Vlastnictví

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Vlastnické právo)
Skočit na: Navigace, Hledání

Vlastnictví či vlastnické právo je přímé a výlučné právní panství určité individuálně určené osoby (vlastníka) nad konkrétní věcí. Řidčeji se slovo vlastnictví používá také ve významu majetek či jmění, tedy pro označení předmětu vlastnického práva.[1]

Vlastnické právo je nejsilnějším a nejrozsáhlejším věcným právem. Jde o právo absolutní, které působí vůči všem ostatním osobám (latinsky erga omnes) na rozdíl od závazkových práv, které působí jen mezi stranami závazku (inter partes). Vlastnickému právu tedy odpovídá povinnost všech ostatních subjektů nerušit vlastníka ve výkonu jeho práva k věci. Předmětem vlastnického práva může být jakákoli věc v právním smyslu.

Obsah vlastnického práva[editovat | editovat zdroj]

Historicky, mezikulturně i podle typu věci se obsah vlastnického práva značně liší v rozpětí od absolutních práv k věci až po stav, kdy převažují povinnosti plynoucí z vlastnictví a vlastnictví je tak spíše správou věci ve veřejném zájmu. Za feudalismu mělo vlastnictví půdy charakter pronájmu od panovníka reprezentujícího stát.

Obsah právního pojmu vlastnictví byl vymezen v římském právu. Podobným způsobem je obsah vlastnického práva definován i v platném a účinném českém občanském zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vlastnické právo zahrnuje:

  • právo věc držet (ius possidendi),
  • právo věc užívat a požívat její plody a užitky (ius utendi et fruendi) a
  • právo s věcí nakládat (ius disponendi).

Pod právo s věcí nakládat mohou spadat i další práva, například právo věc opustit, právo věc neužívat nebo právo věc zcizit (tj. prodat, darovat, vyměnit, odkázat atd.).[2] Úplná volnost vlastníka nakládat s věcí až do jejího úplného zničení se v římském právo označovala jako ius abutendi. V moderních i tradičních právních systémech však může být takový absolutní rozsah vlastnictví omezen veřejnoprávními předpisy, např. pokud je určitá věc zvláštními předpisy chráněna jako kulturní památka, má vlastník povinnost ji udržovat v náležitém stavu a za její úmyslné poškození, zničení či zašantročení může být každý, tedy i vlastník, postižen prostředky správního či trestního práva.

S vlastnictvím jsou tradičně spjata také různé povinnosti a omezení („vlastnictví zavazuje“). Principiálně je nepřípustné užívat vlastní věc nebo s ní nakládat takovým způsobem, který narušuje nebo ohrožuje oprávněné zájmy jiných osob nebo veřejný zájem; tyto zájmy mohou být v jednotlivých právních systémech a tradicích pojímány a vymezeny velmi rozdílně, v krajních případech může regulace vést k paušální eliminaci některých vlastnických práv vlastníka či až k zákazu vlastnění některých typů věcí (zbraně, ideologicky nebo morálně závadné publikace či umělecká díla, drogy, výrobní prostředky, jedy či léčiva atd.) Různá omezení výkonu vlastnického práva zejména vůči sousedům vlastníka se nazývají sousedská práva. S vlastnictvím bývá spojena také povinnost věc hlídat a zabezpečit (například odpovědnost za škodu způsobenou vlastněným zvířetem, chátrající budovou, povinnost zabezpečit vozidlo, zbraň či nebezpečnou látku proti zneužití neoprávněnou osobou, povinnost dodržet ve své budově či na svém pozemku protipožární a ekologické normy a atd.). S majetkem ovlivňujícím ráz krajiny nebo sídelního útvaru mohou být spojena omezení i povinnosti (povinnost udržovat objekt či pozemek v řádném stavu, zákaz provádět úpravy narušující hodnotu krajiny nebo sídelního útvaru). V některých případech dokonce z vlastnictví určité věci vyplývá povinnost ve vztahu k cizímu majetku (například povinnost zajistit schůdnost chodníku přilehlého k vlastněné nemovitosti, do roku 2009 platná i v Česku).

