Brána

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o stavebním prvku. Další významy jsou uvedeny v článku Brána (rozcestník).

Brána je stavební prvek, umožňující průchod obrannou linií do nitra opevněného celku.[1] Má zpravidla bezpečnostní charakter – používá se k řízení toho, kdo může vstoupit do oploceného či obezděného prostoru nebo jej opustit. Právě proto, že brána je hlavním komunikačním prvkem, oddělujícím nebezpečný a divoký svět „vně“ a relativně bezpečný a civilizovaný svět „uvnitř“, nabývá také význam symbolický a reprezentativní.[2] Branami byla opatřována většina druhů středověkých a raně novověkých opevnění, nacházely se tedy u hradů, měst, klášterů, paláců atd.

V přeneseném smyslu se jako brána označuje průchod přes nějaké území nebo cokoli, co bránu připomíná, např. Moravská brána nebo Porta Bohemica ("Česká brána") jsou názvy specifických geomorfologických útvarů, Pravčická brána je název skalního oblouku apod.

Související pojmy[editovat | editovat zdroj]

Každý objekt, vybavený hradbami, měl zpravidla jednu hlavní bránu a několik vedlejších bran s různými funkcemi. Brána menších rozměrů nebo nižší funkce se označuje jako branka nebo fortna. Jako fortna se ovšem někdy označuje celý vedlejší průchod opevněním i s obranným systémem, v tomto pojetí je tedy branka jen jednou z částí fortny. Fortna se často nazývá vstup do paláce nebo kláštera.[3]

Historie bran[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší brány k umožnění přístupu do opevněných lidských sídel se objevují už od hlubokého starověku na Předním východě a ve Středomoří. Na českém území jsou první opevněná sídla keltská oppida. Ke opravdovému rozvoji opevňovacích systémů u nás dochází v souvislosti s rozvojem měst ve 13. století, zejména po vpádu Mongolů do Evropy v roce 1241. Další vývoj bran poznamenal rozvoj palných zbraní v 15. století, který zapříčinil výrazné zdokonalení městských opevnění. Dalším předělem v dějinách opevnění měst v českých zemích byl rok 1547, kdy Ferdinand Habsburský po potlačení stavovské vzpoury uvalil na královská města těžké pokuty a konfiskace. Města přišla o značnou část svých financí a musela začít šetřit, což se podepsalo na údržbě městských opevnění. To se pak plně projevilo za třicetileté války, kdy byla úroveň hradeb a bran českých měst velmi nízká. Poslední opevnění měst se buduje za Josefa II., kdy jsou např. města Terezín a Josefov přetvořeny na městské pevnosti, nicméně už v průběhu 18. století začínají městské obranné systémy postrádat svůj smysl a hradby i brány se postupně odstraňují, aby umožnily rozšíření měst. Za I. republiky se postupně přistupuje ochraně bran jako historických památek, přesto se jich do dnešních dnů dochovalo poměrně málo.[4]

Funkce brány[editovat | editovat zdroj]

Brama Portowa, Štětín, Polsko

Obranná funkce[editovat | editovat zdroj]

V obraně města byly vstupy vždy nejohroženějším místem, proto se už od starověku budují důmyslné systémy na jejich ochranu. Postupně se zdokonalují – původní prostá vrata v palisádě nebo hradbě jsou později vybavena ochozem, věží, příkopem s padacím mostem atd. V době největší nouze, například za třicetileté války, se městské brány pro jistotu zazdívaly. Nejsložitější systémy jsou stavěny v raném novověku, kdy dochází ke změně systému obrany země – hradby už neslouží pouze k obraně města, nýbrž vybraná města se stávají sídlem ozbrojených jednotek a jsou proto mohutně opevněna proti dobytí. Brány takových měst bývají komplexní zařízení, vybavené barbakánem (předsunutou obranou, umožňující krýt hlavní bránu) a systémem několika za sebou jdoucích bran.[5]

Strážní funkce[editovat | editovat zdroj]

Hlavní brány měst a hradů jsou často spojeny s věží, na níž stojí hlídka, která varuje obyvatele před požárem nebo útokem nepřátel. K tomuto účelu bývá strážní věž vybavena zvonem, kterým se šturmuje (bije na poplach). Brána je pak často sídlem městské stráže nebo zbrojnicí. Tyto místnosti se v pozdějších staletích, kdy už nebyly využívány, často stávaly sídlem řemeslnických dílen, protože řemeslník sídlící na okraji města nerušil obyvatele hlukem a snižovalo se tím nebezpečí požáru.

