Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka
Rytina Viléma Slavaty v pozdním věku
Rytina Viléma Slavaty v pozdním věku

Ve funkci:
1628 – 1652
Panovník Ferdinand II.,
Ferdinand III.
Předchůdce Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic
Nástupce Jan Hartvík z Nostic

Ve funkci:
1612 – 24. květen 1618
Panovník Matyáš Habsburský
Nástupce Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic

Karlštejnský purkrabí
za panský stav
Ve funkci:
1604 – 23. květen 1611
Panovník Rudolf II.
Nástupce Jindřich Matyáš Thurn

Narození 1. prosinec 1572

Čestín
České královstvíČeské království České království

Úmrtí 19. leden 1652
(ve věku 79 let)
Vídeň
RakouskoRakousko Rakousko
Národnost Čech
Politický subjekt Španělská strana
Choť Lucie Otýlie z Hradce
Děti Adam Pavel
Adam Pavel Slavata
František Vít
Jáchym Oldřich Slavata
František Vít Slavata
Sídlo Jindřichův Hradec
Zaměstnání úředník, spisovatel
Profese šlechtic
Náboženství bratrské, římskokatolické

Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka (1. prosince 1572 Čestín19. ledna 1652 Vídeň) byl český šlechtic z rodu Slavatů a spisovatel. Podporoval katolickou církev a to mu vyneslo titul karlštejnského purkrabího a českého královského místodržícího. V roce 1618 byl spolu s Jaroslavem Bořitou z Martinic vyhozen z Pražského hradu při třetí pražské defenestraci. Do roku 1621 pobýval v Pasově a poté se navrátil zpět do Českého království, od tohoto roku smí také používat titul říšského hraběte. Byl odpůrce poněmčování Českých zemí během třicetileté války. Na konci svého života sepsal knihu pamětí Historické spisování, čítající čtrnáct svazků.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Vilém Slavata se narodil jako syn Adama Slavaty a Doroty z Kurcpachu. Adam Slavata se hlásil k Jednotě bratrské a v této době pobýval na zámku Čestín Kostel, kvůli jehož přestavbám se mezi lety 1580–1582 dostal do tíživé finanční situace a musel prodat své panství Chlum, později ale musel prodat i Čestín Kostel a zemřel roku 1616 v Kutné Hoře. Vilém měl čtyři bratry, tři od Doroty tj. Diviše, Michala a Jáchyma a od druhé Adamovy manželky Sibilly ještě jednoho Adama.

Vilém byl vychováván nejprve u své katolické báby Alžběty Slavatové z Hradce a později u svého strýce Jindřicha na Košumberku u Skutče českými bratry. Dojmy z mládí nedovedli vykořenit jeho bratrští učitelé na Košumberku, Chroustovicích a Čestíně Kostele. Jeho příbuzenství s rodem Hradeckým bylo příčinou, že na jeho náklady byl poslán roku 1592 na cesty do Vlach, navštívil Benátky, Padovu, Florencii, Sienu, Řím, Neapol, Sicílii, Maltu a hojně tu sbíral nových vědomostí. Později se dostal do Hradce, kde v roce 1597 definitivně pod jezuitským vlivem přestoupil k římským katolíkům, v horlivosti se potom vyrovnal i starokatolickým rodům. Tehdejší protireformační směr, jemuž byl Vilém volným nástrojem, jeho nadání a obratnost ho jej vynesli znenáhla a vysoko. Aby ušel výčitkám pro odstoupení od bratrství, vydal se roku 1597 na cesty do Německa, Dánska, Holandska, Anglie, Skotska, Francie a Španělska, z nichž vrátil se roku 1600.

Císař Rudolf ho přizval ke dvoru, kde jej jmenoval svým komořím a pak dvorským maršálkem. Dne 13. ledna 1602 oženil se s dcerou Kateřiny z Montfortu a Adama II. z Hradce, Lucií Otilií, sestrou posledního pána z Hradce Jáchyma Oldřicha z Hradce, čímž později získal bohaté panství Jindřichův Hradec. S paní Lucií Otilií měl Vilém tři syny Adama Pavla, Jáchyma Oldřicha a Františka Víta. Českým zemím přál vždy to nejlepší a byl přesvědčen, že jedině Habsburkové dokáží oživit zlaté časy Českého království, a proto také podporoval jejich nástupnictví.

