Geoffrey Chaucer

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Geoffrey Chaucer

Geoffrey Chaucer (1340?25. října 1400 Londýn) byl největší básník anglického středověku a politik.

Život ve stínu královského dvora[editovat | editovat zdroj]

Chaucer byl synem ipswichského obchodníka s vínem, ale zřejmě trávil větší část svého dětství v Londýně. Do roku 1357 byl pážetem v královské rodině a účastnil se invaze do Francie (roku 1359), kde byl zajat a vykoupen. Až do roku 1367 toho o jeho životě moc nevíme. Od tohoto období byl váženým vládním úředníkem, často byl vysílán do ciziny na tajná jednání, díky čemuž se naučil francouzsky a italsky. Ještě o něco později byl Geoffrey Chaucer jmenován velitelem celníků v londýnském přístavu. Poté, co nakrátko upadl v nemilost v roce 1386, se stal v roce 1389 úředníkem zodpovědným za veškeré práce prováděné na palácích a ostatních královských nemovitostech. O dva roky později však Chaucer na toto místo rezignoval (byl podle měřítek 14. století starým mužem) a přijal méně náročné místo vedoucího správce královského majetku v Somersetu. Zůstal v přízni královské rodiny i po státním převratu v roce 1399, kdy se do čela dostal nový král Jindřich IV. Brzy nato, v roce 1400, zemřel a byl pochován v místě, které je známé jako Poet's Corner ve Westminsterském opatství. O Chaucerově soukromém a citovém životě toho víme opravdu málo. Víme například, že byl ženatý, ale ne jestli byl šťastný, nebo jestli byl moderní v tom, že z uctivé vzdálenosti obdivoval nějakou vysoce urozenou dámu.

Urození potomci[editovat | editovat zdroj]

Společenský vzestup rodiny Geoffreye Chaucera pokračoval i po jeho smrti. Chaucerova vnučka Alice (*1404 +1475) se velmi výhodně provdala za šlechtice Viléma de la Pole. S manželem měla syna Jana de la Pole (*1442 -+1491 nebo 1492), který uzavřel sňatek s Alžbětou z Yorku, sestrou anglického krále Eduarda IV. Pravnuk básníka Geoffreye Chaucera se tak přiženil do královské rodiny a jeho potomci si jako zástupci Yorků ve Válce růží opakovaně činili nároky na anglický trůn.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Portrét Chaucera od Thomase Hoccleva v knize Regiment of Princes (1412)

Jeho dílo bylo ovlivněno velkými italskými autory, jako byli Dante nebo Boccaccio. Mnohé z jeho prvních děl (Sen o rytíři — podle anglického názvu The Book of the Duchess též známé jako Kniha o vévodkyni, Dům slávy, Ptačí sněm, Legenda o dobrých ženách nebo Troilus a Kriseida) se zabývají běžnými středověkými tématy, jako jsou snění a dvorská láska, ačkoliv jemu se vždycky podařilo prosadit do nich ještě nějakou svoji postavu.

Canterburské povídky jsou Chaucerovým vrcholným dílem. Zatímco předtím čerpal z jiných spisovatelů, nyní vytvořil mistrovskou kompozici, která je zřejmě celá jeho dílem: skupina poutníků cestujících z Londýna do Canterbury na hrob sv. Thomase Becketa a zpět se dohodne, že si budou postupně vyprávět příběhy, aby jim čas lépe ubíhal.

Tento rámec umožnil Chaucerovi popsat jednotlivé charaktery všech možných typů a tříd a vyprávět příběhy všeho druhu - hrdinství opěvující i zesměšňující, hodně neslušné i mravoučně svaté, přičemž pro každou povídku použil styl hodící se k vypravěči. Chaucerův humor je rozverně veselý a s chutí používaný. Bohužel však toto dílo zůstalo nedokončené. Je napsáno 23 povídek prokládaných prology k jednotlivým povídkám a jeden prolog na začátku o schůzce společníků a jejich stručném představení. Scházejí se v hospodě U Kabátce v Southwarku, kde se 29 poutníků (+ Chaucer) dohodlo, že každý bude vyprávět 4 příběhy (2 na cestě tam, 2 na cestě zpět).

Ztvárnil podněty francouzské rytířské epiky i italské renesanční literatury, do své poezie uvedl královskou strofu a hrdinské dvojverší, veršované povídky a novely rámcově propojil postavou vypravěče. Ovlivnil mimojiné Johna Lydgata, Roberta Henrysona a Williama Dunbara.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
  • Plné texty děl autora Geoffrey Chaucer na projektu Gutenberg
  • CRAIG, Hardin a kolektiv. Dějiny anglické literatury I. Praha : Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1963. S. 422.