Základní nepodmíněný příjem

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Základní nepodmíněný příjem nebo všeobecný základní příjem (angl. universal basic income) je navrhovaný systém sociálního zabezpečení v podobě pravidelné peněžní dávky vyplácené ve stejné výši všem lidem.[1] Smyslem této dávky by bylo poskytnout základní zajištění živobytí každému, bez ohledu na to zda pracuje, pracovat nemůže, či pracovat nechce.[2] Její zastánci ji navrhují zavést buď na úrovni jednotlivých států, na úrovni Evropské unie,[3] nebo celosvětově.[4]

Už v roce 1918 se o podobné možnosti zmiňoval filozof Bertrand Russell ve své knize Cesty ke svobodě: Socialismus, anarchismus a syndikalismus, kde spojuje myšlenku s anarchií.[5] Zabýval se jí ale i utopický socialista Charles Fourier, teoretik liberalismu John Stuart Mill, americký liberální ekonom Milton Friedman (v podobě záporné daně) a mnoho dalších.[2][4]

Podpora ze socialistické části politického spektra souvisí s emancipací a lidskou důstojností a s přesvědčením, že sociální jistoty jsou předpokladem svobody.[2] Libertariáni a liberalisté zase doufají, že výrazným zjednodušením sociálního systému by se radikálně omezila státní administrativa (sociální stát),[6] proto ani toto řešení nepovažují za ideální, jdou ještě dále a místo plošného přerozdělování mezi všemi prosazují raději tzv. negativní daň.[7][8][9]

M. Hrubec a M. Brabec se domnívají, že „technologicko-ekonomické podmínky pro všeobecný základní příjem již splněny jsou [...] ale kulturní a politické podmínky [...] nejsou“.[1]

Ideová báze[editovat | editovat zdroj]

Philippe Van Parijs, proponent univerzálního základního příjmu, jeden ze zakladatelů Basic Income Earth Network

V současnosti je jedním ze známých propagátorů myšlenky základního příjmu Philippe van Parijs, filozof a politický ekonom belgického původu, který působil na Harvardově univerzitě, je členem britské Academy of Sciences a profesorem ekonomie na Université catholique de Louvain.[10]

Podle Parijse a dalších jsou již dnes naplněny technologické předpoklady pro uvedení myšlenky základního příjmu do praxe – stroje podle něj zastanou většinu práce. Pokud by pracovní místa byla nedostatkovým zdrojem, nebyl by žádný důvod, aby ti, kdo dobrovolně pracují, dostávali větší odměnu než ti, kteří se toho práva vzdali.[1]

Podle jiných je pracovních míst nadbytek,[11] ovšem problémem je spíše kvalifikovanost potenciálních zaměstnanců. Graf vývoje nezaměstnanosti v USA v letech 1890–2009 jasně demonstruje, že s technologickým pokrokem se míra nezaměstnanosti nezvyšuje a přestože většinu lidmi dříve konané manuální práce dělají stroje, nezaměstnaných z dlouhodobého pohledu nepřibývá.[12]

Ubývání některých druhů práce společnost nevnímá jako vývoj pozitivní – i evropská levice praktikuje většinou politiku vytváření a hájení pracovních míst za každou cenu. Podle zastánců základního nepodmíněného příjmu však nabízí možnosti zkrácení pracovní doby a v důsledku více volného času, větší svobodu a osobní rozvoj.[1][2]

Americký sociolog Erik Olin Wright tvrdí, že zavedení základního příjmu by mohlo přispět ke změně mocenské rovnováhy v kapitalistické společnosti,[1] ve které práce (zaměstnanci) prohrává bitvu proti stále sílícímu kapitálu (průmyslové moci nadnárodních firem).[2]

Kromě toho je prý tento návrh pomůže vyřešit strukturní problémy, které jsou příčinou současné krize kapitalismu.[4]

Při racionálním pohledu na věc se však může jevit, že koncept základního příjmu trpí stejnými systémovými vadami jako klasický systém sociálních dávek nebo i negativní daň.

Existující obdobné systémy[editovat | editovat zdroj]

Reálně systém základního nepodmíněného příjmu funguje už čtvrt století na Aljašce, kde je financován ze zdanění těžby nerostných surovin, a tvoří v průměru zhruba 6 % příjmu domácností.[1][2]

V Brazílii byl základní nepodmíněný příjem rovněž právně zakotven (jako cíl do budoucna), ale realizuje se postupně. Nejprve je vyplácen příslušníkům nízkopříjmových sociálních skupin, a pro jeho výplatu je nutno splnit určité podmínky, tudíž zatím nejde tak zcela o základní nepodmíněný příjem vyplácený všem a bez jakýchkoli podmínek, ale spíše o rozsáhlý program sociální pomoci těm nejpotřebnějším. V podmínkách ČR by se za takovouto formu základního příjmu dala považovat tzv. dávka existenčního minima, na kterou má nárok každý plnoletý občan České republiky bez vlastních příjmů.

Proponenti v ČR a EU[editovat | editovat zdroj]

Ve světě existuje řada iniciativ zabývajících se rozpracováním a prosazením teorie základního příjmu do praxe.

V České republice se začala myšlenka všeobecného základního příjmu diskutovat v akademických a politických kruzích v několika levicových i pravicových variantách po roce 2000. Jednalo se však pouze o jednotlivce a nikoli celé politické strany.[1][6] V roce 2007 publikovali Marek Hrubec, Martin Brabec a Philippe Van Parijs o základním příjmu knihu Všeobecný základní příjem: Právo na lenost, nebo na přežití?[13] V současné době se o nepodmíněném základním příjmu diskutuje v různých organizacích občanské společnosti a v politických stranách: např. v ČSSD, KSČM, Straně zelených či České pirátské straně nebo Klubu nekompromisních, který usiluje o základní nepodmíněný příjem a ekonomickou svobodu.[14] [15]

O základní příjem usiluje globální organizace Basic Income Earth Network, která realizuje své aktivity také v Evropské unii.