Císařský úředník[editovat | editovat zdroj]

Mezi lety 16041611 byl karlštejnským purkrabím. Byl roku 1608 vyslán na Moravu, aby Moravany naklonil císaři Rudolfovi, čehož však nedokázal. V roce 1609 se Vilém Slavata spolu se Zdeňkem z Lobkovic a Jaroslavem Bořitou z Martinic postavil za Rudolfa II. a odmítl podepsat Rudolfův majestát. Protože svým jednáním nepokrytě dával najevo, že pokládá majestát za neplatný, popudil na sebe stranu podobojí. V záměry arcivévody Leopolda a v účel vpádu pasovského byl zasvěcen, nicméně při tehdejší rozhořčenosti jednal tak opatrně, že mu nemohli viny dokázat a nálezem zemského soudu opatřen na poctivosti.

Při obnovení úřadů zemských r. 1611 stal se dvorským sudím, od roku 1612 byl prezidentem komory a roku 1615 se stal nejvyšším sudím zemským. O volení Ferdinanda arciknížete na krále českého staral se horlivě, ač ani on mu nebyl dosti rozhodný. V roce 1617, ještě za vlády krále Matyáše, prosazoval a prosadil volbu Ferdinanda Štýrského (poté císař Ferdinand II.). Když pak císař s králem odjel do Vídně, Vilém zůstal v Praze jako královský místodržící.

Mezitím se ale v domě Albrechta Jana Smiřického v předvečer 23. května 1618 domlouvají čeští stavové na provedení druhé pražské defenestrace. Den na to je tento čin proveden a jsou vyhozeni pánové Jaroslav Bořita z Martinic a Vilém Slavata s písařem Filipem Fabriciem. Nikdo nebyl zabit nicméně Vilém Slavata si těžce poranil hlavu a po záchraně od služebnictva paní Polyxeny pobýval v jejím domě jako vězeň. Bavil se tu čtením a spisováním své paměti z let 1608–18, k nimž si býval na místě a hojně dělal poznámky a vídeňský dvůr pokradmo zpravoval o všem hnuti. Později byl donucen stavům dát revers, že se jim mstít nebude (zrušen císařem 10. září 1620). Později mu bylo dovoleno odjet v roce 1619 na léčení do Teplic. Poté odjel z Čech do Pasova pod ochranná křídla Ferdinanda II. k arcivévodovi Leopoldovi.

V letech během Vilémova exilu bylo Hradecké panství spravováno Michalem Slavatou, bratrem Viléma, ale sešlo ze správné cesty a přidalo se k rebelujícím českým stavům. Po bitvě na Bílé hoře byl Hradec ušetřen císařského trestu, hlavně kvůli dobrému jménu Slavatovskému, oblíbenému na císařském dvoře. V roce 1621 byl Vilém povýšen do hraběcího stavu a směl používat titul říšského hraběte. V této době také přijímá do svého erbu erb pánů z Hradce a v roce 1622 se vrací zpět do Čech. 26. února 1623 podal své dobré zdání přímo císaři, ve kterém radil k vyvrácení staré stavovské ústavy v Čechách. Byl tedy z Čechův jediným, jenž radil k nejkrutějším trestům.

Postupně také získává tituly: 7. září 1622 tajného rady, roku 1623 nejvyššího komorníka a roku 1623 nejvyššího komorníkem Českého království, Dne 7. srpna 1625 povoleno mu samému třetímu, aby přede všemi úředníky hned po knížatech na sněmech sedal, dne 16. prosince 1627 propůjčen rodu jeho úřad dědičného číšnictví, stal se nejvyšším hofmistrem, roku 1628 po smrti Zdeňka z Lobkovic nejvyšším kancléřem. Také obdržel všechny bývalé výsady Rožmberského a Hradeckého, takže se mohl psát jako vladař domu. Později také získal titul palatýna s rozsáhlými pravomocemi. A konečně byl roku 1630 pasován na rytíře Řádu zlatého rouna od španělského krále Filipa IV.

Konfiskace[editovat | editovat zdroj]

V době kdy mnoho pro katolických šlechticů snažilo získat zkonfiskovaný majetek po popravených 27 českých pánech, se Slavata neobohacoval. Pouze dne 12. září 1622 mu císař povolil 50 000 kop náhrady za škody v letech 1618–21 vzaté, k tomu připůjčil 50 000 kop a obdržel zápis na plat na Zbirově, Točníce a Králově Dvoře. Dále připůjčil 200 000 zl. v dlouhé minci a obdržel (24. dub. 1623) zápis na mělnické panství. Z konfiskovaných statků koupil jediné (1623) Košumberk, aby jej rodu zachoval, a sousední statek Domanice, a to ve vyšší taxe, a ještě roku 1641 odumřelý statek Červenou Lhotu.