Celní funkce[editovat | editovat zdroj]

Brána jako vstup do města slouží také jako místo, kde se vybírá mýtné. Osoby, které se pokoušely vstoupit do města jinudy než branou, se proto ihned stávaly podezřelé a ještě v 16. století hrozil za neoprávněný vstup do města trest smrti.[6] Problémy často nastávaly v případě, že se některá menší branka dostala do soukromých rukou – takový vlastník pak mohl do města vpouštět neproclené zboží. Města s takovými vlastníky vedla soudní spory, které někdy končily trestem zazdění branky.[7]

Reprezentativní funkce[editovat | editovat zdroj]

Brány jsou zpravidla první objekt, který cestující vstupující do opevněného sídla uvidí. Proto bývají často budovány tak, aby zdůraznily bohatství a možnosti jejich zřizovatele. Brány pak bývají bohatě zdobené (např. Staroměstská mostecká věž). Některé brány uvnitř obcí pak téměř zcela postrádají obrannou funkci a zůstává pouze jejich funkce oddělení vnitřní plochy, zdůraznění vstupu – např. brány do parku nebo na hřbitov. Ve středověku ve městě brána často oddělovala židovskou čtvrť.

Brána jako symbol[editovat | editovat zdroj]

Vzhledem k tomu, že brána demonstrovala bohatství města, stávala se také symbolem města samotného. Celá řada měst si proto bránu vkládala jako heraldickou figuru do svého znaku – ať už otevřenou nebo zavřenou. Občas se stávalo, že město obdrželo od panovníka právo zbudovat si hradby a bránu, ale během stavby mu došly peníze. Město pak sice mělo bránu, ale její smysl byl pouze symbolický, protože nemělo hradby. Někdy se dokonce brána dostala na znak města, i když nikdy nebyla reálně dokončena. Figuru brány užívaly dokonce i některé rody, například malíř Albrecht Dürer.[8]

Správa brány[editovat | editovat zdroj]

Města zpravidla měla svého pověřeného strážce brány. Branný byl vybírán z řad důvěryhodných občanů, protože mu byly svěřeny klíče od města. Branný měl také pravomoc některé cestující branou nevpustit, například žebráky, potulné hudebníky, nevěstky a další. Často také vybíral v bráně mýto, i když později měla města na tento post speciální osoby. Brány se většinou na noc zamykaly a branný odevzdával klíč rychtářovi.

Speciální typy bran[editovat | editovat zdroj]

  • Vodní branka – slouží jako přístup k vodě. Ve většině opevněných objektů je zdroj vody uvnitř a vodní branka se používá je v období sucha. Pokud je vody dostatek, bývá vodní branka zamčená nebo dokonce zazděná.
  • Katovská branka - kat (a jiné osoby, považované za nečisté, např. obecní ras) míval v některých obcí svou speciální branku, protože ostatní obyvatelé odmítali vstupovat do města stejným vchodem.

Některé české brány[editovat | editovat zdroj]

Brána ve znacích některých českých měst[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. FIŠERA, Zdeněk. Encyklopedie městských bran v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha : Libri, 2007. ISBN 978-80-7277-061-8. S. 14.  
  2. HOFFMANN, František. České město ve středověku. Praha : Panorama, 1992. ISBN 80-7038-182-5. S. 81.  
  3. FIŠERA, Zdeněk. Encyklopedie městských bran v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha : Libri, 2007. ISBN 978-80-7277-061-8. S. 17.  
  4. FIŠERA, Zdeněk. Encyklopedie městských bran v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha : Libri, 2007. ISBN 978-80-7277-061-8. S. 11.  
  5. FIŠERA, Zdeněk. Encyklopedie městských bran v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha : Libri, 2007. ISBN 978-80-7277-061-8. S. 19.  
  6. HOFFMANN, František. České město ve středověku. Praha : Panorama, 1992. ISBN 80-7038-182-5. S. 154.  
  7. FIŠERA, Zdeněk. Encyklopedie městských bran v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha : Libri, 2007. ISBN 978-80-7277-061-8. S. 18.  
  8. BUBEN, Milan. Encyklopedie heraldiky. Praha : Libri, 2005. ISBN 80-7277-135-3. S. 79.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BUBEN, Milan. Encyklopedie heraldiky. Praha : Libri, 2005. ISBN 80-7277-135-3. S. 79.  
  • FIŠERA, Zdeněk. Encyklopedie městských bran v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha : Libri, 2007. ISBN 978-80-7277-061-8.  
  • HEROUT, Jaroslav. Slabikář návštěvníků památek. Praha : Tvorba, 1994. ISBN 80-85386-92-5.  
  • HOFFMANN, František. České město ve středověku. Praha : Panorama, 1992. ISBN 80-7038-182-5.  
  • KOUTEK, Tomáš. Městské brány v Čechách : historická zastavení. Praha : Brána, 2003. ISBN 80-7243-192-7.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
  • Slovníkové heslo brána ve Wikislovníku