Žralok bělocípý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Žralok bělocípý

Žralok bělocípý
Žralok bělocípý
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Třída: paryby (Chondrichthyes)
Nadřád: žraloci (Selachimorpha)
Řád: žralouni (Carcharhiniformes)
Čeleď: modrounovití (Carcharhinidae)
Rod: Carcharhinus
Binomické jméno
Carcharhinus albimarginatus
Rüppell, 1837
Synonyma

Žralok stříbrocípý

Žralok bělocípý (Carcharhinus albimarginatus) je velký druh žraloka z čeledi modrounovitých. Vyskytuje se v tropických vodách Indického a Tichého oceánu, často se vyskytuje kolem ostrovů a korálových útesů. Dokáže se potopit do hloubky nejméně 800 metrů. Žralok bělocípý je podobný žraloku spanilému (Carcharhinus amblyrhynchos), je však větší a objemnější a lze jej odlišit podle bílých lemů na ploutvích. Dosahuje maximální délky 3 metry.

Žralok bělocípý je agresivní a silný druh žraloka, živí se širokou škálou kostnatých ryb, menšími druhy žraloků a hlavonožci. Při soubojích o potravu s jinými druhy žraloků z čeledi modrounovitých často poraní i větší jedince. Stejně jako ostatní druhy žraloků z této čeledi je živorodý, samice rodí v létě 1 až 11 mláďat. Tento pomalu rostoucí druh žraloka je loven pro své maso, ploutve, kůži, chrupavku, čelisti a zuby. Pokles jeho populace vedl k tomu, že jej Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) označil za téměř ohrožený druh. Žralok bělocípý je považován za druh pro člověka potenciálně nebezpečný.

Klasifikace a vývoj[editovat | editovat zdroj]

Žralok bělocípý byl původně popsán v roce 1837 jako Carcharias albimarginatus německým přírodovědcem Eduardem Rüppellem v díle Fische des Rothen Meeres (Ryby Rudého moře). Název byl později změněn na aktuálně platné Carcharhinus albimarginatus. Přívlastek je odvozen z latinského albi (bílý) a marginatus (lemovaný).[1] V roce 1960 byl v Ras Mohammed v Rudém moři chycen 103 cm dlouhý jedinec, který byl označen za typický vzorek. Na základně podobností morfologie, tvaru zubů aj. určil v roce 1982 Jack Garrick žraloka spanilého za nejbližšího příbuzného bělocípému žraloku.[2] Tento výklad byl v roce 1992 potvrzen na základě dalších analýz Laverym.[3]

Výskyt a rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Žraloci bělocípí se nejčastěji vyskytují v blízkosti korálových útesů

Žralok bělocípý je široce, ne však rovnoměrně, rozšířen v tropických vodách Indického a Tichého oceánu. V západní části Indického oceánu se vyskytuje tento druh od Rudého moře po Jižní Afriku včetně Madagaskaru, Seychel, atolu Aldabra, Mauricia a souostroví Čagos. V západním Pacifiku je výskyt tohoto druhu žraloka potvrzen od pobřeží jižního Japonska k severním břehům Austrálie včetně Tchaj-wanu, Filipín, Indonésie, Nové Kaledonie, Guamu, Palau, Šalamounových ostrovů, Marshallových ostrovů a Tahiti. Ve východním Pacifiku se vyskytuje od Baja California k Britské Kolumbii, Kokosovým a Galapážským ostrovům. Není potvrzená jeho přítomnost v Mexickém zálivu a Karibském moři.

Žraloci bělocípí vyhledávají kontinentální a ostrovní šelfy a hloubky od 30 do 800 metrů. Nejčastěji se vyskytují kolem izolovaných ostrovů a korálových útesů. Mladí jedinci tráví čas v pobřežních mělčinách nebo lagunách, zatímco dospělé exempláře jsou častěji k vidění v hlubších vodách.[1]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Žralok bělocípý může být bezpečně rozpoznán podle bílých konců ploutví

Žralok bělocípý je snadno rozpoznatelný podle bíle zabarvených okrajů ploutví. Má robustní, středně protáhlé tělo, široký rypec, velké oči a pět žaberních štěrbin. V čelistech má dvě řady po 12–14 zubech. Horní zuby jsou trojúhelníkovité, široké s hrubým zoubkováním. Dolní zuby mají zoubkování jemné. První hřbetní ploutev je velká, trojúhelníková. Prsní ploutve jsou poměrně delší než u jiných druhů z této čeledi a mají špičaté zakončení.

Zbarvení je modrošedé, nahoře s bronzovým a dole s bílým leskem. Na břiše má žralok bělocípý po stranách dva jemně bílé pásy a výrazně bílé zbarvení okrajů všech ploutví. Může dorůst až 3 metry délky, jeho typická velikost je však mezi 2,0 až 2,5 metru. Maximální uváděná hmotnost je 162,2 kg.[1] Samice jsou větší než samci.

Život a chování[editovat | editovat zdroj]

Srovnání exhibičního plavání s běžným projevem žraloka bělocípého

Ačkoliv jsou žraloci bělocípí relativně aktivní, vykazují teritoriální chování a zachovávají věrnost určitým oblastem. Většinou žijí samostatně nebo v párech.[4] V hlubších vodách byly spatřeny malé skupiny dospělých samic. Osaměle žijící žraloci bělocípí se chovají k ostatním žralokům téhož druhu velice agresivně a mnoho z nich bývá při soubojích těžce zraněno.