Vlastnictví téměř v žádném právním systému není zcela výlučné. Většina právních systémů tradičně obsahuje různé formy obecného užívání soukromého majetku (veřejná přístupnost krajiny, právo cesty přes cizí pozemek, obecné užívání pozemních komunikací, právo sbírat v lese v omezené míře lesní plody a klestí (v některých systémech, například biblickém židovském právu, se podobné právo vztahovalo i na sbírání polních plodin pro okamžitou osobní potřebu), práva vstupu na cizí pozemek nebo použití cizího majetku v nouzových situacích nebo je-li to nezbytně nutné k užívání vlastního majetku či výkonu vlastních práv, případně též povinnost dát svůj majetek k dispozici v případě válečného stavu, stavu nouze či ohrožení, možnost vyvlastnění ve veřejném zájmu atd. Výlučnost užívání se obvykle netýká těch způsobů užívání, které v užívání neomezují nepřiměřeně vlastníka (např. tzv. svoboda panoramatu).

Právní systémy se mohou lišit v tom, do jaké míry může vlastník pozemku, budovy či prostoru určovat pravidla chování osob. Obecně platí i v prostoru soukromého vlastníka obecně závazné právní předpisy: majitel pozemku není například oprávněn povolit na svém pozemku vraždu, užívání drog, i v soukromých objektech platí státní regulace podnikání, daňové zákony, i na neveřejné účelové komunikaci platí pravidla silničního provozu atd. Jde-li o veřejně přístupný soukromý objekt (například prodejna, restaurace, park atd.), mohou právní normy či právní tradice vyžadovat, že vlastník pozemku nesmí návštěvníky diskriminovat (musí všem umožnit užívání za stejných podmínek), lišit se mohou i pohledy na to, zda vlastník je oprávněn rozhodovat o zákazu nebo povolení kouření, fotografování, koliduje-li takový zákaz s obecným pravidlem, že každý může činit vše, co není zákonem zakázáno atd. Faktický obsah vlastnického práva je dán především tradicí.

S pojmem vlastnictví je spojeno i vymezení pojmu „věc“ jako „to, co lze vlastnit“. Zatímco v otrokářských systémech mohl být i člověk předmětem vlastnictví (a například i děti byly někde chápány jako vlastnictví rodičů), v moderní době se práva disponovat s lidmi s pojmem vlastnického práva nespojují. Podobně mohou mimo pojem vlastnictví v některých právních systémech a kulturách stát i další typy věcí, například lidské tělo (živé i mrtvé), zvířata, pozemky a přírodní útvary či zdroje, myšlenky, činy a mnohé další.

Spoluvlastnictví[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Spoluvlastnictví

Jestliže vlastnické právo nad stejnou věcí svědčí více vlastníkům, jedná se o spoluvlastnictví. V takovém případě jsou absolutní práva jednoho (spolu)vlastníka omezena obdobnými právy ostatních spoluvlastníků.

Společné jmění manželů[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Společné jmění manželů

Vlastnictví věcí manžely vykazuje určitá specifika. V současném českém občanském zákoníku jsou tato specifika upravena v rámci institutu společného jmění manželů, do 31. července 1998 se jednalo o tzv. bezpodílové spoluvlastnictví manželů.

Druhy a formy vlastnictví v komunistickém režimu[editovat | editovat zdroj]

V současné době je v českém právním řádu vlastnictví vnímáno a právními předpisy vymezováno jako jednotné, kdy všem vlastníkům bez ohledu na jejich charakter přísluší typově stejná vlastnická práva a jim odpovídající ochrana. V tomto směru není jako vlastník zvýhodňován ani stát. V době komunistického režimu bylo ale rozlišováno více druhů a forem vlastnictví, které byly právním řádem různě preferovány, a podle toho jim byla poskytována ochrana. Právní řád tehdy upravoval následující druhy vlastnictví:

  1. socialistické společenské vlastnictví,
  2. osobní vlastnictví,
  3. soukromé vlastnictví.

