Koupě Louisiany

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Louisiana Purchase
Vente de la Louisiane
 Francie 1803–1804 USA 
USA 
geografie
Mapa
Moderní Spojené státy s mapou koupeného území Louisiany /zeleně/
hlavní město:
St. Louis (horní Louisiana), New Orleans (dolní Louisiana)
obyvatelstvo
státní útvar
kolonia Francie New France; teritoria, později státy USA
Státní útvary a území
Předcházející:
Francie Francie
Nástupnické:
USA USA
USA USA

Koupě Louisiany (anglicky: The Louisiana Purchase "Sale of Louisiana") bylo získání území o rozloze 2 140 000 km2 Spojenými státy americkými od Francie v roce 1803. USA zaplatily 60 milionů franků (11 250 000 dolarů), zároveň odpustily Francii dluhy ve výšce 18 milionů franků (3 750 000 dolarů). Celková suma, kterou USA za území Louisiany zaplatily činila 15 milionů dolarů (v roce 2011 tato suma představovala 233 milionů dolarů).[1][2][3]

Louisiana zahrnovala území 15 současných amerických států a dvou kanadských provincií. Koupená země zahrnovala celé území dnešního Arkansasu, Missouri, Iowy, Oklahomy, Kansasu a Nebrasky; části Minnesoty západně od řeky Mississippi; většinu území Severní Dakoty; prakticky celé území Jižní Dakoty; severovýchodní Nové Mexiko; severní Texas; části území dnešních států Montana, Wyoming, a Colorado; a Louisiany na západ od řeky Mississippi, včetně města New Orleans.

Navíc, koupě zahrnovala malé části země, které se eventuálně mohly stát součástmi kanadských provincií Alberta a Saskatchewan. Koupě, která zdvojnásobila velikost Spojených států, zahrnovala přibližně 23 % současného území Spojených států. Podle sčítání obyvatel v roce 1810 počet bílých obyvatel v teritoriu dosáhl 92345.[4]

Koupě byla největším úspěchem prezidenta Thomase Jeffersona. V tomto období čelil domácí opozici, která koupi napadala jako eventuálně neústavní. Ačkoliv věřil, že Ústava Spojených států neobsahuje ustanovení pro získané území, Jefferson se rozhodl koupit Louisianu s cílem chránit přístup Spojených států k přístavu New Orleans a získat volný přístup k řece Mississippi. Na získaném území už bylo zavedeno otroctví. Jefferson byl podporovatelem zavedení zákona o otroctví v Louisianě, co přispělo ke krizi v Unii o půl století později.[5]

Pozadí[editovat | editovat zdroj]

Louisiana byla původně francouzskou kolonií. Po sedmileté válce a porážce Francie získalo španělské království kontrolu nad územím západně od řeky Mississippi. Území bylo postupně osídlováno osadníky ze Spojených států a mnoho Američanů, včetně Jeffersona předpokládalo, že území bude získáno "kousek po kousku". New Orleans byl v té době důležitý pro dopravu zemědělských tovarů na místa Spojených států západně od Apalačských hor. Smlouva Pinckney's Treaty, kterou podepsaly USA se Španělskem 27. října 1795, umožňovala americkým obchodníkům "právo uskladnění" v New Orleans, mohli tedy využívat přístav pro uskladnění zboží. Američané toto právo využívali k přepravě výrobků jako mouka, tabák, drůbeží maso, slanina, sádlo, peří, jablečný mošt a sýr. Smlouva též uznávala americké právo na navigaci celé řeky Mississippi, která nabírala na důležitosti v souvislosti se stoupajícím objemem obchodu v západních teritoriích tehdejšího USA.[6]

Napoleon Bonaparte získal Louisianu pro Francii v roku 1800 na základě Smlouvy z San Ildefonso, poté, co území bylo španělskou kolonií od roku 1762. Smlouva z San Ildefonso byla ale držena v tajnosti. Louisiana formálně zůstávala pod španělskou kontrolou až do odevzdání moci francouzským orgánům dne 30. listopadu 1803, jenom tři týdny před postoupení území Spojeným státům.

James Monroe a Robert R. Livingston přijeli do Paříže s cílem jednat o koupi již v roce 1802. Jejich zájem byl získat kontrolu nad přístavem New Orleans a jeho okolí; nepředpokládali koupi tak velkého území.

