Starokladrubský kůň

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Starokladrubský bělouš)
Skočit na: Navigace, Hledání
Stádo klisen starokladrubského bělouše v Kladrubech nad Labem

Starokladrubský kůň je nejstarší české plemeno, český chovatelský unikát, jehož původ sahá až na začátek novověku. Zároveň je to jediné plemeno koní vyšlechtěné speciálně pro ceremoniální účely panovníků. Do dnešních dnů si stále udržel barokní ráz. Dnes je velmi oblíbený jako výstavní kůň, také je velmi oblíbený jako rodinný kůň. Své jméno dostal podle hřebčína v Kladrubech nad Labem.

Popis plemene[editovat | editovat zdroj]

Starokladrubský kůň patří mezi nejtěžší teplokrevníky. Jsou to koně velkého obdélníkového rámce s ušlechtilými tělesnými proporcemi. Těžká hlava má klabonos, velmi typický pro Kladrubáky, dále má výrazné velké živé oči. Jeho vysoko nasazený, mohutný, klenutý, přiměřeně dlouhý a dobře osvalený krk může být též labutí. Kohoutek je méně výrazný. Kohoutková výška se pohybuje v rozmezí 165 – 175 cm. Hrudník je hluboký a široký s přiměřeně dlouhou lopatkou, díky ní mají vysokou pohybovou akci. Obvod hrudi je okolo 205 cm. Záď je mohutná, široká, rovná nebo mírně skloněná. Původně byla záď střechovitá, ale přimícháním cizí krve se zakulatila. Mají delší a měkčí hřbet. Dobře kostnatý a suchý fundament. Nohy jsou silné, krátké se strmějšími spěnkami. Obvod holeně činí okolo 20 – 24 cm. Kopyta jsou tvrdá, dobře tvarovaná a prostorná. Charakteristická hustá hříva a ocas by se neměly nijak stříhat. Jejich elastické, kadencové a prostorné chody s vysokou akcí jsou pro ně typické a podtrhují majestátní vzhled tohoto koně. Hmotnost je okolo 700 kg.

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Starokladrubský kůň je vysoký, silný s impozantním vzhledem. Původně byl chován ve všech barevných rázech. Od konce 18. století se poptávka ustálila na vraníky a bělouše. Vynikají elegantním vzhledem, který je podepřen fyziologickými vlastnostmi. Jeho konstituce je pevná. Starokladrubský kůň se vyznačuje pozdním dospíváním a velkou dlouhověkostí (cca 30 let). Má velmi dobrou plodnost a je nadán vytrvalostí. Toto plemeno má živý charakter a klidný vyrovnaný temperament. Povahou je laskavý a ochotný. Někdy jim trvá trochu déle než pochopí, co po nich chcete, ale pokud se obrníte trpělivostí, jistě se Vám odmění svou spolehlivostí a pracovitostí. Ačkoliv je to velké plemeno, vyznačuje se svou citlivostí a jemností. Jsou to koně velmi milé a přátelské.

Historie chovu[editovat | editovat zdroj]

Jeho chov založil císař Rudolf II. v obci Kladruby nad Labem, kde je nyní nejstarší hřebčín Evropy, národní hřebčín. Základem chovu byly domácí klisny zkřížené s dovezenými starošpanělskými a staroitalskými (neapolskými) hřebci. [1].

Kmeny[editovat | editovat zdroj]

Hlava starokladrubského bělouše

Zakladatelem stáda běloušů byl italsko-španělský hřebec Peppoli, od jehož potomků Imperatora, Generala a Generalissima se chov vyvíjel v těchto kmenech

Čistokrevné klasické kmeny (vyznačeny tučně)[editovat | editovat zdroj]

kmen č. kmen - název (rok narození zakladatele)

  • L1 Generale (1787)
  • L11 Generale-Generalissimus (Gss XXIII-1938)
  • L2 Favory (1779)
  • L21 Favory-Generalissimus (Gss XXIX-1965)
  • L3 Sacramoso (1800)
  • L31 Solo (Sacramoso XXXI-1927)
  • L12 Napoleone (1845)
  • L13 Generalissimus (1797)

