Základní nepodmíněný příjem

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Základní nepodmíněný příjem nebo všeobecný základní příjem (angl. universal basic income) je navrhovaný systém sociálního zabezpečení v podobě pravidelné peněžní dávky vyplácené ve stejné výši všem lidem.[1] Smyslem této dávky by bylo poskytnout základní zajištění živobytí každému, bez ohledu na to zda pracuje, pracovat nemůže, či pracovat nechce.[2] Její zastánci ji navrhují zavést buď na úrovni jednotlivých států, na úrovni Evropské unie,[3] nebo celosvětově.[4]

Už v roce 1918 se o podobné možnosti zmiňoval filozof Bertrand Russell ve své knize Cesty ke svobodě: Socialismus, anarchismus a syndikalismus, kde spojuje myšlenku s anarchií.[5] Zabýval se jí ale i utopický socialista Charles Fourier, teoretik liberalismu John Stuart Mill, americký liberální ekonom Milton Friedman (v podobě záporné daně) a mnoho dalších.[2][4]

Podpora ze socialistické části politického spektra souvisí s emancipací a lidskou důstojností a s přesvědčením, že sociální jistoty jsou předpokladem svobody.[2] Libertariáni a liberalisté zase doufají, že výrazným zjednodušením sociálního systému by se radikálně omezila státní administrativa (sociální stát),[6] proto ani toto řešení nepovažují za ideální, jdou ještě dále a místo plošného přerozdělování mezi všemi prosazují raději tzv. negativní daň.[7][8][9]

M. Hrubec a M. Brabec se domnívají, že „technologicko-ekonomické podmínky pro všeobecný základní příjem již splněny jsou [...] ale kulturní a politické podmínky [...] nejsou“.[1]

Ideová báze[editovat | editovat zdroj]

Philippe Van Parijs, proponent univerzálního základního příjmu, jeden ze zakladatelů Basic Income Earth Network

V současnosti je jedním ze známých propagátorů myšlenky základního příjmu Philippe van Parijs, filozof a politický ekonom belgického původu, který působil na Harvardově univerzitě, je členem britské Academy of Sciences a profesorem ekonomie na Université catholique de Louvain.[10]

Podle Parijse a dalších jsou již dnes naplněny technologické předpoklady pro uvedení myšlenky základního příjmu do praxe – stroje podle něj zastanou většinu práce. Pokud by pracovní místa byla nedostatkovým zdrojem, nebyl by žádný důvod, aby ti, kdo dobrovolně pracují, dostávali větší odměnu než ti, kteří se toho práva vzdali.[1]

Podle jiných je pracovních míst nadbytek,[11] ovšem problémem je spíše kvalifikovanost potenciálních zaměstnanců. Graf vývoje nezaměstnanosti v USA v letech 1890–2009 jasně demonstruje, že s technologickým pokrokem se míra nezaměstnanosti nezvyšuje a přestože většinu lidmi dříve konané manuální práce dělají stroje, nezaměstnaných z dlouhodobého pohledu nepřibývá.[12]

Ubývání některých druhů práce společnost nevnímá jako vývoj pozitivní – i evropská levice praktikuje většinou politiku vytváření a hájení pracovních míst za každou cenu. Podle zastánců základního nepodmíněného příjmu však nabízí možnosti zkrácení pracovní doby a v důsledku více volného času, větší svobodu a osobní rozvoj.[1][2]

Americký sociolog Erik Olin Wright tvrdí, že zavedení základního příjmu by mohlo přispět ke změně mocenské rovnováhy v kapitalistické společnosti,[1] ve které práce (zaměstnanci) prohrává bitvu proti stále sílícímu kapitálu (průmyslové moci nadnárodních firem).[2]

Kromě toho je prý tento návrh pomůže vyřešit strukturní problémy, které jsou příčinou současné krize kapitalismu.[4]

Existující obdobné systémy[editovat | editovat zdroj]

Reálně systém základního nepodmíněného příjmu funguje už čtvrt století na Aljašce, kde je financován ze zdanění těžby nerostných surovin, a tvoří v průměru zhruba 6 % příjmu domácností.[1][2]

V Brazílii byl základní nepodmíněný příjem rovněž právně zakotven (jako cíl do budoucna), ale realizuje se postupně. Nejprve je vyplácen příslušníkům nízkopříjmových sociálních skupin, a pro jeho výplatu je nutno splnit určité podmínky, tudíž zatím nejde tak zcela o základní nepodmíněný příjem vyplácený všem a bez jakýchkoli podmínek, ale spíše o rozsáhlý program sociální pomoci těm nejpotřebnějším. V podmínkách ČR by se za takovouto formu základního příjmu dala považovat tzv. dávka existenčního minima, na kterou má nárok každý plnoletý občan České republiky bez vlastních příjmů.

