Žralok bílý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Žralok bílý

Žralok bílý
Žralok bílý
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Třída: paryby (Chondrichthyes)
Nadřád: žraloci (Selachimorpha)
Řád: obrouni (Lamniformes)
Čeleď: lamnovití (Lamnidae)
Rod: žralok (Carcharodon)
Binomické jméno
Carcharodon carcharias
L., 1758
Modře zvýrazněná oblast rozšíření
Modře zvýrazněná oblast rozšíření
Synonyma

Žralok lidožravý

Žralok bílý (Carcharodon carcharias) je velký žralok čeledi lamnovitých vyskytující se v pobřežních vodách. Je považován za člověku nejnebezpečnějšího žraloka a jako takový byl dlouhodobě systematicky huben námořníky a rybáři. Jeho pronásledování ještě zesílilo po uvedení úspěšného filmu Čelisti, takže se v současné době čelí bezprostřední hrozbě vyhubení. Ve skutečnosti tito žraloci člověka systematicky neloví.

Žralok bílý stejně jako další žraloci dýchá pomocí žaber, které se při přijímání vody neotevírají a nepulzují jako u ryb. Žralok se proto musí pořád pohybovat, aby do žaber přicházela čerstvá voda a on se nezadusil, což se stává, pokud se zamotá do rybářských sítí.

Alternativní názvy[editovat | editovat zdroj]

  • žralok lidožravý, bílý pointer, bílá smrt, bílý zabiják

Potrava[editovat | editovat zdroj]

V podstatě skoro každý živočich žijící v oceáně je jeho potenciální kořistí – čím větší, tím lepší. Tuňáci, marlíni (ryby příbuzné makrelám) a mečouni patří k jeho nejmilejším pochoutkám, zatímco lachtany, tuleně a delfíny uvítá spíše jako svačinku. Ale někdy si troufne i na lidského tvora.

V současnosti neexistují žádné studie o tom, kolik potravy spotřebuje žralok bílý za den. Je ale známé, že její množství závisí na teplotě vody a na tom, kolik vhodné kořisti má zrovna žralok na dosah. Pro lovícího žraloka je životně důležitý mimořádně jemný čich, nejcitlivější z jeho smyslů. Čichem dovede vystopovat potravu na velkou dálku. Tisíce drobných jamek, kterými je poseta špice jeho čenichu, představují důležitý smyslový orgán. Svým mimořádně výkonným čichem dovede žralok vystopovat i nepatrné množství krve (1 kapka v 4,6 milionech l vody).

Poslední výzkumy ukazují, že přední část i s boky na hlavě je pokryta čidly schopnými vnímat velmi slabé elektrické pole. Touto vlastností se řadí mezi dokonalé výtvory evoluce. S velkou pravděpodobností právě typ elektrického pole velmi spolehlivě vyhodnotí a podle určitého vzorce rozhodne o napadení jiného tvora. I když je to dokonalý stroj na zajištění své potravy, dokáže se velmi dobře spřátelit s potápěči. Nechá se hladit apod. Ale pozor, jsou to naprosto ojedinělé případy za dodržení nejpřísnějších pravidel bezpečnosti. [ Toto je ovšem doposud před sběrem kvalitativních a kvantitativních dat potřebných pro vytvoření hypotézy o tomto chování žraloka bílého.

Teplota těla[editovat | editovat zdroj]

Jako jeden z mála žraloků si dokáže udržovat vyšší teplotu těla než má okolní voda. V jeho svalech tvoří cévy spletitou síť. Při pohybu se zahřívají svaly a tím i krev v cévách. Krev vytékající ze svalů, potom ohřívá studenou krev přitékající ze žaber. Pro žraloka to má mnohé výhody. Jeho svaly jsou neustále připraveny k akci a také trávení probíhá mnohem rychleji. Potom co se žralok nasytí, zvýší se teplota jeho žaludku o 6 °C. Když kořist rychle stráví, může opět brzy pozřít novou. Tak si vytváří zásoby na horší časy.

