Jaroslav Šlezinger

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jaroslav Šlezinger
Narození29. dubna 1911
Jemnice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí2. srpna 1955 (ve věku 44 let)
Vykmanov
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Příčina úmrtírakovina plic
Povolánísochař
Oceněníúčastník odboje a odporu proti komunismu
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Jaroslav Šlezinger (29. dubna 1911, Jemnice2. srpna 1955, Vykmanov[1]) byl český akademický sochař, demokrat, aktivista druhého čsl. odboje, vězněný za druhé světové války a podruhé v 50. letech, duchovně založený člověk, člen Československé strany lidové a Rotary Clubu.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 29. dubna 1911 v Jemnici jako jediný syn. Rodina původně užívala příjmení Schlesinger. Jaroslavův otec, Adolf Schlesinger/Šlezinger, padl na začátku 1. světové války, matka, Kateřina, rozená Juránková, živila oba posluhami a příležitostnými pracemi u sedláků.

Výtvarné nadání se u něj projevilo časně. Jako malý chlapec modeloval z hlíny drobné plastiky. Vyučil se tesařem a pracoval v Jemnici. Jako samouk vytvořil tehdy pomník padlým ve vsi Chotěbudicích. Díky řídícímu učiteli jemnické školy Karlu Gartneroévi, který mu poskytl finanční půjčku, mohl absolvovat – a to s vyznamenáním, průmyslovou školu sochařskou a kamenickou v Hořicích. Na doporučení školy v Hořicích studoval v letech 19361939 na Akademii výtvarných umění v Praze, v sochařském ateliéru prof. Bohumila Kafky. Po absolutoriu nastoupil jako pedagog na Uměleckoprůmyslové škole v Brně. Krátce nato, v souvislosti se studentskými demonstracemi 17. listopadu, byl však i s řadou studentů zatčen a téměř tři roky vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen.[1] Po návratu se usadil v Jihlavě, kde si zřídil sochařský ateliér a oženil se s Marií Čížkovou.[1]

Po druhé světové válce na Jihlavsku vzniklo proti Komunistické straně Československa jedno z ohnisek odporu mezi členy a funkcionáři Lidové strany. Vydávali a kolportovali předvolební letáky s požadavkem svobodných voleb pod kontrolou OSN a s dalšími výzvami a varováními. Od března roku 1949 byl členem skupiny Karla Veselého, do které ho přivedl Stanislav Bárta, následně do organizace zapojil i své přátele Josefa Kočího a Vlastimila Kučeru. Podle udání StB měl sehnat cyankali, kterým měl být otráven předseda ONV. Josef Kočí však toto obvinění v roce 2006 odmítl.[1]

Jaroslav Šlezinger byl demokrat, člen Rotary Clubu a duchovně založený člověk. Byl v roce 1949 zatčen a v politickém procesu od 7. do 11. února 1950 byl odsouzen na dvacet pět let těžkého žaláře, k finančnímu trestu, konfiskaci majetku a ztrátě občanských práv.[1] „Dodnes nevím, z jakých důvodů“, napsal v jednom ze svých ilegálních dopisů z vězení. Strávil nějaký čas v jihlavské věznici, odkud byl převeden do Mírova a následně do trestaneckého tábora nucených prací ve Vykmanově (nyní místní část Ostrova u Karlových Varů. Počátkem roku 1951 byl původní tábor rozšířen na Vykmanov II. s krycím označením „L“. Vězňové z tábora „L“ pracovali při mletí a třídění uranové rudy. Byl to jeden z táborů pro "nepřátelsky zaměřené" vězně. Prostředí tam bylo zamořené radioaktivním prachem a vězňové pracovali 12–14 hodin bez jakýchkoliv ochranných pomůcek. Někdy v průběhu let 19511952 tam byl internován Jaroslav Šlezinger.