V lednu 2013 Evropská komise zaregistrovala evropskou občanskou iniciativu za základní příjem, čímž začala roční kampaň ve všech státech Evropské unie.[3] Cílem bylo vyvolat diskusi a projednávání v Evropském parlamentu a následně zavést nepodmíněný základní příjem v jednotlivých zemích EU.[16] Potřebný milion podpisů se ale získat nepodařilo.[17]

Ve světě[editovat | editovat zdroj]

Základní příjem
ve státech světa

Pokusy o zavádění různých forem podmíněných finančních či jiných sociálních dávek již úpěšně proběhly a dále probíhají v mnoha státech světa např. ve Spojených státech, Namibii, Íránu, Brazílii, Indii a v Kanadě, avšak základní nepodmíněný příjem v podobě pravidelné peněžní dávky vyplácené ve stejné výši všem lidem zůstává zatím v drtivé většině případů pouze systémem navrhovaným, a nikoli plně realizovaným. Mnozí stoupenci základního příjmu se spojili do organizace Basic Income Earth Network, která sdružuje mnoho zájmových skupin z různých států. Zde je přehled experimentů, politických stran, osobností, občanských sdružení, iniciativ a událostí, týkajících se základního příjmu nebo různých nových typů sociálních dávek v jednotlivých zemích světa.

Afrika[editovat | editovat zdroj]

Namibie[editovat | editovat zdroj]

Od ledna 2008 do prosince 2009 probíhal v Namibijské vesnici Omitara (neboli Otjivero-Omitara) pilotní projekt pro zavedení základního příjmu organizovaný sdružením Namibian Basic Income Grant Coalition.[18][19] Tento projekt byl financován převážně německou protestantskou církví a individuálními dárci z Německa a Namibie, a také dotacemi od Německého ministerstva spolupráce. Vyplácená částka na osobu byla 100 namibijských dolarů (přibližně 300,- kč).

Šest měsíců po spuštění projektu bylo zjištěno, že výrazně zredukoval problém dětské podvýživy a zvýšil školní docházku. Dalším příjemným zjištěním bylo, že příjmy lidí v komunitě se zvýšily mnohem více než jen o samotnou výši grantu, protože příjem umožnil většímu počtu občanů účasnit se produktivnějších ekonomických aktivit.[20][21] Tým, který projekt organizoval, poukazuje na to, že zvýšená ekonomická aktivita je jasnou odpovědí kritikům, kteří tvrdí, že základní příjem povede lidi k lenosti a závislosti.[22]

Po skončení pilotního projektu bylo účastníkům nadále vypláceno 80 namibijských dolarů (přibližně 250,- kč) až do března 2012.[22] Jedním ze zjištění projektu bylo, že i když byl základní příjem omezen jen na obyvatele jedné vesnice, mnoho lidí se během prvního roku projektu rozhodlo přistěhovat do Otjivero-Omitara, přestože nově příchozí základní příjem nedostávali. Organizátoři o tom napsali, že tento úkaz dokládá nutnost závádění základního příjmu celonárodně, protože částečné zavedení způsobí velkou migraci do regionů a měst, kde již byl zaveden.[22] Jiným zjištěním byl pokles kriminality o 42%, zejména krádeže dobytka klesly o 43% a jiné krádeže téměř o 20%.[22]

Výše zmíněné závěry o účincích projektu v Omitaře byly odvozeny ze dvou empirických studií, které provedla organizace Basic Income Grant Coalition: první se zabývá průběhem projektu v prvních 6 měsících[23] a druhá průběhem v prvních 12 měsících.[24] Žádné další empirické studie nebo vyhodnocení projektu publikovány nebyly.

Databáze projektu není veřejně přístupná. V rozhovoru pro Namibian daily představitelé projektu potvrzují, že data nejsou veřejná, a obhajují proč to tak je (obyvatelům Otjivero-Omitara bylo slíbeno, že jejich osobní údaje nebudou zveřejněny).[25]

Návrh projektu a průběh empirických studií byl některými autory kritizován jako neprůhledný a používající nevhodné metody.[26]

Současná vláda Namibijské republiky je stále proti zavedení základního příjmu na celonárodní úrovni, a výsledky pilotního projektu její postoj nezměnily.

Asie[editovat | editovat zdroj]

Indie[editovat | editovat zdroj]

V Indii již od ledna 2011 běží dva pilotní projekty základního příjmu.[27] Podle prvních zpráv z těchto projektů jsou výsledky pozitivní.[28] Ve vesnicích měli lidé více peněz na jídlo a zdravotní péči, školní výsledky dětí se zlepšily ve 68% rodin, čas strávený ve škole se téměř ztrojnásobil, osobní úspory se ztrojnásobily a podnikatelská aktivita se zdvojnásobila.[29]

Írán[editovat | editovat zdroj]

Írán v roce 2011 zavedl základní příjem jako kompenzaci za zrušení vládních dotací na základní potřeby, jako je benzín a jídlo.[30] První vyhodnocení zkušeností z Íránu vypracoval H. Talabani (2011).[31]

Japonsko[editovat | editovat zdroj]

V Japonsku podporuje základní příjem politická strana New Party Nippon a Japonská strana zelených, spolu s některými ekonomy, jako je např. Toru Yamamori a Kaori Katada.[32]

Macao[editovat | editovat zdroj]

Macao již od roku 2008 dává peníze svým stálým i dočasným obyvatelům v rámci programu „Wealth Partaking Scheme“. V roce 2014 vláda dala 9000 patacas (což je přibližně 28 300 Kč) každému ze stálých obyvatel, a 5,400 patacas (asi 17 000 Kč) přechodným obyvatelům.[33]

Jižní Korea[editovat | editovat zdroj]

V Jižní Korei podporuje základní příjem Socialistická strana, spolu s delegátem Geum Min.[34]

Evropa[editovat | editovat zdroj]

Basic Income Earth Network, do roku 2004 známý pod názvem „Basic Income European Network“ (BIEN), byl první mezinárodní organizací s cílem podporovat základní příjem na celém světě. Původně se jednalo o skupinu vědců a ekonomů, kteří se tímto tématem zabývali. BIEN sdružuje mnoho zájmových skupin z různých států, a koordinuje mezinárodní komunikaci skrze newsletter a kongres, který se koná vždy jednou za dva roky.