Byly hlášeny případy útoku žraloka bělocípého na žraloka galapážského a žraloka černocípého o stejné velikosti během soubojů o potravu. Žralok bělocípý někdy tvoří hejna se žraloky spanilými.

Stejně jako žralok spanilý i žralok bělocípý při pocitu ohrožení někdy hrozí útokem pomocí exhibičního plavání. Z pohledu potápěče tento „tanec“ vypadá tak, že žralok se rychle vzdálí od potápěče a pak plave proti němu. Jeho pohyby jsou přitom afektované a nepřirozené. Ve vzdálenosti zhruba dvou délek těla žralok prudce zabrzdí, jeho prsní ploutve nepřirozeně poklesnou, vztyčí rypec nahoru a výrazně se prohne. Poslední dva prvky tohoto tance jsou pro tento druh žraloka jedinečné. Pokud potápěč nezareaguje na tuto hrozbu, vystavuje se nebezpečí útoku.[5]

Potravní návyky[editovat | editovat zdroj]

Strava žraloka bělocípého je složena převážně z kostnatých ryb jako jsou mořský okoun, makrela, tuňák, pamakrela, loví také lampovníkovité, létající ryby, pyskounovité a platýse. Nepohrdne ani zástupci z čeledi mantovitých, menšími druhy žraloků a hlavonožci. Větší exempláře mají tendenci plavat pomalu a živí se spíše bentickou kořistí.[6]

Bělocípí žraloci byli občas spatřeni, jak plavou po obvodu skupiny jiných druhů lovících žraloků a občas jim ukradnou úlovek. Také často provázejí motorové lodě, neboť je přitahují nízkofrekvenční zvuky.

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Žralok bělocípý je stejně jako další z čeledi modrounovitých živorodý. Námluvy zahrnují kousání, kterým si samec přidržuje samici při kopulaci; byla již pozorována samice s ukousnutou špičkou hřbetní ploutve.[4] Samice vrhne 1–11, nejčastěji však 5–6 mláďat. Těhotenství trvá zhruba rok a samice bývají březí v dvouletých cyklech. Novorození žraloci měří 50–60 cm.[7]

Rychlost růstu je velmi proměnná: S. Kato a Carvallo Hernandez ve své knize Shark tagging in the eastern Pacific Ocean, 1962–1965 (1967) uvádějí, že mladý jedinec žraloka bělocípého roste v průměru o 3,8 cm (neboli 5,3 % délky těla) za rok. Jiné zdroje uvádějí nárůst o 20,8 cm (30,1 % délky těla) za rok.[8] Samci dosahují pohlavní zralosti při délce 1,6 – 1,8 metru, samice při délce 1,6 – 2,0 metru.[7]

Interakce s lidmi[editovat | editovat zdroj]

Žralok bělocípý je zvědavý, často připlouvá do blízkosti potápěčů

Jako zvídavý a odvážný druh žraloka, zvláště v přítomnosti potravy, je žralok bělocípý považovaný pro člověka za potenciálně nebezpečného. Často prudce vystoupá z hlubokých vod zkontrolovat potápěče, kteří se právě potápějí do moře. Navíc se odváží k potápěčům dost blízko, což může být stresující zážitek. Někteří jedinci také kroužili kolem potápěčů. V jednom experimentu zahrnujícím návnadu velký jedinec žraloka bělocípého vytrhl nohu z figuríny, oblečené do neoprenu. Databáze ISAF Floridského muzea eviduje od roku 2008 čtyři vyprovokované útoky tohoto druhu na člověka, žádný z nich však nebyl fatální.[9]

Žralok bělocípý je komerčně loven pomocí dlouhých lovných šňůr, za žábry a do vlečných sítí a to jednak záměrně, jednak jako vedlejší úlovek. Ploutve jsou velmi ceněny jako surovina pro výrobu polévky.[7]

Žralok bělocípý je vzhledem k pomalému rozmnožování a tendenci setrvávat v určité oblasti citlivý k nadměrnému rybolovu. Má se za to, že indonéští rybáři vyhubili populaci tohoto druhu u severní Austrálie a je pravděpodobné, že se stane vzácným i v jiných částech světa. Mezinárodní svaz ochrany přírody vyhodnotil tento druh jako téměř ohrožený a poznamenal, že může být blízko kritériím pro zařazení mezi ohrožené druhy.[7]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Silvertip shark na anglické Wikipedii.

  1. a b c SILVERTIP SHARK [online]. Florida Museum of Natural History Ichthyology Department, [cit. 2010-12-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Garrick, J.A.F. (1982). Sharks of the genus Carcharhinus. NOAA Technical Report, NMFS CIRC-445.
  3. LAVERY, S.. Electrophoretic analysis of phylogenetic relationships among Australian carcharhinid sharks. [s.l.] : Australian Journal of Marine and Freshwater Research, 1992.  
  4. a b Silvertip Shark [online]. Elasmodiver.com. Dostupné online. (anglicky) 
  5. Agonistic Display in Grey Reef Shark [online]. ReefQuest Centre for Shark Research, [cit. 2010-12-08]. Dostupné online. (česky) 
  6. Žralok bělocípý [online]. Živá Země, [cit. 2010-12-08]. Dostupné online. (česky) 
  7. a b c d Carcharhinus albimarginatus [online]. FishBase, [cit. 2010-12-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. KATO, S.; HERNANDEZ CARVALLO, A.. Shark tagging in the eastern Pacific Ocean, 1962–1965. [s.l.] : [s.n.], 1967.  
  9. ISAF Statistics on Attacking Species of Shark [online]. International Shark Attack File, Florida Museum of Natural History, University of Florida, [cit. 2010-12-08]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu