Digenis Akritas

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Výjev s tematikou Digenise Akrity na athénském talíři z 12. století

Digenis Akritas je byzantský hrdinský epos,[pozn. 1] jehož děj se odehrává na pozadí byzantsko-arabského konfliktu v oblasti kolem řeky Eufratu. Ústřední postavu představuje šlechtic a dobrodruh Basileios, zvaný Digenis Akritas, hrdina náležející k akritai, válečníkům střežícím pohraniční kraje byzantské říše. Jeho otcem je arabský emír, který přestoupil ke křesťanství, a oženil se s dcerou byzantského vojevůdce. Dílo je vytvořeno z několika částí pocházejících z různých období a nemá jednotnou koncepci. Pochází pravděpodobně z 11. až 12. století a postupem času se stalo byzantským národním eposem.[2]

Epos se dochoval v několika verzích. Vůbec první exemplář, přesněji jeho ruský překlad, byl nalezen v roce 1800. První řecký rukopis byl objeven až roku 1868, od té doby se celkem našlo šest exemplářů tohoto díla. Ty se mezi sebou liší obsahem, formou i kvalitou jazyka. Autor dílo vytvořil z prvků lidové tvorby z byzantsko-arabského pomezí, dále pak inspirací z děl antických autorů a biblickými motivy.

Vznik a charakter díla[editovat | editovat zdroj]

Skladba v sobě zahrnuje různá byzantská díla pocházející z odlišných časových období, z nichž nejstarší část pochází pravděpodobně z 9. až 10. století – je známa jako Píseň o emírovi a původně představovala samostatné dílo.[2] Její další části mají původ v byzantské lidové tvorbě, zejména z oblasti kolem města Melitene, kde docházelo vedle četných bojů i k rozsáhlé byzantsko-arabské kulturní výměně.[pozn. 2] Patrná je obliba erotických scén, typická pro komnenovské období, ve kterém se uchytil trend napodobování antických milostných románů. V díle se objevují taktéž biblické motivy.[4] Tyto prvky spojil neznámý autor, ovlivněný též tvorbou o Alexandrovi Makedonském, někdy v 11. či 12. století do jednoho eposu.[5] Není známo, zda bylo toto dílo původně napsáno klasickou, či tehdejší hovorovou středověkou řečtinou.[6] V díle se odrážejí zájmy tehdejší anatolské aristokracie v mnoha oblastech jejího života.[7] Ovšem vzhledem k tomu, že dílo bylo s velkou pravděpodobností vytvořeno po územních ztrátách ve prospěch Turků na konci 11. století, mohou tyto výjevy popisovat romantický pohled na původní život šlechtické vrstvy, jež se před tureckým postupem stáhla z východních provincií do bezpečí Konstantinopole.[3] Sám hlavní hrdina je představitelem této aristokracie a svým vztahem k císařské moci budí dojem nezávislého a sebevědomého jedince, v němž se odrážejí dobové názory a hrdost tehdejších šlechtických vrstev.[5]

Děj[editovat | editovat zdroj]

Zobrazení Digenise s drakem na byzantském talíři z Athén, 12. století

První, starší, část pojednává o únosu dcery byzantského velitele, stratéga, arabským emírem na východním pomezí byzantské říše, kde po dlouhou dobu docházelo k častým střetnutím mezi Byzantinci a muslimy. Svými činy vyvolá muslimský vládce spor mezi ním a dívčinými bratry, který je urovnán přestoupením emíra na křesťanství. Ze spojení emíra a stratégovy dcery se narodí Basileios, zvaný Digenis Akritas (Dvojrodý strážce hranic), hrdina celého eposu.[2][1][pozn. 3]

Druhá část již postrádá jednotnou strukturu a je spíše sledem několika oddělených příběhů. Digenis, sloužící jako akritas, strážce chránící byzantské východní hranice, podobně jako jeho otec unese dívku byzantského velitele a vezme si ji za ženu. Kromě jiných dobrodružství svádí souboj s drakem, bojuje vítězně s bandity, porazí a svede krásnou amazonku Maximó, načež si u řeky Eufratu postaví honosný palác. Umírá zasažen nemocí, čímž řecké verze eposu končí.[1][pozn. 4]