Po několika setkáních v různých evropských městech (Vídeň 2005, Basilej 2007, Berlín 2008, Herzogenrath 2009, a Vídeň 2011), se několik organizací jako např. „Německý kulatý stůl pro základní příjem“ rozhodlo spolupracovat na propagaci myšlenky zavedení základního příjmu na celoevropské úrovni. Ve Vídni (2011) se domluvili na uspořádání Evropské občanské iniciativy.[35]

14. ledna 2013 byla registrace Evropské občanské iniciativy přijata Evropskou komisí, a začalo tak období 12 měsíců, během kterých bylo třeba získat minimálně jeden milion podpisů občanů EU.[36] 28. listopadu vydala skupina 26 europoslanců společné prohlášení podporující tuto iniciativu. Ta však nakonec nebyla úspěšná, protože se pro ni potřebný milion podpisů získat nepodařilo.[37]

Belgie[editovat | editovat zdroj]

Historicky nejaktivnější skupinou podporující základní příjem je v Belgii hnutí Vivant, a filosof Philippe Van Parijs, který v roce 1987 založil Basic Income European network (BIEN). Belgické občanské sdružení za základní příjem, které je také členem BIEN, bylo založeno v roce 2012 v Bruselu.[38]

Bulharsko[editovat | editovat zdroj]

Konfederace nezávislých bulharských odborů v roce 2013 podpořila Evropskou občanskou iniciativu za zavedení základního příjmu.[39]

Česká republika[editovat | editovat zdroj]

První velkou diskusi o základním příjmu v České republice iniciovali filosofové a sociální vědci Marek Hrubec a Martin Brabec. Později spolu se Philippem Van Parijsem vydali knihu „Všeobecný základní příjem. Právo na lenost, nebo na přežití?“.[40] V roce 2013 se čeští aktivisté a sociální vědci připojili Evropské občanské iniciativě za Nepodmíněný základní příjem,[41] a vytvořili kampaň na jeho podporu.[42] V České republice základní příjem podporuje mnoho jednotlivců, neziskových organizací (např. Alternativa zdola, ProAlt, Levá perspektiva), a politických stran. Ve svém programu ho má Strana zelených, Komunistická strana Čech a Moravy, Česká pirátská strana, a Strana demokratického socialismu. Podporují ho také mnozí členové České strany sociálně demokratické.

Finsko[editovat | editovat zdroj]

Finská středová strana, jedna ze čtyř hlavních politických stran ve Finsku, vyjádřila svou podporu základního příjmu, a spolu s ní i dvě další politické strany, Levicová aliance a Zelená liga.[43]

BIEN Finland zahájila ve Finsku k tomuto tématu občanskou iniciativu.[44]

Francie[editovat | editovat zdroj]

Prvním významným zastáncem základního příjmu ve Francii byl Yoland Bresson. V roce 1985 spolu s Henrim Guittonem založili organizaci „Association pour l'Instauration d'un revenu d'existence“ [45] za účelem propagovat základní příjem ve Francii, a o rok později byli mezi spoluzakladateli Basic Income Earth Network. Jiným známým stoupencem základního příjmu byl filosof André Gorz, který změnil názor, a začal tuto myšlenku podporovat,[46] přestože předtím byl několik let jejím oponentem.[47]

Levicoví aktivisté, jako např. Baptiste Mylondo, Yann Moulier Boutang,[48] Toni Negri, Jean-Marc Ferry, Ignacio Ramonet a Jacques Marseille[49] jsou také pro základní příjem.

Z politiků základní příjem podporují např. křesťanská demokratka Christine Boutin a ex-premiér Dominique de Villepin, a spolu s nimi někteří poslanci, např. Karima Delli, Jean Desessard a Yves Cochet.

Velmi vlivný think tank „Centre des Jeunes Dirigeants“ (CJD) také vyzývá k zavedení základního příjmu ve výši 400 euro pro každého občana.[50] Návrhy, které předkládá CJD a Christine Boutin jsou založeny na finančním modelu Marca de Basquiata,[51] který demonstruje způsob, jak lze financovat základní příjem ve výši 400 euro pro každého dospělého a 200 euro pro každé dítě, zatímco jiní zastánci, jako jsou Baptiste Mylondo a Jacques Marseille, navrhují „dostatečně vysoký“ základní příjem okolo 750 euro. De Basquiatův model však na rozdíl od Mylonda a Marseille zároveň zachovává i důchody, podporu v nezaměstnanosti a příspěvky na bydlení.

V roce 2012 skupina občanů založila hnutí napříč politickými stranami se záměrem spojit síly k popularizaci základního příjmu ve Francii.[52] Tato síť měla také jako jeden z cílů zúčastnit se Evropské občanské iniciativy pořádané v roce 2013.[53]

Německo[editovat | editovat zdroj]

Nejznámějším zastáncem základního příjmu v Německu je Götz Werner, bývalý výkonný ředitel prodejního řetězce DM Drogeriemarkt, a jeden z nejbohatších lidí v Německu. Mimo jiné také vyučuje ekonomii na Karlsruhe Institute of Technology.

Zobecnění podpory v nezaměstnanosti, známé jako Hartzův koncept, připravilo cestu pro širší hnutí za základní příjem v Německu.[54]

V roce 2008 iniciovala sociální aktivistka Susanne Wiest petici, kterou podepsalo více než 50 000 občanů, což ji zajistilo slyšení v Bundestagu,[55] a to také přispělo k rozšíření veřejné debaty o této myšlence.

V roce 2011 začala základní příjem oficiálně podporovat Pirátská strana Německa.[56] Křesťanský demokrat Dieter Althaus také navrhuje přechod na model základního příjmu.[57] Mezi další stoupence patří skupina členů levicové strany Die Linke, vedená Katjou Kippingovou,[58] a od roku 2010 také skupina Rhein-Erft uvnitř Sociálně demokratické strany.[59] Mnoho stoupenců je také ve Straně zelených.

Řecko[editovat | editovat zdroj]

Přestože myšlenka základního příjmu není v Řecku příliš známá, mnoho místních ekonomů se tomuto tématu věnuje. V roce 2010, liberální strana Drasi podpořila návrh na zavedení „základní penze“, což mělo mít za cíl zjednodušení stovek systémů vyplácení penze v zemi, která byla zasažena dluhovou krizí, a nucena Troikou k vyrovnání veřejného rozpočtu. Manos Matsaganis a Chrysa Leventi společně vypracovali studii, která demonstruje uskutečnitelnost takového návrhu.[60]

Jiné neortodoxní návrhy naznačují, že odchod Řecka z eurozóny by mohl být příležitostí k zavedení „peněžních dividend“ pro každého řeckého občana, jako nástroje ke zmírnění důsledků finančního kolapsu.[61]

Island[editovat | editovat zdroj]

V říjnu 2014 vydala Islandská pirátská strana parlamentní usnesení vyzývající ministra sociálních věcí, aby ustanovil skupinu s cílem prozkoumat možné cesty, jak by bylo možné zajistit základní příjem pro každého občana.[62][63]

Irsko[editovat | editovat zdroj]

Basic Income Ireland je v současné době hlavní skupinou zastánců základního příjmu v Irsku.[64] Toto sdružení je členem BIEN. Dříve byla hlavním zastáncem organizace CORI (Náboženská konference Irska). V politice je pro zavedení základního příjmu Irská strana zelených. Pro bylo i šest europoslanců zvolených za Irsko.