Vyjednávání[editovat | editovat zdroj]

Zatímco prodej území Španělskem zpátky Francii v roce 1800 byl držen v tajnosti, strach z eventuální francouzské invaze byl všudypřítomný. Když Napoleon v roce 1801 poslal vojenské síly pro zajištění bezpečnosti přístavu New Orleans, Jižané se obávali, že Napoleon může osvobodit všechny otroky v Louisianě, což by mohlo vyvolat povstání otroků i na jiných územích.[7] Ačkoliv Jefferson se snažil o zprostředkování sporu, strana Federalistů se snažila využít situace proti Jeffersonovi a žádala aktivnější roli vůči Francii. Jefferson se ale ujal iniciativy a pohrozil Francii spojenectvím s Británii, ačkoliv tehdejší vzájemné vztahy nebyly bezproblémové.[7] V roce 1801 Jefferson podporoval Francii v jejím plánu opětovného převzetí Saint-Domingue (dnešní Haiti), tehdy pod kontrolou vůdce povstání otroků Toussainta Louverturea.

Když se Jefferson dozvěděl, že na základě Třetí smlouvy ze San Ildefonso Lousiana byla navrácena Francii, v roce 1801 poslal Livingstona do Paříže. Livingston byl zplnomocněn ke koupi přístavu New Orleans.

V lednu 1802 Francie poslala na Saint-Domingue generála LeClerca s cílem opětovně ustanovit otroctví, redukovat práva svobodných barevných obyvatel a opětovně převzít kontrolu nad ostrovem. Tato kolonie byla nejbohatší kolonii Francie v Karibiku a Napoleon chtěl obnovit její produktivitu. Jefferson se obával úmyslu Francie znovuobnovit své impérium a deklaroval neutralitu ve vztahu k Saint-Domingue.

V listopadu 1803 Francie stáhla svoji 7 000 člennou posádku ze Saint-Domingue (víc než dvě třetiny původního vojska padlo) a vzdala se svých ambicí na západní hemisféře.[8] V roce 1804 Haiti deklarovalo nezávislost, ale Jefferson a americký Kongres odmítli uznat nezávislost nové republiky, druhé na západní hemisféře a dokonce vůči ní uplatnili obchodní embargo. O to složitější byla rekonstrukce nové republiky po válce.[9]

V roce 1803, Pierre Samuel du Pont de Nemours, francouzský šlechtic, na základě žádosti Jeffersona, začal vyjednávat s Francií. Du Pont bydlel ve Spojených státech a měl úzké vztahy s Jeffersonem a s prominentními politiky Francie. Byl zaangažován v zákulisní diplomacii s Napoleonem Jeffersonovým jménem a během návštěvy Francie vznikla myšlenka daleko větší koupě území Louisiany, jako způsobu vyhnout se konfliktu mezi Napoleonem a Spojenými státy v severní Americe.[10]

Jeffersonovi se nelíbila myšlenka koupit Louisianu od Francie, protože to mohlo vyvolat dojem, že Francie má právo pobývat v Louisianě. Jefferson věřil, že americký prezident nemá pravomoc na to, aby uskutečnil takový obchod: článek, o který by se mohl opřít, neobsahovala ani americká ústava. Byl též názoru, že kdyby Louisianu koupil, státy Unie by tím ztratily svá práva a federální vláda by měla zvýšenou výkonní moc. Na druhé straně byl si vědom nebezpečí, které potenciální přítomnost Francie v regionu mohla znamenat a byl připraven jít do války s cílem zabránit silné francouzské přítomnosti v regionu.

Cabildo v New Orleansu, budova, kde bylo slavnostně předáno území části Louisiany Spojeným státům

V tomto období měl Jefferson aktualizované špionážní zprávy o Napoleonových vojenských aktivitách a záměrech v severní Americe. Částí jeho strategie bylo dát Du Pontovi informace, které byli drženy v tajnosti mezi ním a Livingstonem. Též dával záměrně odporující příkazy Monroeovi a Livingstonovi. Jefferson byl zoufalý ze skutečnosti, že potencionální vojna s Francií může nastat a snažil se jí vyhnout všemi prostředky. V roce 1802 vyslal Jamese Monroea do Paříže s cílem dojednat dohodu, kdyby ale jednání ztroskotala, měl za úkol jít do Británie dohodnout spojenectví. Španělsko až dokonce roku 1802 odkládalo odevzdání Louisiany Francii, což ale stupňovalo nepřátelské nálady Ameriky. Také odmítnutí Španělska postoupit Floridu Francii znamenalo, že Louisiana byla lehce zranitelnou. Monroe byl formálně vyhoštěn z Franci během své poslední diplomatické mise a jeho opětovné vyslání vyvolávalo otázky vážnosti zájmu USA o koupi.

