Josef Vratislav Monse

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Prof. JUDr. Phil. Dr. Josef Vratislav Monse (15. června 1733 Nové Město na Moravě6. února 1793 Olomouc) byl moravský osvícenec a obrozenec, právník, zakladatel moderního moravského dějepisectví, profesor a rektor olomoucké univerzity.

Život[editovat | editovat zdroj]

Studia v Praze a ve Vídni[editovat | editovat zdroj]

Josef Vít Monse se narodil jako osmé z devíti dětí Jana Karla Monseho a Anny Monse (rozené Moudrá). Rodina žila v domě číslo osm na rynku v Novém Městě na Moravě.[1] Monse také chodil do školy v Novém Městě. Jeho otec zemřel, když měl čtrnáct let, načež jej strýc, jménem taktéž Josef Monse, poslal na studium do jezuitského gymnázia v Telči. Po čtyřech letech pak odešel do Prahy, kde studoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Zde byl promován mistrem svobodných umění.[2] Tou dobou se již začíná rozvíjet Monseho vlastenecké nadšení a prohlubuje se jeho zájem o historii a právo českých zemí.[2]

Po ukončení studií v Praze se Monse vydal do Vídně, kde studoval na Právnické fakultě Vídeňské univerzity. V roce 1762 obhájil svou disertaci a stal se doktorem obojího práva. Ve Vídni Monse publikoval svou disertační práci (latinsky), oženil se, a také se naučil italsky.[2]

Profesorem práva na olomoucké univerzitě[editovat | editovat zdroj]

Právnická fakulta Univerzity Palackého pořádá každoroční odbornou konferenci Monseho olomoucké právnické dny

V roce 1764 se Monse přestěhoval do Olomouce, kde se stal advokátem při městském, konsistorním i manském soudu. V roce 1768 pak přijal místo profesora veřejného, přirozeného a lenního práva na olomoucké univerzitě s platem 900 zlatých ročně; pokračoval však také ve své advokátní praxi.[3]

Po smrti profesora Josefa Antonína Sommera v roce 1774 po něm také na nějakou dobu převzal přednášky římského a kanonického práva.[2] Téhož roku[1] si také změnil jméno z Vít na Vratislav, symbolicky vyjadřujíc své životní heslo "Vraťte starou slávu otčině!"[2] [4]

Dříve prováděli výuku kanonického práva jezuité odděleně na Teologické fakultě. Od roku 1771 byla však svěřena světským profesorům. Ti měli v běžných hodinách práva přibližně 50 studentů, přičemž na hodiny kanonického práva se k nim přidávalo na 300 studentů teologie. Tou dobou se již z Monseho stal zavilý stoupenec osvícenských myšlenek a ve svých přednáškách horlivě obhajoval Josefiánské reformy. To samozřejmě vyvolávalo odpor teologů, který se dále vystupňoval v důsledku Monseho publikační činnosti.[2] Klér proti Monsemu poštvával chudinu, šíříc pomluvy, že Monsemu při přijímání vypadla hostie z úst, a že jako boží trest za jeho učení vyhořela v okolí Olomouce vesnice.[3]

Zloba teologů nabrala na vrcholu poté, co Monse publikoval dílo anonymního francouzského autora z přelomu 13./14. století "Rozmluva mezi klerikem a vojákem o důstojnosti papežské a královské" (latinsky: Dialogus inter clericum et militem supra dignitate papali et regia). Tento spis Monsemu poslal jeho bývalý student, premonstrát louckého kláštera ve Znojmě, který jej našel v knihovně. Monse spis přeložil, přidal k němu předmluvu a komentář, a vědom si choulostivosti tématu i přes pětsetleté stáří spisu na konci dodal: "Prospěti chci. Ne drážditi." Tento dodatek příliš nepomohl. Spis vyvolal vlnu tvrdé nenávistné kritiky kléru nejen z Olomouce, ale také z Prahy a Vídně. Současně však Monseho myšlenky nahrazení církevních institucí sekulárními institucemi státními byly vřele přijaty u panovnického dvora, díky čemuž se Monse udržel na místě právnického profesora, nemohl však již dál vyučovat právo kanonické.[2]

I přes rozpuštění Jezuitského řádu v roce 1773 si církev, k značné nelibosti panovníka, udržela silný vliv na olomouckou univerzitu. Panovník pak v roce 1778 využil nedostatky v řízení univerzity kancléřem baronem Františkem Šubířem z Chobyně jakožto důvod k přesunu univerzity z dosahu církevních institucí, do Brna. Současně s přesunutím došlo k ustavení Právnického direktoria (doposud na Univerzitě byla Profesura práva), jehož ředitelem se stal Monse. Monse se také v důsledku přesunu musel vzdát advokátní činnosti. V Brně začal Monse publikovat práce o historii Moravy, nyní již německy.