Konec života[editovat | editovat zdroj]

Roku 1633 mu zemřela manželka a Vilém se už neoženil. Po smrti Ferdinanda II. se přestěhoval z Prahy do Vídně, kde se dělil o práce v kanceláři s Jiřím Adamem z Martinic, dosavadním kancléřem královým. Jeho politické působeni od té doby ochabovalo, za to se oddal mysticismu, dav se šáliti sprostým dobrodruhem Gladichem. Zde dopsal své rozsáhlé Paměti, které částečně reagovali na Thurnovy paměti, kterými se hrabě Thurn snažil ospravedlnit svoje postavení během pražské defenestrace. Ve Vídni také v roce 1652 zemřel. Pochován je v Jindřichově Hradci.

I přesto, že v roce 1645 byl Hradec těžce poškozen pluky pod vedením Lennarta Torstensona, tak se dokázal velmi rychle po třicetileté válce zotavit do původního stavu, hlavně kvůli péči Viléma.

Edice z díla[editovat | editovat zdroj]

  • Paměti nejvyššího kancléře království českého Viléma hraběte Slavaty z Chlumu a z Košmberka, vládaře domu hradeckého, pána na Hradci Jindřichově, Stráži, Telči, Žirovnici a Mělníce, nejvyššího dědičného šenka království českého, císařův Ferdinanda II. a III. skutečného tejného raddy a komorníka, rytíře Zlatého rouna. Příprava vydání Josef Jireček. Svazek 1.: 1608-1609 pak 1618-1619. Praha : Ignác Leopold Kober, 1866. IX, 432 s. (Monumenta Historiae Bohemica; sv. 1) Dostupné online.  
  • Paměti nejvyššího kancléře království českého Viléma hraběte Slavaty z Chlumu a z Košmberka, vládaře domu hradeckého, pána na Hradci Jindřichově, Stráži, Telči, Žirovnici a Mělníce, nejvyššího dědičného šenka království českého, císařův Ferdinanda II. a III. skutečného tejného raddy a komorníka, rytíře Zlatého rouna. Příprava vydání Josef Jireček. Svazek 2.: 1611, 1615, 1617-1619. Praha : Ignác Leopold Kober, 1868. XII, 352 s. (Monumenta Historiae Bohemica) Dostupné online.  
  • Zápisky Viléma Slavaty z let 1601-1603. Příprava vydání Antonín Rezek. Praha : Královská česká společnost nauk, 1887. 66 s., 4. (Rozpravy k. české společnosti nauk sv. 2. Filosoficko-historická třída č. 4)  

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Tento článek obsahuje text (volné dílo) z hesla „Slavata“ Ottova slovníku naučného , jehož autorem je August Sedláček.


Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BŮŽEK, Václav; HRDLIČKA, Josef, a kol. Dvory velmožů s erbem růže : všední a sváteční dny posledních Rožmberků a pánů z Hradce. Praha : Mladá fronta, 1997. 315 s. ISBN 80-204-0651-4.  
  • HRDLIČKA, Josef. Slavatova obrana jezuitského řádu a jeho představy o konfesijním uspořádání Čech z počátku dvacátých let 17. století. Folia Historica Bohemica. 2008, roč. 23, s. 225-249. ISSN 0231-7494.  
  • KUBEŠ, Jiří. Vilém Slavata a jeho hejtmani. K anatomii prestiže raně novověké šlechty. Historický obzor. 2001, roč. 12, čís. 3-4, s. 70-75. ISSN 1210-6097.  
  • MAŤA, Petr. Římské oslavy začátku jubilejního léta 1600 ve zprávě českého svědka. Souvislosti. 2002, roč. 13, čís. 1, s. 64-69. ISSN 0862-6928.  
  • MAŤA, Petr. Von der Selbstapologie zur Apologie der Gegenreformation : Konversion und Glaubensvorstellungen des Oberstkanzlers Wilhelm Slawata (1572-1652). In LOTZ-HEUMANN, Ute; MIßFELDER, Jan-Friedrich; POHLIG, Matthias. Konversion und Konfession in der Frühen Neuzeit. Gütersloh : Gütersloher Verlagshaus, 2007. Dostupné online. ISBN 978-3-579-05761-3. S. 287-322. (německy)
  • MUK, Jan. Slavatovy právní názory o hodnosti nejvyššího purkrabí a kancléře českého. Praha : [s.n.], 1930. Zvláštní otisk ze Sborníku věd právních a státních, ročník XXX. čís. 4. S. 7.  
  • WINKELBAUER, Thomas. Konfese a konverze. Šlechtické proměny vyznání v českých a rakouských zemích od sklonku 16. do poloviny 17. století. Český časopis historický. 2000, roč. 98, s. 476-540. ISSN 0862-6111.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]