Čistokrevné neklasické kmeny[editovat | editovat zdroj]

  • L4 Siglavi Pakra (1946)
  • L5 Romke (1966)
  • L6 Rudolfo (1968)

Kmen Napoleone zanikl v r.1922. Původní kmen Generalissimus(1797) zanikl v r.1929 úhynem hřebce Generalissimus XXII. Znovu byl obnoven v r.1941 zařazením hřebce Generalissimus XXIII (po otci Generale XXIII z matky 407 Gss XXII) a v r.1970 zařazením hřebce Generalissimus XXIX (po otci Favory IV z matky 817 Gss XXIII).

Starokladrubský bělouš[editovat | editovat zdroj]

Původ se vztahuje k vranému hřebci Pepoli, jeho potomek, hřebeček Imperatore byl otcem plemeníka General. Ten měl 4 syny, kteří tvořili vlastní linie. Nejdůležitější byla linie Generale. Linie Generalissimus vyhynula roku 1929. V budoucnu byla obnovena pouze jménem. Bělouši byli tedy chováni ve 2 liniích a 4 rodinách. Jedna rodina se rozštěpila na 3 další. Právě tato rodina má největší zastoupení a jména představitelek začínají písmeny E, A a P. Mezi další rodiny patří: C, R a nejmladší S. V posledních desetiletí byla při křížení použita krev lipicánská, orlovských klusáků a arabských polokrevníků, protože křížení s anglickými plnokrevníky koncem 19. století skončilo. Dnes je v plemenné knize uvedeno 56 hřebců a 310 klisen.

Starokladrubský vraník[editovat | editovat zdroj]

Starokladrubský vraník

Vraník je též karoseriér, mohutný jezdecký kůň. Vznikl společně s běloušem. Vraníci ale zdědili více vlastností po tvrdých neapolských předcích, nebyli tak ustálení v exteriéru, tak byli bráni jako méně ušlechtilí. Byli u císařského dvora používáni především pro smuteční obřady a pro církevní hodnostáře, ale i k těžké práci v hospodářství, pro svou vytrvalost a tahavost byli oblíbeni mezi chovateli a rolníky. Vraník je s běloušem ve vlastnostech velmi podobný až na pár odlišností. Vraník je velmi tvrdý, mohutný teplokrevný kůň, méně robustní než bělouš. Trup je dlouhý, často válcovitý. Záď kratší a více skloněná než u běloušů. Mají výraznější klabonos. Velmi lesklá černá srst nepřipouští žádné bílé znaky. Chody jsou vysoké, energické, krátké, s rychlým klusem, který není překážkou jejich vytrvalosti. Jejich krk je silný, vysoko nasazený. V práci je spolehlivý, vytrvalý a rychlý. Díky těmto vlastnostem a dobré ovladatelnosti byl často používán v zemědělství.

Původ[editovat | editovat zdroj]

