Akritai

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Akritai (řecky ἀκρίται, singulár akrites, ἀκρίτης) je termín používaný v byzantské říši v 9. - 11. století, kterým se označovaly armádní jednotky a obyvatelstvo střežící východní hranice říše, čelící muslimským státům na Středním východě. Podobná pohraniční stráž, limitanei, byla činná v pozdní římské a raně byzantské armádě.

Jejich přikrášlené činy byly inspirací pro byzantský „národní epos“ Digenis Akritas a cyklus Akritských písní.

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Termín je odvozen z řeckého slova akron/akra, což znamená hranici, pohraniční stráž.

Civilní život a vojenská aktivita[editovat | editovat zdroj]

V oficiálním byzantském použití nejde o termín technický, ale popisný - byl obecně aplikován jak na obránce obyvatel, tak na samotné obyvatele oblasti východní hranice, včetně jejich muslimských sousedů. Ve skutečnosti byla byzantská vojska umístěná na hranicích směsí profesionálních vojáků a místní milice, stejně jako nepravidelných jednotek, které samotné představovaly akritai či apelatai.

Není jisté, zda tito lidé taktéž dostávali část půdy k obdělávání[1] jako ostatní vojáci na themách, či se zaměřovali na své vojenské povinnosti a žili z rent z malých statků. Jejich důstojníci však pocházeli z místní aristokracie.

Často byli aktivní jako bandité (na Balkáně byli známí jako chonsarioi, z bulharského výrazu pro zloděje), v eposu Digenes Akritas také vystupují jako lupiči.

Ke konci 10. století způsobilo znovudobytí území na východě že akritai byli často etnicky a nábožensky smíšeni - na tento fakt je poukázáno ve výše zmíněném díle Digenis Akritas - „digenis“ znamená „ze dvou ras“, v tomto konkrétním případě „Římana“ (Byzantince/Řeka) a „Saracéna“.

Apelatai sloužili ve vytrvalém boji mezi Byzancí a jejími východním sousedy, charakterizovaném šarvátkami a nájezdy, jako nájezdníci, průzkumníci a hraniční stráže. Kromě lehké pěchoty byly pohraniční jednotky doplněny o lehkou jízdu, tzv. trapezitai či tasinarioi. V případě velkého arabského nájezdu měli za úkol způsobit poplach, pomáhat při evakuaci místního obyvatelstva do různých pevností a zdržet nepřítele, dokud nedorazí posily.

Jejich úlohu a taktiku popsal Nikeforos II. v díle „De velitatione bellica“.

Recese, obnovení a definitivní konec[editovat | editovat zdroj]

Akritai ztratili na důležitosti koncem 10. století, když se byzantská hranice posunula na východ, a její obhajoba se radikálně restrukturalizovala. Menší územní celky (themata) byly spojeny v pět větších, v jejichž čele stál doux a měly silnou posádku profesionálních vojáků (tagma).

Během první poloviny 11. století Byzantinci na východě čelili jen malému nebezpečí a to dovolilo oslabení jejich vojenské síly. Výsledkem bylo, že nebyli schopni zastavit rychlý pokrok Seldžuckých Turků v Malé Asii.

Instituci akritai ve smyslu obrany hranic místními obyvateli výměnou za půdu a daňové úlevy znovu zavedl Manuel I. Komnenos, když znovu dobyl západní části Malé Asie. Za období Nikájského císařství bylo jejich povinností střežit anatolijské pohraničí proti nájezdům tureckých kočovníků, zejména pak oblast údolí řeky Velký Menderes. Jejich připojení k Laskaridské dynastii však v roce 1262 vedlo ke vzpouře proti uchvatiteli, císaři Michaelu VIII. Tato vzpoura byla potlačena, akritai byly zapsáni do pravidelné armády a jejich výsady byly zrušeny[1]. V důsledku toho přestali v rámci jedné generace existovat, což vedlo k úplné ztrátě byzantských držav v Malé Asii během první poloviny 14. století.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Akritai na anglické Wikipedii.

  1. a b Akritai [online]. cojeco.cz, [cit. 2012-02-28]. Dostupné online.  

Související články[editovat | editovat zdroj]