V rámci dohody se sociálními partnery včetně CORI byl v roce 2002 vládou předložen návrh základního příjmu,[65] od té doby však již na vládní úrovni k žádnému dalšímu posunu nedošlo.

Nizozemsko[editovat | editovat zdroj]

Otázka základního příjmu získala v Nizozemsku velký ohlas v období 70.–90. let 20. století,[66][67] ale v posledních 15 letech z politické agendy zmizela.

Španělsko[editovat | editovat zdroj]

Od roku 2001 existuje národní síť Red Renta Básica, která je členem BIEN. Sdružuje vědce a aktivisty za základní příjem.[68] V letech 2011 - 2012 přispělo k šíření této myšlenky ve španělské společnosti také hnutí 15-M,[69] a politická strana Podemos jej zařadila do svého programu.

Mezi významné zastánce základního příjmu ve Španělsku patří Daniel Raventos, David Casassas a José Luis Ley.

Švýcarsko[editovat | editovat zdroj]

Sdružení BIEN-Switzerland[70] (člen Basic Income Earth Network) podporuje základní příjem ve frankofonní části Švýcarska. V německy mluvící části existuje skupina Initiative Grundeinkommen, která je velmi aktivní v jeho propagaci.[71]

V roce 2006 sociolog Jean Ziegler prohlásil základní příjem za „jednu z nejnaléhavějších myšlenek“.[72]

V roce 2008 Daniel Häni a Enno Schmidt natočili film The Basic income, a cultural impulse, který vysvětluje fungování základního příjmu. Film se stal virálním videem, které mělo více než 400,000 zobrazení,[73] a výrazně přispěl k rozšíření této myšlenky ve francouzsky a německy mluvících zemích.

V dubnu 2012 obě skupiny společně iniciovaly tzv. lidovou legislativní iniciativu[74] s cílem nasbírat 100,000 podpisů.[75]

V září 2013 již tato iniciativa měla přibližně 126,000 podpisů, a 4. října je předala vládě,[76] čímž se spustilo národní referendum, které bylo celosvětově prvním referendem svého druhu k tomuto tématu.[77][78][79] Odborová organizace Syna také podpořila tuto iniciativu.[80]

Spojené království[editovat | editovat zdroj]

Profesor ekonomie Guy Standing, jeden ze spoluzakladatelů Basic Income Earth Network, je slavným zastáncem této myšlenky. Ve své knize Precariat - the new dangerous class viní globalizaci z toho, že shazuje více a více lidí do nově vznikající chudé společenské třídy, kterou označuje jako „prekariát“.[81] Jeho závěrem je nutnost toho, aby „vlády zajišťovaly základní jistoty jako jedno z lidských práv“ skrze základní příjem.[82]

Edward Skidelsky a Robert Skidelsky vyjádřili svou podporu základního příjmu ve své knize How Much is Enough?.[83]

Základní příjem podporuje Zelená strana Anglie a Walesu,[84] Skotská Strana Zelených[85] a Skotská Socialistická Strana.[86]

Norsko[editovat | editovat zdroj]

Norská strana zelených,[87] Norská rudá strana,[88] Norští demokraté[89][90] a Norská pirátská strana[91] podporují zavedení základního příjmu v Norsku. Norská liberální strana jej dříve podporovala také, ale svou podporu stáhla před volbami do poslanecké sněmovny v roce 2013.[92]

Na šíření této myšlenky pracuje také nezisková organizace BIEN Norge, člen Basic Income Earth Network.[93]

Maďarsko[editovat | editovat zdroj]

Základní příjem, v maďarštině Feltétel Nélküli Alapjövedelem (FNA) podporuje zejména skupina FNA Group, která uspořádala první setkání v Maďarsku v Budaörs 31 května 2011.[94] Základní příjem také podporuje Maďarská pirátská strana.[95]

Severní Amerika[editovat | editovat zdroj]

Spojené státy[editovat | editovat zdroj]

Martin Luther King, Jr. navrhoval zavedení základního příjmu ve své knize Where Do We Go From Here: Chaos or Community?, vydané v roce 1967.[96][97]

V roce 1968 James Tobin, Paul Samuelson, John Kenneth Galbraith a spolu s nimi dalších 1,200 ekonomů podepsalo dokument vyzývající americký kongres k zavedení „systému záruk a doplňků příjmu“ ještě v témže roce.[98]

V roce 1969 Richard Nixon navrhl program pomoci rodinám - „Family Assistance Program“, který se podobal základnímu příjmu v tom, že dávky nezačnou rapidně klesat, když si k nim příjemce začne vydělávat více peněz. Nixonův návrh se týkal jen rodin, ale oproti dřívějšímu programu rozšiřoval sociální péči i na jiné občany než jen ty, kteří „nemají otce“. Tento návrh však nepřijal finanční výbor sněmovny, ani poté, co Nixon k návrhu přidal podmínku, že příjemci musí mít práci.[99] V roce 1973 napsal Daniel Patrick Moynihan knihu The Politics of a Guaranteed Income (ISBN 978-0-394-46354-4) ve které obhajuje základní příjem a rozebírá Nixonův návrh.

Během prezidentské kampaně v roce 1972 senátor George McGovern navrhoval zavedení „demograntu“ který fungoval podobně jako základní příjem.

Mike Gravel, bývalý americký kongresman a kandidát na prezidenta, navrhuje slevu na dani vyplácenou každý měsíc v podobě šeku od vlády každému občanovi v rámci přechodu od daně z příjmů na národní daň z prodeje se sníženým základem (tzv. FairTax).[100]

Mezi významné zastánce základního příjmu mezi libertariány patří Milton Friedman (v podobě negativní daně z příjmu),[101] a Charles Murray, který načrtl možný návrh základního příjmu ve své knize In Our Hands: A Plan To Replace The Welfare State.[102] vydané v roce 2006.

Mezi držitele Nobelovy ceny za ekonomii, kteří podporují základní příjem, patří Herbert A. Simon,[103] Friedrich Hayek,[104][105] James Meade, Robert Solow,[106] a Milton Friedman.[107]

Richard Parncutt zastává názor, že daň z příjmů se stává progresivní, pokud je základní příjem kombinován s rovnou daní z příjmů, a že tato kombinace by zjednodušila systém daní a sociálních dávek.