Socha T. G. Masaryka (1948), replika z roku 2011

V srpnu 1954 jej odvolali z pracoviště s tím, že bude přeložen na jiný tábor, přeškolen a za krátký čas propuštěn. Ještě téhož dne byl převezen do Ústředního tábora, kde se setkal s přítelem a spolužákem z akademie, sochařem Jaroslavem Švecem. Přítele zarazil jeho zdravotní stav. Zavedl jej do ordinace vězeňského lékaře, který diagnostikoval rozklad krve a vřed na dvanáctníku a začal s léčbou. Teprve o měsíc později, v listopadu 1954 se Šlezinger dostal do vězeňského oddělení nemocnice v Karlových Varech, kde se jeho stav po dvou týdnech zlepšil natolik, že se mohl vrátit k práci. V dubnu 1955 byl znovu převezen do karlovarské nemocnice, tentokrát s rakovinou plic. Zemřel ve 44 letech, 2. srpna 1955 v Ostrově ve vykmanovské vězeňské nemocnici.[1] V roce 1990 byl plně rehabilitován.[1]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Sochy světců pro kostely v Jihlavě a v Jemnici, Třebelovicích a Moravských Budějovicích
  • Několik náhrobků (např. pro rodinu Karla Bakeše)
  • Socha českého legionáře, plukovníka Josefa Švece
  • Socha sokola pro TJ Sokol v Jemnici
  • Reliéf Rudolfa Kratochvíla na Starém hřbitově v Třebíči.[2]
  • Nadživotní socha prezidenta T. G. Masaryka před jihlavským gymnáziem, odhalená v roce 1948 byla vyvrcholením jeho tvorby; v roce 1961 byla zlikvidována, stejně jako pomníky plukovníka Josefa Jiřího Švece a Sokola v Jemnici.
  • 14 reliéfů Křížové cesty z pálené hlíny - cyklus komorního formátu byl po roce 2010 instalován do nově rekonstruované kaple sv. Floriána v Ostrově u Karlových Varů jako součást nového památníku politických vězňů, v němž má Šlezinger svou samostatnou část.[3]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

  • 2015: Rytíř české kultury – ocenění a titul Ministerstva kultury ČR (uděleno ministrem kultury Danielem Hermanem), in memoriam[4][5]

Památky[editovat | editovat zdroj]

  • Druhá pamětní deska Jaroslavu Šlezingerovi v Jihlavě[8]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g kj. ŠLEZINGER, Jaroslav (29. 4. 1911 Jemnice, okres Třebíč – 2. 8. 1955 Vykmanov) [online]. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů [cit. 2020-07-11]. Dostupné online. 
  2. Regionální osobnosti. 1. vyd. Třebíč: Okresní knihovna, 1995. 68 s. ISBN 80-85062-01-1. S. 42. 
  3. Reliéfy z pozůstalosti vdovy Marie Šlezingerové je do památníku darovala Anna Honová (podle textu letáku v kapli)
  4. Biskupství brněnské. Jemnický rodák Jaroslav Šlezinger Rytířem české kultury [online]. Biskupství brněnské [cit. 2015-12-28]. Dostupné online. 
  5. MK ČR. Ministr kultury právě ocenil Dámy, Rytíře a Mecenáše české kultury | Ministerstvo kultury [online]. MK ČR [cit. 2015-12-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-04-02. 
  6. Pamětní místa na komunistický režim [online]. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR [cit. 2022-01-10]. Dostupné online. 
  7. V Jihlavě připomínají tabulky čtyři oběti politického procesu | Jihlavské listy | Noviny Kraje Vysočina. www.jihlavske-listy.cz [online]. [cit. 2020-08-06]. Dostupné online. 
  8. Pamětní místa na komunistický režim [online]. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR [cit. 2022-01-10]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Bohuňovská Marie, Zaváté šlépěje – osud sochaře Šlezingera, 2006, EKON Jihlava, ISBN 80-239-7883-7

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]