Vraník stejně jako bělouš vznikl křížením domácích klisen se starošpanělskými a staroitalskými koňmi. Zakladateli stáda vraníků byly dva rody hřebců, Sacramoso a Napoleone, z nichž rod Napoleone byl zlikvidován v Kladrubech r. 1922. Rod Sacramoso se udržel. Byl založen italsko-španělským hřebcem vraníkem Sacramoso, který se dostal do Kladrub z arcibiskupského solnohradského hřebčína Riess, ale tato linie zanikla. Druhá linie Sacramosů se udržela až do našich dnů. Byla založena hřebcem Sacramoso nar. 1800 a pocházejícím z hřebčína olomouckého arcibiskupství v Kroměříži. Po první světové válce z nenávisti ke všemu habsburskému, vznikl záměr zlikvidovat starokladrubské koně, protože byli bráni jako zdegenerovaní a jako přežitek staré doby. Ponechat se mohl pouze omezený počet bílých jedinců a i ty bylo v plánu "napravit" překřížením jinými plemeny. Začalo vyhlazování starokladrubských koní. Vraníci byli nesmyslně považováni za méně ušlechtilé, asi proto, že s oblibou byli používáni v zemědělství, takže byli asi braní jako obyčejní tahouni. A tak se s likvidací začalo u nich, rozprodáváním koní sedlákům a na jatka. Naštěstí se v roce 1938 se zrodil plán v hlavě profesora Františka Bílka, zachránit a zregenerovat toto ušlechtilé zvíře. Na počátku se podařilo shromáždit 3 hřebce z linie Sacramoso (Sacramoso XXVII - Aja 1917, Sacramoso XXVII 1917, Sacramoso XXXI - Solo 1927 - ten dal pak vzniknout nové linii Solo) a 11 klisen - pouze 2 z nich byly čistokrevné vranky. Regenerace probíhala nejprve v Průhonicích u Prahy. Poté se přestěhovala do výzkumné stanice pro chov koní ve Slatiňanech u Chrudimi. Chovná základna byla příliš malá a tak bylo nutno použít krom běloušů i hřebce nejvíce podobných plemen - především Lipického koně - nejbližšího příbuzného plemene (Siglavy Pakra), pak Fríského (Romke), dále např. Noniuse, Orlovského klusáka... Tímto způsobem se podařilo starokladrubského vraníka zachránit. V roce 1973 byl proces regenerace prohlášen za úspěšně splněný a pokračovalo se v udržovacím šlechtění. Od roku 2002 je plemenná kniha starokladrubského koně uzavřena dalším u přílivu cizí krve, protože v NH i privátních chovech je již dost jedinců. Současný chov je založen na čtyřech základních liniích – pojmenovaných po hřebcích zakladatelích: Sacramoso, Solo, Siglavi Pakra (Lipický kůň) a Romke (Fríský kůň) Vraník to měl v průběhu let těžší než bělouš a je neprávem odsuzován za méně cenného.

Využití[editovat | editovat zdroj]

Starokladrubští koně se skvěle uplatňují jako koně tažní, kočároví. Díky tomu se proslavili po celé Evropě, nejčastěji ve čtyřspřeží. Zároveň stoupá jejich obliba v jízdě pod sedlem – v drezuře. Tito koně byli speciálně vyšlechtěni pro císařský dvůr. Dnes se díky svému vzhledu a reprezentativnímu chodu používají při přehlídkách a ceremoniálních akcích. Lidé si je také pořizují jako dobré společníky pro volný čas. V armádě se výborně osvědčil jako kyrysnický kůň. Pro jejich klidný a respekt vzbuzující pohled, si je oblíbila i jízdní policie. Pro své výborné povahové vlastnosti se tyto koně užívají pro hipoterapii. Další využití starokladrubských koní je ve vozatajském sportu, kde dosahují vynikajících výsledků a jsou jedni z nejlepších.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Starokladrubský kůň je světovým unikátem, nejen díky svému původu, ale i úspěšnou snahou chovatelské práce o vzkříšení původního českého plemena. V roce 1995 byl Starokladrubský kůň přijat za kulturní památku. V roce 2002 byl Starokladrubský kůň spolu s komplexem Kladrubského hřebčína uznán jako národní kulturní památka. Tímto postem se stal jediným živým tvorem na světě, který platí vedle významných uměleckých děl a architektury za střed památkářské ochrany. Toto ocenění nemají ani Lipicáni španělské školy ve Vídni. Světové prvenství tudíž patří Starokladrubskému koni. Toto plemeno bylo také přijato pod ochranu FAO, odborné organizace OSN. Dále bylo zařazeno na seznam UNESCO jako kulturní dědictví lidstva.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. DOLEŽAL, Vladimír; DOLEŽALOVÁ, Alena. Člověk a kůň. České Budějovice : Dona, 1995. ISBN 80-85463-52-0. Kapitola Skupina koní východních, s. 77.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]