Kristián I. Anhaltský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kristián I. Anhaltský
Kristián I., kníže z Anhaltu, na vyobrazení z roku 1615
Kristián I., kníže z Anhaltu, na vyobrazení z roku 1615
Narození 11. květen 1568
Bernburk
Úmrtí 17. duben 1630
Bernburk
Děti Christian II, Eleonore Marie von Anhalt-Bernburg a Frederick, princ Anhaltský
Rodiče Joachim Ernest
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kristián I. Anhaltský (11. května 1568, Bernburk – 17. dubna 1630) byl kníže anhaltský a především jeden z velmi významných diplomatů své doby. Nějakou dobu byl vojevůdcem a dokonce vrchním velitelem českého stavovského vojska během třicetileté války, ale jako vojevůdce se neosvědčil.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Svými diplomatickými schopnostmi vynikl záhy tak, že již roku 1591 byl postaven do čela pomocného vojska, které bylo ve Svaté říši sebráno pro francouzského krále Jindřicha IV. Ačkoli tato výprava neskončila zrovna slavně, byla přece rozhodným momentem v Kristiánově životě, protože Kristián tu přestoupil od luterství ke kalvinismu, ale také navázal styky s králem Jindřichem IV. a tato známost výrazně poznamenala jeho politický vývoj.

U kurfiřtů falckých[editovat | editovat zdroj]

Potom vstoupil do služeb falckého kurfiřta Fridricha IV. a stal se záhy (byl od roku 1595 místodržitelem Horní Falce se sídlem v Amberku) duší veškeré falcké politiky. Jeho předním cílem bylo zlomení Habsburské moci a k tomu používal nejjemnější diplomacii a intrikánství. Jeho hlavní činnost spadá do let 16061611. Po dohodě s králem Jindřichem IV. a s jeho podporou připravil tehdy Kristián založení a vzrůst Protestantské unie ve Svaté říši a a podporu měl také ode vší opozice v Čechách, na Moravě, v Rakousích a v Uhrách. Zejména je třeba připomenout jeho blízké styky s Petrem Vokem z Rožmberka a s rakouským pánem Tschernemblem – zasáhl svoji politikou mnohonásobně a rušivě do vnitřních poměrů dědičných zemí rakouských.

Politika ve Svaté říši[editovat | editovat zdroj]

Jeho program se tu měnil podle poměrů: od roku 1606 pracoval na tom, aby se následníkem Rudolfa II. stal bezdětný arcivévoda Maxmilián, když však roku 1608 arcivévoda Matyáš vystoupil proti císaři, změnil Kristián rychle plán a agitoval pro intervenci kurfiřtů a dokonce pro válečné zakročení Unie. Po míru v Libni hleděl zase využít vzájemné nesnášenlivosti obou bratří a jednal v tom směru zvláště s rakouskými stavy a také se samotným císařem. Roku 1609 byl v Praze jako vyslanec Unie a snažil se – byla to vždy jeho oblíbená myšlenka - rozšířit Unii do všech zemí rakouských – získat pro ni alespoň Čechy a Slezany. Hned nato zasáhl Kristián činně do války o dědictví julišsko-klevské (1609-14). Opět v plné shodě s Jindřichem IV. vtrhl roku 1610 s vojskem Unie do sporných krajin, když však náhlou smrtí Jindřicha IV. pozbyla záležitost julišsko-klevská evropského významu, vrátil se po několika válečných úspěších zpět do Amberka.

Od té doby nevystupoval Kristián již tak rozhodně, a teprve opět povstání české roku 1618 jej vybudilo k rozsáhlejší činnosti. Jeho programem bylo úplné vytrženi Čech z habsburské nadvlády, a v tom směru byl tvůrcem „české politiky“ kurfiřta Fridricha V. Vzhledem k blízkému vztahu k novému českému králi nahradil roku 1619 Jindřicha Matyáše Thurna v čele českého vojska, ale na rozdíl od hraběte Thurna pracoval pro povstání hlavně diplomaticky a jako velitel se neosvědčil.

Po bitvě na Bílé hoře[editovat | editovat zdroj]

Bitva na Bílé hoře ukončila neslavně jeho politickou dráhu: dán od císaře do klatby uprchl Kristián nejprve k švédskému králi Gustavu Adolfovi, pak k dánskému králi Kristiánovi IV. Později, roku 1624 se ale s císařem smířil i žil pak již jen v soukromí na svém bernburském panství, které mu připadlo roku 1603 při opětném rozdělení dědictví anhaltského. Věrnosti k císaři již neporušil a dokonce roku 1629 mu byla nabídnuta i přímo císařská služba a když odmítl, byl jmenován placeným komořím císařským.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Se svou manželkou Annou z Bentheimu měl šestnáct dětí, z nichž jej však jen pět přežilo. Bernburská linie rodu anhaltského, jím takto založená, vymřela pak teprve roku 1863.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 17.  
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 1. sešit : A. Praha : Libri, 2004. 155 s. ISBN 80-7277-215-5. S. 101–102.  
  • Anhalt ve Vlastenském slovníku historickém na Wikizdrojích