Žraloci

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Žralok. Možná hledáte: Žralok (seriál).

Wikipedie:Jak číst taxobox Žraloci

Carcharhinus melanopterus
Carcharhinus melanopterus
Vědecká klasifikace
Říše: Živočichové (Animalia)
Kmen: Strunatci (Chordata)
Podkmen: Obratlovci (Vertebrata)
Třída: Paryby (Chondrichthyes)
Nadřád: Žraloci (Selachimorpha)
řády

Žraloci byli dřív řazeni do řádu (Selachiformes), dnes jsou obvykle považováni za nadřád (Selachimorpha) podtřídy příčnoústých (Elasmobranchii).

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Žraloci jsou především predátoři, obývající většinu rozlohy moří a oceánů na Zemi. Někteří z nich se vyskytují i v brakických vodách při ústí řek a pronikají do jejich dolních toků, vyskytlo se i několik málo druhů, které se adaptovaly na život ve větších sladkých jezerech.

Vývoj žraloků[editovat | editovat zdroj]

Žraloci patří do podtřídy příčnoústí, třídy paryby, což je prastará třída, která se objevila již ve starších prvohorách. V současnosti jsou s výjimkou tří nadřádů (žraloci, rejnoci a chimérotvární) všechny skupiny paryb vyhynulé.

Ze současné fauny patří žraloci k nejstarším skupinám živočichů. První žraloci byli ve fosilních záznamech nalezeni již ve vrstvách ordoviku, čili ve vrstvách z doby před 450-420 miliony lety, tedy dříve než se objevili první suchozemští obratlovci a před kolonizací kontinentů rostlinami. Z prvních žraloků byly objeveny jen čelisti a ne všichni paleontologové jsou přesvědčeni, že se jednalo o pravé žraloky. Nejstarší obecně uznávané žraločí čelisti byly objeveny ve vrstvách starých 420 milionů let, tedy ze siluru. Tehdejší žraloci byli ovšem odlišní od současných žraloků. Většina současných žraloků lze vysledovat zpět až do doby před 100 miliony lety.

Většina fosilních nálezů jsou žraločí zuby, často ve velkém množství. Odhady naznačují, že žralokům rostou desetitisíce zubů po celý život, což vysvětluje tak velké množství nálezů zubů. Hromadný nález žraločích zubů v sedimentech ovšem neznamená hromadný úhyn žraloků, ale je důsledkem naplavení vypadlých zubů vodními proudy.

Mezi nejstarší primitivní žraloky patří Cladoselache, žralok žijící zhruba před 370 miliony lety v oblasti prvohorního Ohia, Kentucky a Tennessee. V tehdejších dobách se v oněch místech nacházelo rozlehlé mělké moře. Cladoselache byl jen asi metr dlouhý žralok s tuhými trojúhelníkovitými ploutvemi a úzkými čelistmi. Jeho zuby byly několikrát lomené a opotřebovávaly se používáním. Z relativně malého množství celkem nalezených zubů je zřejmé, že cladoselache své zuby pravidelně neobměňoval, jako je tomu u moderních žraloků. Jeho ocasní ploutev byla podobného tvaru, jaké má žralok bílý a žralok mako. Fosilní nálezy naznačují, že šlo o rychlého a hbitého plavce.

Většina fosilních žraloků pocházejících ze sedimentů o stáří 300 až 150 milionů let může být zařazeno do jedné ze dvou skupin. Xenacanthida byli takřka exkluzivně sladkovodní. Než tato skupina žraloků vyhynula (před 220 miliony lety) rozšířila se po celém světě. Druhá skupina, hybodontiformes, se objevila přibližně před 320 miliony lety a většinou se jednalo o mořské žraloky, ačkoliv se mezi nimi nalézaly i sladkovodní druhy.

Moderní žraloci se začali objevovat přibližně před 100 miliony lety. Fosílie obrounů se datují do období spodní křídy. Jedna z nejmladších skupin žraloků jsou kladivouni (čeleď Kladivounovití), kteří se objevili v eocénu. Nejstarší nalezené zuby žraloka bílého jsou datovány do doby před 60-65 miliony lety, z období vymření dinosaurů. V samém počátku jejich evoluce se objevily dvě vývojové větve. Jedna větev představuje bílého žraloka s hrubě vroubkovanými zuby a pravděpodobně z těchto se vyvinul moderní velký bílý žralok. Druhá větev představovala žraloky s jemně vroubkovanými zuby. Tito žraloci dosáhli obrovských rozměrů a patří k nim i vyhynulý Carcharodon megalodon, který žil v oceánech neogénu ještě před 1,5 milionem let, tedy v době našeho prapředka člověka zručného. Stejně jako většina vyhynulých žraloků, je i megalodon známý především z nálezů zubů a čelistí. Tito obří žraloci dosahovali délky kolem 16 metrů, přičemž mohli pravděpodobně dorůst až do délky 20 metrů, starší odhady dokonce uváděly až 30 metrů. Paleontologické nálezy naznačují, že se jednalo o aktivního predátora tehdejších kytovců.

Stavba těla[editovat | editovat zdroj]

Žraloci jsou velmi dobře přizpůsobeni pohybu ve vodě. Mají torpédovité, někdy až hadovitě protáhlé tělo. Jejich prsní ploutve nejsou spojeny s osní kostrou, která je chrupavčitá,[1] nicméně vyskytují se na ní známky kostnatění.

Kůže je kryta plakoidními šupinami krytými sklovinou, které způsobují velkou drsnost kůže žraloků. Žaberní štěrbiny jsou po stranách těla, přičemž proudění vody přes ně zajišťuje pouze žralokův pohyb vpřed (voda při tomto pohybu proniká ústy do ústní dutiny a žaberními štěrbinami zase ven. To vede k tomu, že zamotá-li se žralok do sítě, vcelku rychle se udusí. Po první žaberní štěrbině zůstal menší otvor zvaný spirákulum. U některých rychle plovoucích druhů je redukováno, nebo zcela mizí. Naopak u druhů, které se zdržují u dna je výrazně větší a okysličuje krev pro oko a mozek. U rejnoků a polorejnoků (např. polorejnok kalifornský) přivádí vodu k žábrám, když leží zahrabaní do písku.

Žraločí čelisti mají ve zvířecím světě zcela výjimečné vlastnosti. Pravěcí žraloci měli horní čelist pevně spojenou s lebkou a museli se tedy spokojit s poměrně malou kořistí. Během vývoje se však tlama posunula pod hlavu, horní čelist se uvolnila z lebečního spojení a stala se pohyblivou. Tím pádem mohou dnešní žraloci pozřít značně objemnou kořist nebo z ní vytrhávat velké kusy masa. Čelisti jsou ovládány nepředstavitelně výkonnými svaly. Síla stisku čelistí naměřená u žraloka dlouhého tři metry činila 3 tuny na 1 cm2 (síla stisku lidské čelisti je u sedmdesátikilového člověka asi 220 kilogramů na 1 cm2). Ostré, zpravidla trojúhelníkové zuby kožního původu jsou zasazeny v pevné vazivové tkáni a uspořádány v několika řadách, z nichž funkční je ovšem jen ta první. Žraločí zuby mají neomezenou schopnost regenerace. Po opotřebení nebo poškození se zuby ohnou dopředu a vypadnou, přičemž na řadu přijde řada druhá. Počet řad není konečný, další stále dorůstají. Rychlost obnovy zubů se liší podle druhu, může trvat 8 – 10 dní, ale také několik měsíců. Zuby ve spodní čelisti slouží k přidržení kořisti, zatímco zuby v čelisti horní k řezání (to je způsobeno prudkým házením hlavy do stran při útoku).

Trávicí soustava je poměrně krátká, na ústní dutinu navazuje hltan, po něm následuje krátký jícen, žaludek a tenké střevo a nakonec tlusté střevo s tzv. spirální řasou a kloaka. Na tuto osu jsou napojena velká játra s vysokým obsahem jaterního tuku a vylučovací ústrojí s prvoledvinami.

Struna hřbetní začíná být zaškrcována obratli (ale stále je souvislá). Žraloci mají v těle zvláštní látku tzv. skvalen, jež jim slouží k nadlehčování těla a lepšímu pohybu ve vodě.

Známí zástupci[editovat | editovat zdroj]

Největším žralokem je planktonožravý žralok obrovský (údajně až 20 metrů dlouhý), za nejnebezpečnějšího člověku se pak považují žralok bílý, zvaný také lidožravý, a dále žralok bělavý, žralok modrý a žralok tygří. V jezeře Nikaragua žije až třímetrový sladkovodní žralok Carcharhinus nicaraguensis.

Mezi další zástupce patří např.: žralok dlouhoploutvý, žralok útesový, kladivoun obecný, žralok bělocípý, žralok citrónový, žralok veliký, žralok liščí, žralok šotek.

Smysly[editovat | editovat zdroj]

Žralok má k dispozici smyslové orgány, z nichž některé jsou v říši zvířat naprosto ojedinělé (Lorenziniho ampule).

Sluch[editovat | editovat zdroj]

Dosah žraločího sluchu je několik tisíc metrů. Pokusy prokázaly, že žraloci sluchem zachycují i velice nízké frekvence, které člověk neslyší, a zdroje těchto nízkých frekvencí je dokonce přitahují.

Čich[editovat | editovat zdroj]

V pořadí citlivosti žraločích smyslových orgánů stojí čich s dosahem několika set metrů hned na druhém místě za sluchem. Žraloci jsou schopni ucítit jeden díl krve v několika milionech částic vody. Vedle pachu krve reagují i na pach sekretu vydávaného vyplašenými rybami.

Postranní čára[editovat | editovat zdroj]

Postranní čára

Postranní čára funguje na způsob detektoru změny polohy tím, že registruje sebemenší záchvěv vodního proudu a tedy i vibrace, které z něho pramení. Kromě toho má navíc rozhodující roli v udržování rovnováhy. Často je srovnávána se sonarem.

Jedná se o kanálek probíhající pod kůží téměř po celé délce obou stran trupu, který je s kožním povrchem spojen pomocí dalších menších kanálků. Další podobné kanálky jsou také umístěny na hlavě, kde obkružují oči a sledují okraj čelistí. Uvnitř kanálků jsou smyslové buňky tzv. neuromasty, které registrují tlaky, jež se na ně přenášejí z tekutiny (tzv. lymfy), v níž se vznášejí. Takto získané informace jsou pak předávány do mozku.

Smyslové dutiny[editovat | editovat zdroj]

Smyslové dutiny jsou rozděleny po celé délce těla od hlavy až ke kořenu ocasu. Častěji je nacházíme u žraloků z hlubokých moří. Vznikají vzájemným překrytím dvou přilehlých, od ostatních odlišných šupin. Uvnitř každé takto vzniklé dutinky je bradavka a jedna velká senzitivní buňka (tzv. volný neuromast). Toto uspořádání je naprosto totožné s buňkami, které u člověka a ostatních živočichů vytvářejí na jazyku orgány chuti. Pokusy dokázaly, že jsou tyto struktury citlivé na chemické podněty, což podporuje domněnku, že se skutečně o tyto orgány jedná. Detekční vzdálenost smyslových dutin je stejně jako u postranní čáry řádově 100 – 200 metrů.

Zrak[editovat | editovat zdroj]

Oko žraloka se podobá oku obratlovců, ale je velmi dobře přizpůsobeno mořskému prostředí. Sítnice obsahuje velký počet tyčinek (vidění v šeru) a menší počet čípků (ostrost a vnímání barev). Zornička se může otvírat i zavírat velmi rychle podle intenzity světla a kvůli minimálnímu osvětlení v podmořském prostředí má oko i tapetum lucidum (vrstva buněk za sítnicí schopných odrážet nazpět světlo, které už jednou sítnicí prostoupilo) vlastní nočním dravcům. Žraloci vidí na kratší vzdálenost i nad vodní hladinou, zejména žralok bílý je znám vystrkováním hlavy nad vodu. Některé druhy žraloků mají zvláštní druh víčka tzv. mžurku, což je membrána, která jim zejména při útoku přepadává jako ochrana přes oko. Jiné druhy žraloků mžurku nemají, ale často dřív než zaútočí, stočí oči dozadu, aby si je chránili.

Lorenziniho ampule a větvení postranní čáry

Zrakový systém žraloka bílého vykazuje některé odchylky od ostatních druhů. Má výborně adaptované oko pro dobré vidění za dne a dokonalé rozlišování barev, zato je méně specializované na noční vidění, což odpovídá tomu, že je denním dravcem.