Sotvaže vzešel nový den a slunce v plné síle,
pahorky kolem pokrylo paprsky zářivými,
hle, vprostřed pláně Maximó se právě objevila,
na koni vraném seděla ušlechtilého chovu,
přes pancíř nesla volný plášť z hedvábí, jasně žlutý,
na hlavě turban zelený a vyšívaný zlatem,
tělo jí chránil krásný štít s obrazem orlích křídel,
v své ruce kopí arabské a u pasu meč měla.
— Souboj Digenise s Amazonkou Maximó[5]

Dochované rukopisy[editovat | editovat zdroj]

Exemplář jednoho z rukopisů

Dílo se v původní podobě nedochovalo, je ale k dispozici řada opisů z pozdějších dob. Rovněž byla nalezena Digenisova zobrazení na athénské a korinthské byzantské keramice. První písemná zmínka o tomto díle pochází z 18. století od vzdělance a osvícence Kaisaria Daponta, nicméně samotný exemplář rukopisu byl nalezen až roku 1800, a to pouze v ruském překladu Děvgenijo dějanije. První dochovaný řecký text se našel až o téměř tři čtvrtě století později, roku 1868.[2] Následovaly další objevy, díky nimž je celkem známo šest rukopisů – Grottaferský z 14. až 15. století, dále rukopisy Eskorialský, Trapezuntský a Androský, všechny pocházející z 16. století, následované Oxfordským a Paschalisovým, oběma z 18. století. Rukopisy se navzájem liší jak obsahově, tak kvalitou jazyka, v některých případech i formou.[1][pozn. 5]

Vydání v češtině[editovat | editovat zdroj]

  • Byzantské epos Basilios Digenis Akritas. Překlad Karel Müller. Jindřichův Hradec : vlastní náklad, 1912. 66 s.  
  • Byzantské epos Basilios Digenis Akritas. Překlad Karel Müller. Praha : Česká akademie věd a umění, 1938. 130 s. Doplněno o úvod a opatřeno poznámkami.  

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Někdy se též řadí mezi romance, protože obsahuje prvky obou literárních žánrů.[1]
  2. Vyvstaly i hypotézy, že přinejmenším jedna z verzí eposu vznikla v paulikiánském prostředí.[1] Nicméně někteří Digenisovi nepřátelé byli ztotožněni s vůdci Paulikiánů, křesťanské heretické skupiny, a samotná postava christianizovaného emíra, Digenisova otce se vztahuje ke skutečné historické postavě, Omarovi z Melitene, muslimském emírovi, který s Paulikiány udržoval spojenectví.[3]
  3. Právě tato část bylo vytvořena již v 9. či 10. století pod jménem Píseň o emírovi[2]
  4. Řecké texty nejsou dochované v jednotné verzi. Například při setkání s císařem se v některých případech jedná o císaře Romana I., v jiných o Basileia I. V jedné verzi zemře Digenisova manželka po jeho smrti žalem, v jiné ji v posledních chvílích svého života Digenis drží v náručí tak silně, že ji udusí.[1]
  5. Například Paskalisův rukopis není psán ve verších, jedná se o prózu.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g SLOBODA, Marián. Byzantská romance (epos) „Digenis Akritas“ a její ruské verze „Děvgenijevo dějanije“ [online]. [cit. 2010-11-07]. Dostupné online.  
  2. a b c d e DOSTÁLOVÁ, Růžena. Byzantská vzdělanost. Vyšehrad : Praha, 1990. Dále jen [Dostálová]. ISBN 80-7021-034-6. S. 230.  
  3. a b ROSSER, John H. Historical Dictionary of Byzantium. Lanham, Maryland and London : The Scarecrow Press, Inc., 2001. Dále jen [Rosser]. ISBN 0-8108-3979-2. S. 117.  
  4. Dostálová, s. 233
  5. a b c Dostálová, s. 231
  6. Hradečný, s. 221
  7. TREATGOLD, Warren. A History of the Byzantine State and Society. Stanford, California : Stanford University Press, 1997. Dále jen [Treadgold]. ISBN 0-8047-2630-2. S. 565.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Kategorie Digenes Akritas ve Wikimedia Commons
  • SLOBODA, Marián. Byzantská romance (epos) „Digenis Akritas“ a její ruské verze „Děvgenijevo dějanije“ [online]. [cit. 2010-11-07]. Dostupné online.