Ve státě Oregon existuje občanské sdružení Tax and Conversation,[108] jehož cílem je zrušit všechny daňové výjimky pomocí „ballot measure“, což je proces, ve kterém je občanská iniciativa automaticky přijata jako zákon, pokud ji podepíše více než 50% voličů.[109] Toto sdružení poukazuje na to, že v současném systému 20% lidí s největším majetkem dostává 66% peněz z daňových výdajů,[110] což znamená, že daň s příjmů je po započítání výjimek regresivní (chudí platí více než bohatí), a že tyto peníze by měly být místo toho vypláceny nepodmíněně: každý daňový poplatník by dostával $700 na měsíc. Celkové výdaje by pak byly o něco nižší než současná částka 24 miliard dolarů ročně, a nejdůležitější vládní služby by byly lépe financovány.[111]

Jeremy Rifkin ve své knize The End of Work uvádí argument, že nutnost zavedení podobných opatření bude stoupat spolu s tím, jak bude v budoucnosti automatizace nahrazovat zaměstnance a snižovat poptávku po pracovních silách.[112]

Americká strana zelených ve volebním programu na rok 2010 navrhuje „zavést univerzální základní příjem (známý též jako garantovaný příjem, negativní daň z příjmu, občanský příjem, nebo sociální dividendy). Ten by měl dostávat každý dospělý, bez ohledu na zdravotní stav, zaměstnanost, nebo rodinný stav, což by snížilo vládní byrokracii a zásahy do životů občanů.“[113]

V lednu 2014 vyšel v časopisu Rolling Stone článek, navrhující základní příjem, neboli „sociální zabezpečení pro všechny“, jako jednu z pěti ekonomických reforem, za které by měli bojovat mladí lidé z generace Y.[114]

Ve Spojených státech dostávají daňoví poplatníci s nejnižšími příjmy slevu na dani z příjmu. V roce 2006 sepsali členové organizace USBIG zákon, který měl tuto slevu na dani přeměnit na částečný základní příjem,[115] a předložili ho americkému kongresu. Tento zákon však nebyl přijat.[116]

Aljaška[editovat | editovat zdroj]

Ve státě Aljaška funguje systém, který přiděluje každému občanu díl ze státních zisků z ropy,[117] ovšem výše tohoto příspěvku, $878.00 na osobu na celý rok 2012,[118] ani zdaleka nestačí na živobytí. Aljašský základní příjem navíc podléhá zdanění na federální úrovni. Dá se tedy říci, že tento „základní příjem“ funguje jako negativní daň z příjmu, ale v podobě snížení daňového základu, ne dodatečné slevy na dani (z pohledu státních financí).

Východní kmen indiánů Cherokee[editovat | editovat zdroj]

Členové východního kmene indiánů Cherokee, kteří žijí v Severní Karolíně, dostávají dvakrát ročně příspěvek ve výši několika tisíc amerických dolarů.[119] Tyto příspěvky jsou financovány ze zisků kasína Harrah's Cherokee, a jsou rozdělovány již od roku 1996. Studie zkoumající účinky těchto finančních příspěvků na život dětí v této komunitě zjistila, že došlo k výraznému poklesu chudoby, problémů s chováním, zločinu, drogové závislosti a psychiatrických problémů, a že více dětí odmaturovalo v řádném termínu. Pozitivní účinky byly nejsilnější u těch, kteří byli nejmladší v době, když tyto příspěvky začaly, a byli výraznější u těch, kteří tím byli osvobozeni od chudoby, oproti těm, jejichž finanční situace byla dobrá již předtím.[120]

Kanada[editovat | editovat zdroj]

William Aberhart, premiér státu Alberta, se nechal inspirovat teorií starosty C. H. Douglase o „sociálním kreditu“, a zkusil zavést základní příjem pro občany státu Alberta již ve 30. letech 20. století. Jeho pokusy byly však zastaveny tehdejší federální vládou.[121]

Město Dauphin v kanadském státě Manitoba se zúčastnilo experimentu se zavedením základního příjmu, který probíhal v letech 1974-1979 pod názvem „Mincome“.[122][123]

V listopadu 2013 proběhl v Kanadě průzkum veřejného mínění, který uspořádala Trudeau Foundation. Výsledek byl, že 46% Kanaďanů je pro, a 42% proti nahrazení současného systému sociálních dávek základním příjmem.[124]

Od roku 2014 Liberální strana Kanady,[125] Kanadská strana zelených,[126] Kanadská pirátská strana,[127] regionální strana Québec Solidaire,[128] a senátor za konzervativce Hugh Segal[129] podporují zavedení základního příjmu v Kanadě. Mike Redmond, lídr Nové demokratické strany Ostrovu prince Edwarda navrhuje uskutečnění pilotního programu pro základní příjem na tomto ostrově.[130]

Oceánie[editovat | editovat zdroj]

Austrálie[editovat | editovat zdroj]

Základní příjem si získal podporu australských akademiků, jako jsou John Tomlinson, John Wiseman, a Allan MacDonald.[131] Queenslandská strana zelených byla první politickou stranou, která přijala politiku „Garantovaného adekvátního příjmu“ (GAI) v roce 1999. V roce 2010 oznámila Demokratická liberální strana svou podporu pro zavedení negativní daně z příjmu spolu s rovnou daní z příjmu ve výši 30%,[132] a od roku 2014 tento návrh podporuje i Australská pirátská strana.[133] Organizace Basic Income Guarantee Australia byla v roce 2006 přijata do Basic Income Earth Network.[134] V srpnu 2014 Australská rada sociálních služeb (ACOSS) předložila doporučení zjednodušit systém sociálních dávek zavedením „podpůrné dávky základního příjmu“, ta se však od skutečného základního příjmu liší tím, že by bylo nadále třeba prověřovat majetkové poměry občanů.[135]

Jižní Amerika[editovat | editovat zdroj]

Brazílie[editovat | editovat zdroj]

Diskuse o základním příjmu probíhá v Brazílii již od 80. let 20. století. V roce 2001 předložil senátor Eduardo Suplicy za Brazilian Workers Party návrh zákona, který ustanovuje postupné zavedení tohoto systému sociální péče. Brazílie se tak stala prvním státem, který uzákonil základní příjem. Suplicy se již dříve pokoušel předložit návrh Negativní daně z příjmu, ten však nebyl schválen. Nový zákon požaduje, aby byl v celé zemi zaveden základní příjem, a začít se má od těch nevíce potřebných. Zákon byl schválen senátem v roce 2002 a poslaneckou sněmovnou v roce 2003. Prezident Lula da Silva tento zákon podepsal v roce 2004, a podle znění zákona je nyní úkolem prezidenta tuto reformu postupně zavést. Od té doby začala Brazílie tento zákon realizovat zavedením programu Bolsa Família, který byl ústředním bodem sociální politiky prezidenta Lula da Silvy, a je možné že přispěl k jeho vítězství v prezidentských volbách v roce 2006.