Napoleon potřeboval mír s Velkou Británií, aby mohl implementovat Smlouvu z San Ildefonso a převzít vlastnictví Louisiany. Jinak by Louisiana byla lehkou kořistí pro Británii, nebo dokonce pro Spojené státy. Ale na začátku roku 1803 se zdála být válka mezi Francii a Británii nevyhnutelnou. 11. března 1803 se Napoleon začal připravovat na invazi do Británie.

Revoluce otroků na Saint-Domingue (současná republika Haiti) v předcházejících letech měla za následek masakry plantážníků. Expediční vojska vedená Napoleonovým švagrem Charlesem Leclercem v lednu 1802 a doplněná dalšími 20 000 vojáky v následujících 21 měsících se pokoušela opětovně dobýt ostrov a znovu zavést otroctví. Ale žloutenka a zuřivý odpor černých revolucionářů ničily francouzskou armádu. Vzpoura otroků na Haiti se stala jedinou úspěšnou vzpourou otroků na světě a Francie stáhla svoje vojska v listopadu 1803. V roce 1804 se Haiti stalo první černou nezávislou republikou v Novém Světě.[11]

Když se Napoleonovi nezdařil plán opětovně zavést otroctví na Haiti, vzdal se svých plánů na vzkříšení francouzského impéria Nový Svět. Bez dostatečných zdrojů z cukrových kolonii v Karibiku, Louisiana pro něj měla jen malou hodnotu. Španělsko ještě nedokončilo odevzdání Louisiany Francii, v Evropě byla ale válka mezi Francií a Británií na spadnutí. Necítil žádnou nenávist vůči Španělsku, Napoleon se chopil jedinečné příležitosti prodat něco, co bylo neužitečné a ještě ne zcela jeho a rozhodl se prodat celé území.[12]

Ačkoliv ministr zahraničí Talleyrand byl proti tomuto plánu, 10. dubna 1803, Napoleon řekl ministru financí François de Barbé-Marbois, že zvažuje prodej celého teritoria Louisiany Spojeným státům. 11. dubna 1803, jen několik dní před příjezdem Monroea, Barbé-Marbois nabídl Livingstonovi celou Louisianu za 15 milionů, což je v současnosti suma 233 milionů dolarů.

Zástupci Spojených státu byli připraveni zaplatit do 10 milionů dolarů za New Orleans a okolí, byli ale ohromně překvapeni, že jim bylo nabídnuto daleko větší území za sumu 15 milionů. Jefferson zplnomocnil Livingstona jenom ke koupi New Orleansu. Livingston si ale byl jist, že Spojené státy nabídku akceptují.[13]

Američané si mysleli, že Napoleon může kdykoliv stáhnout svoji nabídku a zabránit tím Spojeným státům získat přístav New Orleans, proto souhlasili a podepsali Smlouvu o koupi Louisiany dne 30. dubna 1803. 4. července 1803, smlouva byla převezena do Washingtonu, D.C. Území Louisiany bylo obrovské, od Mexického zálivu na jihu až k území Rupert's Land na severu, a od řeky Mississippi na východě až ke Skalnatým horám na západě. Získání území by zdvojnásobilo velikost Spojených států za cenu méně než 3 centy za akr.

Plán pevnosti Fort Madison, postavené v roce 1808 s cílem posílit americkou kontrolu nad severním územím Louisiany.

Podpis smlouvy[editovat | editovat zdroj]

V sobotu, 30. dubna 1803, byla v Paříži podepsána Smlouva o koupi Louisiany Robertem Livingstonem, Jamesem Monroem a Barbé Marbois. 4. července oznámil Jefferson tuto skutečnost americkému lidu. Po podpisu Smlouvy o koupi Louisiany v roce 1803, Livingston přednesl toto slavné poselství "Žili jsme dlouho, ale toto je nejšlechetnější práce všech naších životů...Od tohoto dne Spojeným státům patří místo mezi velmocemi první kategorie."[14]

20.října Senát USA ratifikoval smlouvu poměrem hlasu dvacet čtyři ku sedmi. Následujícího dne Senát zplnomocnil prezidenta Jeffersona k převzetí moci nad teritoriem a ustanovení dočasní vojenské vlády. V zákonodárném procesu dne 31. října, Kongres ustanovil dočasná opatření, aby místní civilní vláda mohla pokračovat tak, jako pod francouzskou a španělskou vládou a zplnomocnil prezidenta k použití vojenské síly s cílem udržet občanský pořádek. Byli navrhnuty plány na vyslání několika misí pro objevení a zmapování nového území, nejvýznamnější byla Lewisova a Clarkova expedice.