Proponenti v ČR a EU[editovat | editovat zdroj]

Ve světě existuje řada iniciativ zabývajících se rozpracováním a prosazením teorie základního příjmu do praxe.

V České republice se začala myšlenka všeobecného základního příjmu diskutovat v akademických a politických kruzích v několika levicových i pravicových variantách po roce 2000. Jednalo se však pouze o jednotlivce a nikoli celé politické strany.[1][6] V roce 2007 publikovali Marek Hrubec, Martin Brabec a Philippe Van Parijs o základním příjmu knihu Všeobecný základní příjem: Právo na lenost, nebo na přežití?[13] V současné době se o nepodmíněném základním příjmu diskutuje v různých organizacích občanské společnosti a v politických stranách: např. v ČSSD, KSČM, Straně zelených či České pirátské straně nebo Klubu nekompromisních, který usiluje o základní nepodmíněný příjem a ekonomickou svobodu.[14] [15]

O základní příjem usiluje globální organizace Basic Income Earth Network, která realizuje své aktivity také v Evropské unii.

V lednu 2013 Evropská komise zaregistrovala evropskou občanskou iniciativu za základní příjem, čímž začala roční kampaň ve všech státech Evropské unie.[3] Cílem je vyvolat diskusi a projednávání v Evropském parlamentu a následně zavést nepodmíněný základní příjem v jednotlivých zemích EU.[16]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g HRUBEC, Marek; BRABEC, Martin. Základní příjem pro všechny. A2 [online]. Roč. 2008, čís. 14 [cit. 2013-04-11]. Dostupné online. ISSN 1803-6635.  
  2. a b c d e f WAGNEROVÁ, Alena. Svoboda, rovnost, základní příjem aneb O důstojnosti člověka. Deník Referendum [online]. Čís. 2012-12-22 [cit. 2013-04-11]. Dostupné online.  
  3. a b Iniciativa Evropských občanů za nepodmíněný základní příjem. Za základní příjem, jakožto lidské právo! [online]. Evropská komise, [cit. 2013-05-22]. Dostupné online.  
  4. a b c VAN PARIJS, Philippe. A Basic Income for All. Boston Review [online]. Roč. 2000 [cit. 2013-04-11]. Dostupné online.  (anglicky) 
  5. RUSSELL, Bertrand. Roads to Freedom: Socialism, Anarchism, and Syndicalism. London : Unwin Books, 1918. Dostupné online. Kapitola WORK AND PAY. (anglicky) 
  6. a b TLUSTÝ, Vlastimil. Modrá šance : Základní teze finanční politiky ODS [online]. Praha: ODS, červenec 2003, [cit. 2013-05-02]. Dostupné online.  
  7. Negativní daň, miras.cz
  8. Hylš, Miroslav: Sociální politika Svobodných, hyls.blog.idnes.cz; 16. srpna 2013.
  9. Politický program Strany svobodných občanů - Sociální politika, svobodni.cz; online i jako PDF
  10. Viz en:Philippe van Parijs.
  11. Novinky.cz. Nadbytek [online]. [cit. 2013-07-11]. Tisíce Čechů si našly práci v Německu, tamnímu trhu je to ale málo. Dostupné online. (česky) 
  12. Wiki. graf [online]. [cit. 2013-05-02]. Vývoj nezaměstnanosti v USA v letech 1890 - 2009. Dostupné online. (anglicky) 
  13. Philippe van Parijs, Marek Hrubec, Martin Brabec a kol.. Všeobecný základní příjem. Práva na lenost, nebo na přežití?. Praha : Filosofia, 2007. ISBN 978-80-7007-259-2.  
  14. KRIESHOFER, Ivo. Základní příjem : Utopie nebo řešení?. seniortip.cz [online].  [cit. 2013-04-11]. Dostupné online. ISSN 1801-9900.  
  15. SEIDL, Michal. Ekonomická svoboda. czechfreepress.cz [online].  [cit. 2013-06-28]. Dostupné online. ISSN 1803-3806.  
  16. HRUBEC, Marek. Nepodmíněný základní příjem. Slovo [online]. Roč. 2013 [cit. 2013-05-21]. Dostupné online. ISSN 1336-2984.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]