Michael Psellos

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Michael Psellos (vlevo) a jeho žák, byzantský císař Michael VII. Dukas

Michael Psellos (1017 nebo 1018 – kolem 1078), původním jménem Konstantin,[1] byl byzantský spisovatel, filozof, politik a historik. Za vlády Konstantina IX. se domohl vlivného postavení na císařském dvoře a později sloužil jako vysoce postavený rádce několika dalších panovníků.

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Psellos byl žákem Ioanna Mauropa, významného učitele a vzdělance.[2] Jeho zájem zasahoval do mnoha směrů, mimo jiné se zabýval filosofií a přírodními vědami. Zkoumal a pochopil zásadní vliv novoplatonismu na křesťanství, během svého bádání se zaměřoval na matematiku a logiku. Byl přesvědčen, že všechny pozemské jevy se dají vysvětlit za pomoci lidského rozumu.[3] Neunikl však ani pověrčivosti typické pro tehdejší dobu. V tomto ohledu pěstoval jako jeden z prvních i zálibu o lidovou tvorbu, zejména přísloví a pořekadla.[4] V některých svých názorech se vracel k antickému myšlení, například oceňoval krásu lidského těla a stavěl jí po bok kráse duševní.[5][6] Jeho estetické ideály pak připomínají pozdější dobu renesance.[7]

Mezi jeho největší díla patří velký soubor pojednání s encyklopedickým charakterem zvaný Didaskalia pantodapé (Všelijaké učení) zahrnující témata z teologie, filosofie, psychologie, fyziologie, astronomie, lékařství a zemědělství.[7] Psellos se zde snaží o hierarchické členění světa v duchu novoplatonismu.[8] Další výraznou prací je jeho historické dílo Chronographia (Letopisy), v němž zachytil období vymezené vládou Basileia II. a Michaela VII., tedy roky 976-1077. Jeho historická práce je považována za stylisticky jedno z nejzdařilejších byzantských děl v tomto oboru. Výrazně se v nich projevuje živý popis byzantského dvora a jeho příslušníků.[5] Pozoruhodné jsou také Psellovy epitafy, neboli pohřební řeči, na jeho matku a dále na patriarchy Michaela Kerullaria, Konstantina Leichuda a Ioanna Xifilina.[9]

Vedle toho působil od roku 1045 také jako učitel v Konstantinopoli, kde se s císařem uděleným titulem hypatos tón filosofón (konzul filozofů)[2] věnoval výkladu gramatiky, rétoriky, stylistiky, četby antických autorů, dialektiky, aritmetiky, geometrii, astronomii, hudbě, fyzice, metafyzice a teologii. V mnoha ohledech se jednalo o paralelu k západoevropskému systému studia, tedy trivia a kvadrivia.[10]

V oblasti politiky hrál Psellos zejména ve třetí čtvrtině 11. století významnou roli jakožto jeden z vrcholných představitelů státního aparátu byzantské říše.[11] Dopomohl k trůnu císaři Izákovi I. Komenovi, aby jej následně zase svrhl a zasloužil se o nástup Konstantina X. Duky. Po smrti tohoto císaře a během regentské vlády císařovny Eudokie opět držel na chvíli otěže moci on spolu s kaisarem Ioannem Dukou, nebezpečná situace ze strany seldžuckých Turků však vedla roku 1068 k novému převratu a nastolení císaře Romana IV. Diogena, pocházejícího z prostředí pozemkové aristokracie. Císař se o tři roky později s Turky střetl v neslavné bitvě u Mantzikertu, po níž byl vítěznými Seldžuky zajat. Toho Psellos využil, s Ioannem Dukou zorganizoval další převrat a dosadil na trůn mladého syna Konstantina X. Michaela Duku.[12] Roman po svém propuštění z tureckého zajetí rozpoutal proti těmto uzurpátorům občanskou válku, byl však opakovaně poražen a nakonec zajat a oslepen. Záhy nato, roku 1072, zemřel. Ani Psellos však nezůstal u moci příliš dlouho. Brzy upadl v nemilost a byl donucen opustit císařský dvůr.[13] Není zcela jasné, kdy zemřel, pravděpodobně kolem roku 1078.

Vydání v češtině[editovat | editovat zdroj]

  • PSELLOS, Michael. Byzantské letopisy. Překlad Růžena Dostálová. Praha : Odeon, 1982. 350 s.  

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. DOSTÁLOVÁ, Růžena. Byzantská vzdělanost. Vyšehrad : Praha, 2003. 416 s. ISBN 80-7021-409-0. S. 189.  
  2. a b ZÁSTĚROVÁ, Bohumila, a kol. Dějiny Byzance. Praha : Academia, 1992. Dále jen Dějiny Byzance. ISBN 80-200-0454-8. S. 218.  
  3. Byzantská vzdělanost, s. 189-190
  4. Byzantská vzdělanost, s. 247
  5. a b Byzantská vzdělanost, s. 192
  6. Dějiny Byzance, s. 381
  7. a b Byzantská vzdělanost, s. 191
  8. Dějiny Byzance, s. 380
  9. Byzantská vzdělanost, s. 226
  10. Byzantská vzdělanost, s. 186
  11. Dějiny Byzance, s. 240
  12. Dějiny Byzance, s. 245
  13. Dějiny Byzance, s. 246

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ANGOLD, Michael. The Autobiographical Impulse in Byzantium. Dumbarton Oaks Papers. 1998, roč. 52, s. 225-257. Dostupné online.  
  • BROWNING, Robert. Enlightenment and Repression in Byzantium in the Eleventh and Twelfth Centuries. Past & Present. November 1975, roč. 69, s. 3-23. Dostupné online.  
  • DOSTÁLOVÁ, Růžena. Byzantská vzdělanost. Praha : Vyšehrad, 2003. 416 s. ISBN 80-7021-409-0.  
  • HUSSEY, Joan. Michael Psellus, the Byzantine Historian. Speculum. January 1935, roč. 10, čís. 1, s. 81-90. Dostupné online.  
  • PAPAIOANNOU, Stratis. Michael Psellos on friendship and love: erotic discourse in eleventh-century Constantinople. Early Medieval Europe. 2011, roč. 19, čís. 1, s. 225-257.  
  • A. Kaldellis, Anthony Kaldellis: The argument of Psellos' Chronographia, Boston 1999.
  • E. Pietsch: Die "Chronographia" des Michael Psellos: Kaisergeschichte, Autobiographie und Apologie, Wiesbaden 2005.
  • S. Papaioannou, Michael Psellos: Rhetoric and Authorship in Byzantium, Cambridge 2013.
  • F. Lauritzen, Depiction of Character in the Chronographia of Michael Psellos, Turnhout 2013.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]