Francie odevzdala New Orleans 20. prosince 1803 v Cabildu. Odevzdávání St. Louis, dne 10. března 1804 bylo provázeno formální ceremonií.

S platností od 1, října 1804 koupená území byla reorganizována do Teritoria Orleans (většina území tohoto teritoria se stala pozdějším státem Louisiana) a do District of Louisiana, který byl dočasně pod kontrolou guvernéra a soudců z Teritoria Indiana.

Hranice území[editovat | editovat zdroj]

Rozsah koupeného území vyvolal spory mezi Spojenými státy a Španělskem. Hranice území nebyly definovány v Smlouvě z Fontainebleau v roce 1762, kdy Francie odstoupila území Španělsku, v třetí Smlouvě z Ildefonso z roku 1800, ani v Smlouvě o koupi Louisiany v roce 1803.[15]

Spojené státy prohlašovaly, že Louisiana zahrnuje celou západní část řeky Mississippi až k hřebenům Skalnatých hor a území, které se táhlo na jihovýchod k řece Rio Grande a k západní Floridě.[16] Španělsko trvalo na skutečnosti, že Louisiana nezahrnuje větší území než západní břeh řeky Mississippi a města New Orleans a St. Louis.[17] Spor byl definitivně rozřešen Smlouvou Adams-Onis v roce 1819, kterou si Spojené státy víceméně prosadili své územní požadavky.

Protože západní hranice území byla v čase koupě sporná, prezident Jefferson začal okamžitě organizovat tři expedice na zmapování teritoria. Všechny tři začínaly u řeky Mississippi. Lewisova a Clarkova expedice v roku 1804 jely proti proudu Mississippi; expedice řeky Red v roku 1806 objevovala údolí řeky Red; Pikova expedice v roce 1806 začínala v Missouri, poté se ale stočila na jih s cílem prozkoumat povodí řeky Arkansas. Mapy a zápisy objevitelů pomohly definovat hranice v průběhu jednání o Smlouvě Adams-Onis, která definitivně určila západní hranici Louisiany.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Herring, George. From Colony to Superpower: U.S. Foreign Relations Since 1776, Oxford University Press, 2008 ISBN 0199765537

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

  1. (25 December 2008) The American Pageant: A History of the American People. Wadsworth. ISBN 978-0-547-16654-4. Ověřeno k 19 December 2011. 
  2. Table 1.1 Acquisition of the Public Domain 1781–1867. (PDF) . Retrieved on 2011-12-19.
  3. Louisiana Purchase [online]. Lsm.crt.state.la.us, [cit. 2010-06-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. Louisiana Resident Population and Apportionment of the U.S. House of Representatives(PDF) U.S. Census Bureau
  5. Herring, p. 104.
  6. Meinig, D.W. The Shaping of America: Volume 2, Yale University Press, 1993. ISBN 0-300-06290-7
  7. a b Herring, p. 100.
  8. Matthewson (1995), 209
  9. Tim Matthewson, "Jefferson and the Non-recognition of Haiti", American Philosophical Society, 140 (1996): 22-23
  10. Duke, Marc; The du Ponts: Portrait of a Dynasty, pp. 77–83, Saturday Review Press, 1977 ISBN 0841504296
  11. The Haitian Revolution [online]. Scholar.library.miami.edu, [cit. 2010-06-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. Herring, p. 101.
  13. Malone, Michael P.; Roeder, Richard B., Lang, William L.(1991). Montana—A History of Two Centuries. Seattle:University of Washington Press, 30. ISBN 0295971290. 
  14. America's Louisiana Purchase: Noble Bargain, Difficult Journey [online]. Lpb.org, [cit. 2010-06-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. Schoultz, Lars(1998). Beneath the United States. Harvard University Press, 15–16. ISBN 9780674922761. 
  16. Haynes, Robert V.(2010). The Mississippi Territory and the Southwest frontier, 1795-1817. University Press of Kentucky, 115–116. ISBN 978-0-8131-2577-0. Ověřeno k 19 March 2012. 
  17. Hämäläinen, Pekka(2008). The Comanche Empire. Yale University Press, 183. ISBN 978-0-300-12654-9.