Právo na práci

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Právo na práci je základním sociálním lidským právem deklarovaným Všeobecnou deklarací lidských práv a zakotveným v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Zaručuje možnost zvolit si svobodně zaměstnání za uspokojivých pracovních podmínek a za přiměřenou odměnu a právo na náležitou přípravu na povolání. Zahrnuje také právo získat práci v mezích společenských možností, případně peněžitou podporu v nezaměstnanosti. Je jedním z výchozích principů práva sociálního zabezpečení a pracovního práva.

Právo na práci - dle Listiny základních lidských práv a svobod[editovat | editovat zdroj]

Hlava čtvrtá

Hospodářská, sociální a kulturní práva

Článek 26
(1) Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.
(2) Zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností.
(3) Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon.[1]

Právo na zaměstnání - definice[editovat | editovat zdroj]

Právo na zaměstnání je právo fyzické osoby, která chce a může pracovat a o práci se uchází, na zaměstnání v pracovněprávním vztahu, na zprostředkování zaměstnání a na poskytnutí dalších služeb za podmínek stanovených zákonem o zaměstnanosti.

Znění podle Zákoníku práce:

Zákoník práce upravuje právní odvětví pracovního práva. Současný zákoník práce je platný v letošním roce 2014 (zákon č. 262/2006 Sb.) a nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2007 . Zrušil dřívější platný zákoník práce č. 65/1965 Sb.

Právní úprava[editovat | editovat zdroj]

Právní úpravu tohoto práva najdeme v Zákonu o zaměstnanosti a to v Části 1, Hlava VI. Zní takto:

Jedná se o paragrafy 10-12.

§ 10 Právem na zaměstnání je právo fyzické osoby, která chce a může pracovat a o práci se uchází, na zaměstnání v pracovněprávním vztahu15) (dále jen "zaměstnání"), na zprostředkování zaměstnání a na poskytnutí dalších služeb za podmínek stanovených tímto zákonem.

§ 11

Fyzická osoba má právo si sama svobodně zvolit a zabezpečit zaměstnání a vykonávat je na celém území České republiky, nebo si může zabezpečit zaměstnání v zahraničí.

§ 12

(1) Účastníkům právních vztahů vznikajících podle tohoto zákona je zakázáno činit nabídky zaměstnání, které

a) mají diskriminační charakter,

b) nejsou v souladu s pracovněprávními nebo služebními předpisy, nebo

c) odporují dobrým mravům.

(2) Zaměstnavatel nesmí při výběru zaměstnanců vyžadovat informace týkající se národnosti, rasového nebo etnického původu, politických postojů, členství v odborových organizacích, náboženství, filozofického přesvědčení, sexuální orientace, není-li jejich vyžadování v souladu se zvláštním právním předpisem80), dále informace, které odporují dobrým mravům, a osobní údaje, které neslouží k plnění povinností zaměstnavatele stanovených zvláštním právním předpisem. Na žádost uchazeče o zaměstnání je zaměstnavatel povinen prokázat potřebnost požadovaného osobního údaje. Hlediska pro výběr zaměstnanců musí zaručovat rovné příležitosti všem fyzickým osobám ucházejícím se o zaměstnání. Ustanovení § 4 platí i zde.[2]

Zákoník práce vymezuje[editovat | editovat zdroj]

  • subjekty pracovního práva - dvě a vice fyzických osob
  • zabývá se pracovním poměrem a živností - zaměstnanec X zaměstnavatel a živností se rozumí činnost soustavná na vlastní jméno a vlastní odpovědnost za účelem zisku
  • vznikem pracovních poměrů a jejich druhem
  • skončením pracovního poměru - např. na dohodu
  • změnou pracovního poměru
  • pracemi konanými mimo pracovní poměr
  • odpovědností za škodu.

Rozdíl mezi právem na prácí a právem na zaměstnání[editovat | editovat zdroj]

Právo na práci[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Čl. 26 Listiny základních práv a svobod
  2. Zákon o zaměstnanosti - č. 435/2004 Sb.