Socialistické společenské vlastnictví[editovat | editovat zdroj]

Socialistické vlastnictví bylo označováno jako základní majetkový vztah socialistického společenského zřízení, který byl podle tehdejších ideologických proklamací páteří hospodářské soustavy vylučující „vykořisťování člověka člověkem“. Jako základní formy socialistického vlastnictví pak bylo rozlišováno státní vlastnictví jako majetek veškerého lidu (národní majetek), v němž byly především výrobní prostředky, a družstevní vlastnictví, které svědčilo družstvům v oblasti zemědělské výroby, řemeslné výroby, obchodu a oblasti občanské spotřeby (např. stavební bytová družstva). Další formou bylo i vlastnictví společenských a jiných socialistických organizací, které působily ve sféře politické, kulturní a sociální (např. odborové organizace, kulturní fondy, krajská sdružení advokátů). Socialistické vlastnictví bylo upraveno v hospodářském zákoníku, bylo právním řádem preferováno a byla mu poskytována nejširší právní ochrana, zvýšené ochrany požívalo např. v oblasti trestního práva.

Osobní vlastnictví[editovat | editovat zdroj]

Předmětem osobního vlastnictví byly věci určené osobní spotřebě občanů. Tento druh vlastnictví byl určen pro věci uspokojující hmotné a kulturní potřeby občanů, kteří je nabývali za peníze získané prací. Práce občana ve prospěch socialistického společenství (a potažmo socialistického vlastnictví), kterou byl tvořen národní důchod, byla vnímána jako zdroj osobního vlastnictví a pojítko se socialistickým vlastnictvím. Osobní vlastnictví bylo upraveno v občanském zákoníku. V osobním vlastnictví byly příjmy a úspory z práce a sociálního zabezpečení, vybavení domácnosti, věci osobní potřeby, rodinné domky a rekreační chaty.

Soukromé vlastnictví[editovat | editovat zdroj]

Soukromé vlastnictví bylo považováno za pozůstatek kapitalistické vlastnické soustavy, bylo řazeno mimo socialistickou vlastnickou soustavu. Jeho předmětem bylo zejména individuální vlastnictví výrobních prostředků a půdy, avšak bylo vylučováno, aby prostřednictví soukromého vlastnictví docházelo k „vykořisťování člověka člověkem“. Proto bylo soukromé vlastnictví v menší míře umožňováno pouze tam, kde bylo spojeno s vlastní prací vlastníka např. u samostatně hospodařících rolníků či v jiné malovýrobě. Dále bylo do soukromého vlastnictví řazeno i každé jiné individuální vlastnictví, které nesplňovalo podmínky osobního vlastnictví, vlastnictví nesocialistických organizací a vlastnictví zahraničních právnických osob. Soukromé vlastnictví bylo upraveno v občanském zákoníku a byla stanovena určitá omezení při nakládání s ním (např. při převodu nezastavěných stavebních pozemků větší výměry).

I v současnosti bývá běžně některé vlastnictví označováno za „soukromé“ či „osobní“ (např. „byt v osobním vlastnictví“). Jde však o laické výrazy, které nemají obsah právních termínů užívaných v době komunistického režimu, vždy se jedná o tentýž jediný druh vlastnictví, který je v platném právním řádu upraven. Označením vlastnictví jako soukromého se většinou zdůrazňuje vymezení vlastníka jako subjektu odlišného od státu, obce, kraje či právnických osob. Označení „byt v osobním vlastnictví“ signalizuje, že byt není ve vlastnictví družstva či v podílovém spoluvlastnictví více vlastníků domu, ale že se jedná o vlastnictví bytové jednotky spolu s příslušným spoluvlastnickým podílem na společných částech domu podle zákona o vlastnictví bytů.[3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Slovník spisovného jazyka českého [online]. Ústav pro jazyk český, [cit. 2013-04-26]. Dostupné online.  
  2. Martin Flora: K lesu jako předmětu vlastnictví, Lesnická práce, 4/2003
  3. Zákon č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jiří Hromada, Zdeněk Madar: Právnický slovník. Orbis, Praha 1972, 3. vydání.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]