblíž Los Angeles v asfaltovém jezírku Rancha La Brea. Tyto kočky téměř vyhynuly v období pleistocénu před 1,8–1 milionem let v Americe a v Eurasii téměř současně. Ojediněle se vyskytovaly ještě před 13 000–10 000 lety.

Zuby[editovat | editovat zdroj]

Pro šavlozubé byly typické dlouhé, horní, ze stran zploštělé špičáky, s hranami ostrými jako nůž, na kraji lehce zoubkovanými, přičemž špičáky v dolní čelisti byly malé nebo zcela chyběly. Měli doširoka rozevíratelné čelisti a silné krční svaly. Délka špičáků naznačuje, že Smilodon dokázal tlamu doširoka rozevřít. Podle odhadu to byl úhel až 120 stupňů, dnes žijící lev dosáhne 65 stupňů. Tato fakta naznačují, že se zřejmě mohl odvážit i na kořist, která byla podstatně větší než on.

Lov a potrava[editovat | editovat zdroj]

Tyto šelmy zřejmě měly odlišnou techniku lovu kořisti než dnešní kočkovité šelmy. Ty loví tak, že dlouhým skokem skočí kořisti na šíji a ostrými drápy se na ní pevně zachytí. Kořisti zaryjí zuby do šíje a pootočením hlavy jí zlámou vaz. Nejprve se vědci domnívali, že Smilodon zasahoval kořist hlubokými bodnými ranami na měkké části krku a následným porušením artérií a uzavřením dýchacích cest zvíře usmrtil.
Podle dnešních nálezů se ale usuzuje, že Smilodon byl mrchožrout. Silné zakřivení špičáků svědčí o tom, že zvíře nemohlo zasáhnout kořist hlubokými bodnými ranami, jenom ji těmito zuby rozpáralo nebo rozřízlo. Navíc šavlozubí nebyli vybaveni pro rychlý běh. Fosilní nálezy kostry dokazují, že měli poměrně krátké nohy a přitom robustní tělesnou stavbu, což nejsou nijak příznivé podmínky k rychlému běhu a k pronásledování kořisti. Podle dochovaných exemplářů se zahojenými zlomeninami lze usuzovat, že Smilodon zřejmě žil a lovil v rodinných skupinách. Jejich hlavní kořistí mohli být velcí tlustokožci, jejichž vymizení může souviset s vyhynutím Machairodontů. Podle jedné studie z roku 2008 byly některé velké šavlozubé kočky společenské a žily stejně jako dnešní lvi ve smečkách.[6]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. McKenna, M., Bell, K.,: Classification of Mammals: Above the Species Level. Columbia University Press; Auflage: New Ed; 2000.
  2. Alan Turner: The Evolution of the guild of larger terrestrial carnivores during the Plio-Pleistocene in Africa. Geobios, no 23, fasc. 3, p. 349-368, 1990
  3. L. D. Martin et al.: Three Ways To Be a Saber-Toothed Cat. Naturwissenschaften, Springer Berlin / Heidelberg, 1999. online
  4. Lars W. van den Hoek Ostende, Michael Morlo, Doris Nagel: Fossils explained 52 Majestic killers: the sabre-toothed cats. Blackwell Publishing Ltd, Geology Today, Vol. 22, No. 4, July–August 2006 online
  5. TURNER, Alan. The Big Cats and their fossil relatives. New York : Columbia University Press, 1997. ISBN 0-231-10228-3. S. 60.  
  6. http://news.nationalgeographic.com/news/2008/11/081103-sabertooths.html