Mini

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Mini

Mini

Výrobce Austin, Morris, Rover, Authi
Koncern British Motor Corporation, British Leyland, BMW
Další jména Mini Rover, Mini Cooper, Austin Mini, BMC Cooper, Austin Seven, Morris Mini-Minor, Austin 850, Morris 850
Roky produkce 1959 - 2000
Místa výroby Spojené království (Longbridge, Cowley), Austrálie, Španělsko, Belgie, Chile, Itálie, Portugalsko, Jihoafrická republika, Uruguay, Venezuela, Jugoslávie
Konkurence Autobianchi A112, Volkswagen New Beetle
Třída malé automobily
Technické údaje
Délka 3050 mm
Šířka 1400 mm
Výška 1350 mm

Austin Rover Mini je malý osobní automobil, který projektoval britský konstruktér řeckého původu Alec Issigonis.

Mini (1959-2000)[editovat | editovat zdroj]

Toto vozidlo bylo na trh uvedeno v roce 1959. Na začátku 60. let 20. století se stalo jedním z nejoblíbenějších evropských vozů.

Mini vstoupil na trh v době, kdy svět (a hlavně Velká Británie) doslova žíznil po malém praktickém autě do města.(opravit prosim, auto bylo vyrobeno kvuli tzv suezske krizi a hladu po rope v te dobe...) Na to zareagovaly značky Austin a Morris, pod těmito značkami se Mini později vyráběl. Hlavní konstruktér, již zmiňovaný Alec Issigonis, navrhl převratný způsob konstrukce tohoto bezesporu revolučního vozu. Typ konstrukce „vše vepředu“ – to znamená motor, náhon předních kol i převodovka. Převratné bylo i umístění motoru napříč, do té doby sériově vůbec neprodukované (oficiální tvrzení západních automobilových historiků dnes masově opisované; ve skutečnosti se už skoro dva roky před Mini se stejnou koncepcí vyráběl Trabant P50), které dávalo mnohem více prostoru pro posádku a umožňovalo co nejmenší rozměry vozu. Mini se podle předpokladů stal prodejním trhákem a vyráběl se až do roku 2000, přičemž se vyrobilo 5 387 862 vozů.

První generace MINI (2001-2007)[editovat | editovat zdroj]

Nástupce navazující na původní Mini přišel v roce 2001, kdy značku Mini převzalo BMW. Designeři tohoto vozu odmítají označení retro, podle jejich slov jde pouze o pokračování designérské linie nastavené původním Mini. Hlavní zásluhu na zajímavém designu nové generace měl Frank Stephenson, které vytvořil např. první generaci BMW X5 nebo spolupracoval na designu několika současných Ferrari, v poslední době pracoval i na Fiatu 500.

Druhá generace MINI (2007-dosud)[editovat | editovat zdroj]

Nová generace přišla v roce 2007 a přinesla spíše evoluci designovou, než technickou. Jedinými designovými změnami bylo přestěhování směrových světel do zakulacenějších předních světlometů, pozměněné zadní světlomety změny na sloupku C. Vůz byl taky prodloužen o zhruba 20cm, čehož si ale těžko někdo na první pohled všimne.

Prodávají se čtyři verze:

  1. MINI Cooper D - se vznětovým motorem
  2. MINI One - Základním model se zážehovým motorem o obsahu 1,6l
  3. MINI Cooper - Silnější model se zážehovým motorem 1,6l bez turba
  4. MINI Cooper S - Nejsilnější model se zážehovým motorem 1,6l přeplňovaný turbem/kompresorem
  5. MINI Cooper S John Cooper Works - se zážehovým motorem 1,6l 155kW
  6. MINI Cooper S JCW GP - Okruhové mini. Odlehčené a s vyšším výkonem.

V roce 2007 se na autosalonu ve Frankfurtu představila také verze kombi s názvem Clubman. Motorizace je obdobná jako u krátké varianty, pouze z nabídky vypadl nejslabší zážehový motor 1,4. Dále se chystá uvedení terénní varianty a finišují přípravy kabrioletu (už je v prodeji).

Závodní verze[editovat | editovat zdroj]

Vítězné Mini z Rallye Monte Carlo

Ve verzi Mini Cooper S se automobil stal velice úspěšným v rallye. Už odpočátku se automobilka BMC chtěla se svým vozem zviditelnit. Původcem myšlenky na stavbu závodního vozu byl John Cooper. Tvůrcům vozu se však tento nápad nelíbil. Cooper však nakonec vedení automobilky přesvědčil a v roce 1961 se objevila verze Mini Cooper, o dva roky později sportovnější varianta S.

Prvním startem byla nizozemská Tulip Rally v roce 1962, kdy s ním zvítězila Pat Moss (sestra Stirlinga Mosse). Do konce roku pak vůz vyhrál dalších 153 soutěží. Na slavné Rallye Monte Carlo 1963 dojel vůz na třetí pozici, když jej řídil Rauno Aaltonen. Na Rallye Monte Carlo 1964 již továrna nasadila 6 vozů a dalších 24 bylo řízeno soukromými jezdci. Za tým tehdy soutěžili Aaltonen, Patrick Hopkirk nebo Timo Mäkinen. Výkon motoru byl naladěn na 100 koní. O rok později Hopkirk bojoval o vítězství za Ljungfeldtem s vozem Ford Falcon V8. Hopkirk nakonec vybojoval pro Mini první vítězství. Na Rallye Monte Carlo 1965 zvítězil Makinen a na Rallye Monte Carlo 1966 se seřadili Mini na prvních třech pozicích v pořadí Makinen, Aaltonen a Hopkirk. Vozy byly ale vyloučeny kvůli přídavným světlometům. Aaltonen pak ještě zvítězil na Rallye Monte Carlo 1967 a Hopkirk na Acropolis rallye 1967.

Cooper S byl poháněn motorem o objemu 1071 cm³ a dosahoval výkonu 70 koní. Zrychlení z nuly na 100 km/h zvládl za 13 vteřin. Vůz měl přední kotoučové brzdy a posilovač brzd. V roce 1964 byl do vozu dodáván nový motor 1275 cm³ o výkonu 76 koní.[1]

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ZEMAN, Pavel. Velký příběh malého auta – Mini Cooper S [online]. ewrc, 24. 11. 2009, [cit. 2010-04-28]. Dostupné online.