Útoky na lidi x ploutvonožce[editovat | editovat zdroj]

Žralok bílý lidi systematicky neloví, obvykle je napadá v situaci, kdy mu připomínají ploutvonožce (což je ovšem téměř každý člověk plácající se na hladině, surfař nebo potápěč). Na základě etologických studií dnes víme, že útok bílého žraloka na ploutvonožce probíhá podle jakéhosi „plánu“. Žralok nejprve zaútočí na kořist zespodu s cílem vykousnout z jejího těla velký kus. Potom kolem své kořisti plave a vyčkává, až ji silné krvácení oslabí natolik, že se již nebude moci bránit. Snaží se tak vyhnout zranění, které by mu mohl ploutvonožec při zápasu o život způsobit např. drápy. Teprve pak se ke kořisti vrací, aby ji sežral. Tento poznatek o způsobu lovu bílého žraloka, vede k vysvětlení mnoha smrtelných nehod plavců a surfařů. V případě, že jsou mylně identifikováni jako ploutvonožci, probíhá útok stejně. Rozdíl je v tom, že po prvním „ochutnávacím“ zakousnutí se žralok mnohdy už nevrátí, nebo se oběti podaří dostat z vody dřív, než k návratu dojde. Tak či onak, vzhledem k velikosti bílého žraloka, bývají následky i tohoto jediného kousnutí často neslučitelné se životem. Ke své lidské oběti se již nemusí vrátit z „nutričních“ důvodů. Vzhledem k tomu, že jeho tělesná teplota je vyšší, než teplota okolní vody, není bezprostředně vázán na vodu o určité teplotě a může se vydat i do chladnějších oblastí. Udržení vyšší tělesné teploty je ale značně energeticky náročné. A to je důvod, proč jsou ploutvonožci oblíbenou potravou žraloka bílého. Jejich těla jsou obalená silnou vrstvou tuku (tzv. blubber), který má funkci tepelné izolace. Pro žraloka bílého je tento tuk vydatným zdrojem energie. Oproti ploutvonožcům má člověk tuku málo a pro žraloka by tak představoval nevýživný „balast“. Proto útok bílého žraloka mnohdy končí „ochutnávacím“ kousnutím. Je ale třeba vzít v úvahu, že vyhladovělý žralok moc vybíravý nebude.

Žralok bílý před kamerou[editovat | editovat zdroj]

Přestože žralok lidožravý napadá lidi koupající se v moři už celé věky, poznatky o jeho životě byly dlouhou dobu zahaleny tajemstvím (a dodnes ještě nevíme vše). Například první filmový záznam živého žraloka bílého pořízený v jeho přirozeném prostředí pochází z roku 1965, pouhých deset let před natočením Čelistí

Zoologové se domnívají, že jakmile žralok lidožravý dosáhne určité délky a hmotnosti, změní od základu své dosavadní životní návyky. Vypadá to, jakoby zvíře, které dosud spokojeně žilo v horních vrstvách vody pod hladinou, zničehonic opustilo své osvědčené lovecké metody a navždy zmizelo v temných hlubinách. Stejně dobře je možné přijmout i předpoklad, že jakmile žralok lidožravý dosáhne potřebné váhy a velikosti, změní pohlaví ze samčího na samičí. Tak je tomu například u pyskounů nebo u některých kaniců. Možná, že příroda tímto způsobem zajišťuje přežití druhu, neboť jen silní jedinci mohou mít možnost přivést na svět zdatného potomka.

Důkaz snahy o zachování rodu jedné z nejstarších skupin obratlovců nosí žraločí dámy na svém těle do konce života. Toužící samec má na svém těle dlouhé výrůstky, kterými svou partnerku při páření stiskne a jizvy na těle samice se nikdy zcela nezahojí. Násilný rituál žraloka bílého umožní oplodnit vajíčka uvnitř těla samice kde se i nadále vyvíjejí. Na rozdíl od savců však tato mláďata nejsou vyživována matkou a tak věrni své žraločí povaze nenarozená žraločí nedochůdčata požírají nejprve neoplodněná vajíčka a později se pustí do svých slabších sourozenců. Hned po narození odplavou od své matky a starají se o sebe sama. Jen málokteré žraločí mládě se však dožije dospělosti, velice často se stávají obětí jiných žraloků.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Carcharodon carcharias ve Wikimedia Commons