V Brazílii nyní probíhá nezávislý a soukromě financovaný pilotní projekt.[136] Dává však zatím jen R$30 měsíčně, což je 4.4% mimimální mzdy v roce 2013 (podle vládní definice minimální mzdy), a nestačí tedy na pokrytí základních potřeb.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g HRUBEC, Marek; BRABEC, Martin. Základní příjem pro všechny. A2 [online]. Roč. 2008, čís. 14 [cit. 2013-04-11]. Dostupné online. ISSN 1803-6635.  
  2. a b c d e f WAGNEROVÁ, Alena. Svoboda, rovnost, základní příjem aneb O důstojnosti člověka. Deník Referendum [online]. Čís. 2012-12-22 [cit. 2013-04-11]. Dostupné online.  
  3. a b Iniciativa Evropských občanů za nepodmíněný základní příjem. Za základní příjem, jakožto lidské právo! [online]. Evropská komise, [cit. 2013-05-22]. Dostupné online.  
  4. a b c VAN PARIJS, Philippe. A Basic Income for All. Boston Review [online]. Roč. 2000 [cit. 2013-04-11]. Dostupné online.  (anglicky) 
  5. RUSSELL, Bertrand. Roads to Freedom: Socialism, Anarchism, and Syndicalism. London : Unwin Books, 1918. Dostupné online. Kapitola WORK AND PAY. (anglicky) 
  6. a b TLUSTÝ, Vlastimil. Modrá šance : Základní teze finanční politiky ODS [online]. Praha: ODS, červenec 2003, [cit. 2013-05-02]. Dostupné online.  
  7. Negativní daň, miras.cz
  8. Hylš, Miroslav: Sociální politika Svobodných, hyls.blog.idnes.cz; 16. srpna 2013.
  9. Politický program Strany svobodných občanů - Sociální politika, svobodni.cz; online i jako PDF
  10. Viz en:Philippe van Parijs.
  11. Novinky.cz. Nadbytek [online]. [cit. 2013-07-11]. Tisíce Čechů si našly práci v Německu, tamnímu trhu je to ale málo. Dostupné online. (česky) 
  12. Wiki. graf [online]. [cit. 2013-05-02]. Vývoj nezaměstnanosti v USA v letech 1890 - 2009. Dostupné online. (anglicky) 
  13. Philippe van Parijs, Marek Hrubec, Martin Brabec a kol.. Všeobecný základní příjem. Práva na lenost, nebo na přežití?. Praha : Filosofia, 2007. ISBN 978-80-7007-259-2.  
  14. KRIESHOFER, Ivo. Základní příjem : Utopie nebo řešení?. seniortip.cz [online].  [cit. 2013-04-11]. Dostupné online. ISSN 1801-9900.  
  15. SEIDL, Michal. Ekonomická svoboda. czechfreepress.cz [online].  [cit. 2013-06-28]. Dostupné online. ISSN 1803-3806.  
  16. HRUBEC, Marek. Nepodmíněný základní příjem. Slovo [online]. Roč. 2013 [cit. 2013-05-21]. Dostupné online. ISSN 1336-2984.  
  17. http://basicincome2013.eu/
  18. Namibian Basic Income Grant Coalition [online]. Bignam.org, [cit. 2013-07-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. "NewsFlash of the Basic Income Earth Network", BIEN nr. 49, 2008; BIG Coalition Namibia
  20. Assessment report after 6 months of BIG pilot project [PDF]. BIG Coalition Namibia, [cit. 2013-07-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. A New Approach to Aid: How a Basic Income Program Saved a Namibian Village [online]. 9 August 2009. Dostupné online. (anglicky) 
  22. a b c d Basic Income Grant Coalition: Pilot Project [online]. BIG Coalition Namibia, [cit. 2013-07-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. Haarmann, C., D. Haarmann, H. Jauch, H. Shindondola-Mote, N. Nattrass, M. Samson, G. Standing, Towards a Basic Income Grant for All, Assessment Report, September 2008, Windhoek: BIG Coalition
  24. Haarmann, C., D. Harrmann, H. Jauch, H. Shindondola-Mote, N. Nattrass, I. van Niekerk, M. Samson, Making the Difference! -- Assessment Report, April 2009, Windhoek: BIG Coalition
  25. "The Otjivero residents were promised confidentiality of their personal information.", New Era, 15 July 2011.
  26. Např.: K. Shangula, The Proposed BIG: What are the Facts?, v: The Namibian, 5 February 2011; R. Osterkamp, BIG deserves a fair chance, yes: By doing serious research about it, v: New Era, 21 May 2010.
  27. India: Basic Income Pilot Projects are underway, Basic Income News, 14 September
  28. "INDIA: Basic Income Pilot Project Finds Positive Results," Basic Income News, BIEN (22 September 2012).
  29. FERNANDEZ, Benjamin. Rupees in your pocket [online]. 4 May 2013, [cit. 2013-05-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  30. "Iran's bold economic reform: Economic jihad", The Economist, 23 June 2011. 
  31. The Basic Income Road to Reforming Iran's Price Subsidies, in: Basic Income Studies vol. 6, #1.
  32. fr icon Kaori Katada, "Le revenu de base doit être promu par les citoyens ordinaires".
  33. Macau's residents each get 9,000 pataca handout, but critics not satisfied [online]. 12 November 2013, [cit. 2014-08-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  34. "금 사회당 대표 "기본소득보장제 도입" →“We will introduce Basic income system”, said Geum who is the delegate of Socialist Party", Yonhap News, 2007-11-20. Ověřeno k 2015-01-24.korejsky 
  35. Blaschke, Ronald (2012). From the Idea of a basic income to the political movement in Europe
  36. European Citizens initiative: A historical campaign has born, Basic Income News, 21 January 2013
  37. http://basicincome2013.eu/
  38. Basic Income - Who Are We? [online]. Belgian Network for Basic Income, [cit. 2013-07-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  39. European citizens want the EC to consider Basic Income [online]. . Dostupné online. (anglicky) 
  40. Všeobecný základní příjem (Právo na lenost, nebo na přežití?) [online]. . Dostupné online. (anglicky) 
  41. European Citizens' Initiative for Unconditional Basic Income
  42. Všeobecný základní příjem [online]. . Dostupné online. (anglicky) 
  43. Finland: the opposition leader proposes basic income pilots [online]. 9 October 2014, [cit. 2014-10-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  44. BIEN Finland – Suomen perustuloverkosto [online]. Perustulo.org, [cit. 2013-07-24]. Dostupné online. (finsky) 
  45. Histoire [online]. Association pour l'Instauration du Revenu d'Existence, [cit. 2013-07-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  46. Hommage à André Gorz [online]. Revenu de Base, 14 November 2012, [cit. 2013-07-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  47. PERROTIN, Damien. Campagning with the Greens: the basic income delusion [online]. Energybulletin.net, 5 July 2012, [cit. 2013-07-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  48. Jourdan, Stanislas. The collaborative economy is destroying jobs. So what's next?, OuiShare.net, October 2012
  49. L’allocation universelle : une voie libérale vers le communisme, par Jacques Marseille [online]. Mouvement des Libéraux de Gauche, [cit. 2013-07-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  50. Michel Meunier: « La France a les moyens d’avoir un vrai système de solidarité », revenudebase.info, December 2012
  51. Marc de Basquiat, Modeling basic income in France: from incentive effects to amount of payment – on the factual issues of the basic income
  52. À propos [online]. Revenu de Base, [cit. 2013-07-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  53. L'initiative européenne pour le revenu de base est relancée [online]. Revenu de Base, [cit. 2013-07-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  54. 'Hartz reforms': how a benefits shakeup changed Germany, The Guardian
  55. Susanne Wiest am 08.11.2010 vor dem Petitionsausschuss des dt. Bundestages [online]. Vimeo, 9 November 2010, [cit. 2013-07-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  56. GERMANY: Pirate Party endorses Basic Income in its national campaign [online]. Basic Income News, [cit. 2013-07-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  57. Main German Government Party considers Basic Income as alternative to social welfare [online]. Socialjustice.ie, [cit. 2013-07-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  58. KIPPING, Katja. A basic income as an allowance for democracy [online]. ZNet, 5 August 2009, [cit. 2013-07-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  59. GRUNDEINKOMMEN - SPD-Kreisverband Rhein-Erft: Das wirklich Wichtige tun [online]. Rhein-erft-spd.de, [cit. 2013-07-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  60. Manos Matsaganis & Chrysa Leventi (2010)Pathways to a universal basic pension in Greece
  61. Stanislas Jourdan, "A monetary approach towards an unconditional basic income in Greece," 14th BIEN Congress (Munchen 2012).
  62. Viðskiptablaðið - Leggja fram þingsályktunartillögu um borgaralaun [online]. . Dostupné online. (anglicky) 
  63. Pirates Propose Guaranteed Basic Income [online]. . Dostupné online. (anglicky) 
  64. Home [online]. Basic Income Ireland, 1 January 1970, [cit. 2014-06-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  65. Irish Government's Green Paper on Basic Income [online]. Cori.ie, [cit. 2014-06-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  66. Vanderborght, Yannick (2005).  "The Basic Income Guarantee in Europe: The Belgian and Dutch Back Door Strategies": 257–81. Ashgate.“V žádném jiném vyspělém sociálním státě je debata kolem základního příjmu tak široká a živá jako v Holandsku. Od roku 1975 byla myšlenka basisinkomen diskutována uvnitř mnoha holandských politických stran, odborových organizací, a dokonce i na vládní úrovni.” 
  67. Pels, Dick; Robert J. van der Veen (1995).  "Het Basisinkomen: Sluitstuk van de Verzorgingsstaat". Amsterdam:Van Gennep.“Het heeft twintig jaar geduurd, twintig jaar van vallen en opstaan, maar anno 1995 is het basisinkomen--een onvoorwaardelijke, niet aan arbeidsprestatie gebonden inkomensgarantie voor iedere burger--een volwassen politiek ideaal geworden. [Překlad: Trvalo to 20 let, 20 let vzestupů a pádů, ale v roce 1995 se základní příjem--nepodmíněný příjem pro všechny občany, který není spojen s prací--stal zralým politickým ideálem.]” 
  68. Red Renta Basica [online]. Red Renta Basica, [cit. 2013-07-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  69. Taking It to the Streets in Spain [online]. CounterPunch, 14 May 2012, [cit. 2013-07-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  70. Home | BIEN-CH [online]. Bien-ch.ch, [cit. 2014-02-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  71. News, Generation Grundeinkommen. Retrieved 6 September 2013.
  72. Interview with Jean Ziegler, October 2006
  73. Making-of zum Film Grundeinkommen – ein Kulturimpuls [online]. Grundeinkommen.tv, [cit. 2013-07-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  74. Grundeinkommen: Start (f=French, d=German, i=Italien) [online]. Inconditionnel.ch, [cit. 2013-07-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  75. An Initiative to Establish Basic Income for All, Global Voices
  76. Balibouse, Denis."Swiss to vote on 2,500 franc basic income for every adult", Reuters, 4 October 2013. Ověřeno k 16 February 2014. 
  77. STRAUB & MÜLLER, Daniel & Christian. Nationaler Feiertag [online]. Initiative für Bedingungsloses Grundeinkommen, [cit. 2013-07-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  78. Marty, S."130'000 Schweizer wollen das Grundeinkommen", 26 July 2013. Ověřeno k 31 July 2013. 
  79. Swiss consider welfare overhaul with guaranteed income.
  80. KOTHER, Harald. Basic Income: The Way out of a Sick Society [online]. Los Angeles Indymedia, 22 March 2011, [cit. 2013-07-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  81. Britain's labour figures hide the real hours we work every day, The Guardian, 2012
  82. JOURDAN, Stanislas. Guy Standing: the precariat is growing Angry [online]. Boilingfrogs.info, 8 November 2012, [cit. 2013-07-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  83. Sandbu, Martin. Not for sale [online]. London: 19 May 2012. Dostupné online. (anglicky) 
  84. Rollins, Kevin. Green Party calls for Basic Income [online]. Freeliberal.com, [cit. 2013-07-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  85. Greens Publish Citizen's Income Plan For Fairer Scotland [online]. 10 August 2014, [cit. 2014-09-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  86. McCartney, Gerry Macdonald, Wendy. Why the SSP backs a 'Citizen's Income' [online]. 7 September 2014, [cit. 2014-11-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  87. "Vil gi alle nordmenn 158.432 kroner NA24", Na24.no. Ověřeno k 16 August 2013.norsky 