Lorenziniho ampule[editovat | editovat zdroj]

Lorenziniho ampule, které jsou umístěny pod rypcem žraloka, jsou detektory teplotních a vibračních změn a zaznamenávají také změny slanosti, kontaktního tlaku i zcela nepatrné změny elektrického pole. Nesčetné pokusy dokázaly, že i ve zcela kalné vodě dokáží žraloci lokalizovat svou kořist, a to i tehdy je-li třeba nehybná nebo dokonce zahrabaná v písku (všichni živočichové včetně člověka vytváří slabé elektromagnetické pole). Tento orgán také velmi pravděpodobně nahrazuje zrak, když má žralok při útoku zakryto oko mžurkou nebo ho pootočí dozadu.

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Jsou to vodní dravci (s výjimkou několika planktonožravých druhů), největší podíl jejich stravy je tvořen tedy rybami. Loví však v podstatě všechny mořské živočichy a i mořské ptáky, ploutvonožce.

Je přirozeně známo i mnoho případů útoků na člověka, přičemž většina dobrozdání vychází z toho, že se nejednalo o útok na člověka jako takový ale o záměnu s jinými objekty, na které žralok jinak útočí (např. tuleň atd.). Nutno ovšem dodat, že žralok (na rozdíl třeba od kosatky) netrpí žádnými skrupulemi a člověka sežere i poté, co zjistí, že to tuleň není.

Význam pro člověka[editovat | editovat zdroj]

Vedle systematického hubení založeném převážně na tom, že jsou nenáviděni, člověku nebezpeční predátoři, mohou být loveni pro potravu. Maso mnohých je jedlé, nutričně velmi výživná jsou např. játra. Žraločí ploutve jsou v některých zemích (např. Čína) považovány za vyhlášenou pochoutku; poptávka po ní nadále roste, čímž se významně zvyšuje ohrožení žraloků.[2]

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Žraloci jsou tzv. gonochoristé s vnitřním oplozením. Jsou vejcorodí, vejcoživorodí nebo živorodí, přičemž u druhé skupiny může docházet k nitroděložnímu kanibalismu. Vajíčka jsou hranatá a veliká, u některých druhů přes 20 cm.

Mláďata žraloků přicházejí na svět dvěma způsoby. Většina z nich se líhne z vajec kladených na dno. Tato vejce mívají vlastní ochranné pouzdro, které chrání mládě do vylíhnutí. Někteří žraloci jsou nicméně živorodí a přivádějí na svět živá mláďata. Jakmile se malý žralok vylíhne, okamžitě odpluje a začíná se starat sám o sebe. Matka mizí v hlubinách a její starost o mládě končí. Samice v takových případech porodí mláďata přímo do moře. K matce jsou mláďata připojena slabým vláknem, které se přetrhne a novorozený žralok je již odkázán sám na sebe. Schránky žraločích vajec jsou velmi pevné a odolné, u jednotlivých druhů i odlišné .Pouzdra máčky kočičí mají jemná vlákna, jimiž se přichycují na stonky rostlin. Pouzdra různozubce přežívají ve skalních štěrbinách, pouzdra jiných druhů spočívají na mořském dně. Máčky snášejí až 20 vajec, většinou do trsu mořských chaluh. Každé vejce obsahuje žloutek, který zajišťuje výživu zárodku po dobu jeho vývoje. K vylíhnutí dochází za devět měsíců. Mládě připomíná dospělého jedince, je však menší.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

U menších druhů žraloků (asi kolem 1m) výzkumníci zjistili, že když obrátí žraloka břichem ke hladině, tak se žralok dostane do svalové strnulosti (tzv. katalepsie). Ale je zajímavé, že žralok nezemře, protože musí plavat, aby se neudusil.

Žraloci také vnímají elektrické vlnění, které je pak dohání k agresivitě [zdroj?]. Jestliže se člověk někdy potká se žralokem, měl by být v klidu a pomalu dýchat, protože lidský mozek vysílá vlny [zdroj?], které žralok zachytí a začne zkoumat. Žraloci mají několik řad zubů a neustále jim rostou nové, které nahrazují starší.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KINDERSLEY, Dorling. 1001 otázka a odpověď. 1. vyd. Bratislava : TIMY spol. s.r.o., 1996. ISBN 80-88799-24-4. S. 8 a 56.  
  2. http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/128071-zraloci-ploutve-hitem-hrozi-vymreni/

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]