  88. Arbeidsprogram [online]. Rødt. Dostupné online. (norsky) 
  89. Familie og barn [online]. . Dostupné online. (norsky) 
  90. "Nyvalgt leder må ta stilling til forslag om dødsstraff - NRK - Trøndelag", 22 April 2012.norsky 
  91. Referat ordinært landsmøte 2014 [online]. . Dostupné online. (norsky) 
  92. "Kjempar for borgarløn i Venstre", 9 April 2013. Ověřeno k 13 October 2014.norsky (nynorsk) 
  93. Borgerlønn - BIEN Norge - Om Oss [online]. [cit. 2014-10-13]. Dostupné online. (norsky) 
  94. FNA-Hungary [online]. Alapjovedelem.org, [cit. 2013-08-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  95. Kaloz-party [online]. Kalozpart.org, [cit. 2013-08-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  96. Where Do We Go From Here: Chaos or Community? (New York: Harper & Row, 1967)
  97. Jordan Weissmann (28 August 2013). Martin Luther King's Economic Dream: A Guaranteed Income for All Americans. The Atlantic. Retrieved 30 August 2014.
  98. Steensland, Brian(2007). The failed welfare revolution. Princeton University Press, 70–78. ISBN 978-0-691-12714-9. 
  99. Daniel Moynihan and President-elect Nixon: How charity didn't begin at home [online]. . Dostupné online. (anglicky) 
  100. "How Mark stands on the issues" Gravel presidential campaign, 2008
  101. Frank, Robert H. "The Other Milton Friedman: A Conservative With a Social Welfare Program," The New York Times (23 November 2006).
  102. Danny Vinik (20 November 2013). Paul Ryan Should Get Behind This Plan To Give Everyone Free Money. Business Insider. Retrieved 28 January 2014.
  103. Simon, Herbert A. "UBI and the Flat Tax. Also winner of Nobel Peace Prize, archbishop Desmond Tutu advocates basic income guarantee. A response to 'A Basic Income for All' by Philippe Van Parijs", Boston Review, 2000
  104. Hayek, Friedrich. The Road to Serfdom, Chapter 9, page 124, Routledge, London 1944
  105. Does he support a guaranteed minimum income? Hayek: "I have always said that I am in favor of a minimum income for every person in the country." from Hayek on Hayek: An Autobiographical Dialogue by F. A. Hayek, edited by Stephen Kresge and Leif Wenar (Chicago: University of Chicago Press, 1994)
  106. Solow, Robert (1987). “An Economist’s View of the Income Maintenance Experiments,” in Lessons from the Income Maintenance Experiments, ed. Alicia H. Munnell, proceedings of a conference held in September 1986 (Boston, MA: Federal Reserve Bank of Boston, 1987). pp. 218–226.
  107. Friedman, Milton. "Capitalism and Freedom", University of Chicago Press, 1962
  108. Tax and Conversation [online]. Tax and Conversation, [cit. 2013-07-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  109. en:List of Oregon ballot measures
  110. Table T11-0322, Eliminate All Individual Income Tax Expenditures. Baseline: Current Law. Distribution of Federal Tax Change by Cash Income Percentile, 2011 [PDF]. Tax Policy Center, [cit. 2013-07-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  111. "Amendment Draft", Chart: "$billions per year" [online]. Tax and Conversation, [cit. 2013-07-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  112. Rifkin, Jeremy(1995). The End of Work – The Decline of the Global Labor Force and the Dawn of the Post-Market Era, 1st, New York: Tarcher/Putnam. ISBN 978-0874777796. 
  113. 2010 Platform: Economic Justice & Sustainability [online]. . Dostupné online. (anglicky) 
  114. Jesse A. Myerson (3 January 2014). Five Economic Reforms Millennials Should Be Fighting For. Rolling Stone. Retrieved 28 January 2014.
  115. USBIG [online]. The U.S. Basic Income Guarantee Network, [cit. 2013-07-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  116. "The Rise and Fall of a Basic Income Guarantee Bill in the United States Congress", Al Sheahen, The US Basic Income Guarantee Network (USBIG), 2008
  117. dnes již do tohoto fondu plynou příspěvky i z jiných odvětví než z ropy, viz en:Alaska Permanent Fund Dividend
  118. Annual Dividend Payouts [online]. Alaska Permanent Fund Corporation, [cit. 2012-09-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  119. BOWLING, Caitlin. Cherokee banks brace for rush when casino checks go out [online]. 5 December 2012, [cit. 2014-01-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  120. Velasquez Manoff, Moises."What Happens When the Poor Receive a Stipend?", The New York Times, 18 January 2014. Ověřeno k 19 January 2014. 
  121. P. Mulvade, James Basic Income and the Canadian Welfare State: Exploring the Realms of Possibility University of Regina (read 29 January 2013)
  122. "1970s' Manitoba poverty experiment called a success", CBC News, 25 March 2010. 
  123. Vivian Belik (5 September 2011). A Town Without Poverty? The Dominion. Retrieved 27 August 2013.
  124. A National Survey of Canadians [online]. Environics Institute for Survey Research, [cit. 2014-02-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  125. Creating a Basic Annual Income to be Designed and Implemented for a Fair Economy [online]. Liberal Party of Canada, [cit. 2014-02-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  126. "Guaranteed Livable Allowance". 
  127. "Establish Citizen’s Income (“Mincome”)"
  128. "Québec solidaire présente des propositions audacieuses pour combattre les inégalités," Québec solidaire (14 aout 2012).
  129. Senator Hugh Segal on basic income, Basic Income News
  130. "NDP support guaranteed income pilot project", CBC News. Ověřeno k 24 February 2014. 
  131. QUT - Basic Income - Academic papers [online]. . Dostupné online. (anglicky) 
  132. 30% flat tax to increase living standards [online]. . Dostupné online. (anglicky) 
  133. http://www.dss.gov.au/sites/default/files/documents/08_2014/118_-_pirate_party_australia.pdf
  134. QUT - Basic Income - About BIGA [online]. . Dostupné online. (anglicky) 
  135. ACOSS call for single welfare payment to cover 'life essentials' [online]. . Dostupné online. (anglicky) 
  136. Instituto pela Revitalização da Cidadania [online]. ReCivitas, [cit. 2013-07-24]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]