Rektorem univerzity, šlechticem[editovat | editovat zdroj]

V roce 1780 byl Monse jmenován rektorem Univerzity; ve své inaugurační řeči se věnoval historii Moravy. V prosinci téhož roku byl také povýšen do šlechtického stavu, s titulem Josef Vratislav, šlechtic z Monse.[3] I přes tyto úspěchy, nebo možná spíše v jejich důsledku, zůstal Monse hlavním terčem katolické reakce.[2] V roce 1780 Monse začal přednášky o historii Moravy podle Knihy Tovačovské autora Ctibora Tovaškovského z Cimburka (1438-1494). Historii Moravy začal také sám sepisovat, avšak v této práci se dostal pouze k roku 1306.[3]

Monse se stal členem učených společností v Hesse-Homburgu (1780), Burghausenu (1782) a v Praze (1785).[5] [3] Byl také v častém kontaktu s dalšími osobnostmi osvícenství a národního obrození, jako například s Rieggerem, F. M. Pelclem, G. Dobnerem, a zejména s Josefem Dobrovským.[3]

V roce 1782 první olomoucký arcibiskup Antonín Theodor Colloredo-Waldsee prosadil navrácení univerzity zpátky do Olomouce. Současně však panovník Josef II. rozhodl, že univerzity budou pouze v Praze, Vídni a Lvově, v důsledku čehož byla olomoucká univerzita degradována na lyceum (podobně jako například univerzity v Innsbrucku nebo Štýrském Hradci). Zpátky v Olomouci začíná Monse publikovat v českém (moravském) jazyce. Současně také dochází k založení stolice vlasteneckého (=moravského) práva a moravských právních dějin; tato stolice však byla zrušena o čtyři roky později.[1] Mezitím se v roce 1784 z Direktoria stala Právnická fakulta.

Monseho zdraví se postupně zhoršovalo, v roce 1792 přestal vyučovat.

Přetrvávající problémy s katolickou reakcí stejně jako zdravotní problémy vedly také k postupnému útlumu publikační činnost. Monse zemřel 6. března 1793 v Olomouci, s jeho smrtí byly ukončeny také přednášky o moravském právu a historii.[1]

Životní odkaz[editovat | editovat zdroj]

Monse patřil ke kruhu moravských osvícenců (Josef Valentin Zlobický, František Josef Schwoy, A. Pilař). Měl živé styky s pražskými osvícenci a buditeli, s F. M. Pelclem, G. Dobnerem a zejména s Josefem Dobrovským, který působil také v Olomouci. Dobrovský napsal úvod ke druhému dílu Monseho největšího spisu „Stručné politické dějiny markrabství Moravského“ a nekrolog na Monseho. Podle vzoru pražské Učené společnosti vydával Monse literární měsíčník Mährisches Magazin („Moravský magazin“, 1789-93) a vydal řadu spisů latinsky a německy, zejména o dějinách Moravy, městského práva a školství. Do češtiny přeložil knížku o hygieně po povodních a knihu proti pověrám a čarodějnictví.[6]

Monse je zakladatelem moderní vědy moravských právních dějin, jeho nejdůležitějším dílem kromě přehledu moravských církevních vzdělanců jsou dvousvazkové "Politické dějiny země moravské." Byť publikoval převážně v Němčině, předešel Monse svou činností hlavní okruh moravských obrozenců.[7]

Svým zájmem o moravský humanismus a benediktínskou historiografii Monse spojil dřívější olomouckou učenou společnost Societas eruditorum incognitorum in terris Austriacis s brněnskou Société patriotique. Záznamy jeho přednášek odhalují odhodlání spojit dřívější osvícenské nároky vycházející z přirozeného práva a hodnoty historického práva moravského, vykazujíc oběma kritické dějinné hodnocení, spolu s právní teorií renomovaného Josepha von Sonnenfelse. Monse si byl také vědom potřeby sjednotit novou buržoazii se zájmem osvícenské inteligence v umění a vědě. Základ pro to našel v kritické historiografii, přičemž nakonec vytvořil platformu moravského patriotismu, obohacenou o historický renesanční humanismus.[8]

Výběr díla[editovat | editovat zdroj]

  • Tabula juris publici marchionatus Moraviae („Soupis veřejných práv markrabství Moravského“). Olomouc 1776
  • Dissertatio Suppeditata ad historiam litterariam Moraviae („Stručné pojednání o literárních dějinách Moravy“). Olomouc 1777
  • Infulae doctae Moraviae („Učení biskupové moravští“). Brno 1779
  • Geschichte des Schulwesens in Mähren („Dějiny školství na Moravě“). 1780
  • Versuch einer kurzgefassten politischen Landesgeschichte des Markgrafthums Mähren („Stručné politické dějiny markrabství Moravského.“) Olomouc 1783
  • Leitfaden über die Vorlesungen der Landesgesetze des Markgrafthums Mähren („Rukověť k přednáškám o zemských zákonech markrabství Moravského.“ Olomouc 1783,
  • Carl von Eckartshausen, Odkryté Tagnosti Cžarodegnjckých Kunsstů k Weystraze a Wyvčowánj obecnjho Lidu o Powěrách a sskodliwých Bludech Sepsané w německé Ržeči od Pána z Eckartshausen. Do morawskýho Gazyka přeložil Vpřjmný Milownjk swé Wlasti [=J. V. Monse]. Olomouc 1792.
  • Cadet de Vaux, Ponawržení prostředkůw k umenšení nezdrawí takowých příbytkůw, které rozwodnění podrobené byly. Olomouc 1785.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Fiala J., Josef Vratislav Monse. – In: Historiografie Moravy a Slezska, sv. 1. Olomouc 2001, s. 33–50. ISBN 80-244-0103-7
  • Fiala J. – Nováková Martina, Moravský osvícenec Josef Vratislav Monse (1732–1792). Olomouc 2003.
  • Kružík Miroslav, Josef Vratislav Monse - dvě výročí moravského historiografa, Vlastivědný sborník Západní Morava 7 (2003)
  • Ottův slovník naučný, heslo Monse, Josef Vratislav. Sv. 17, str. 564
  • Žák Karel, Národní buditel PhDr. a JUDr. Jos. Vratislav šl. Monse, univer. prof., rodák Novoměstský, Nové Město na Moravě 1935

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d LABSKÝ, Radim. Dějiny výuky práva na právnické fakultě v Olomouci. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2009.  
  2. a b c d e f g h VESELÝ, Josef. Toulky českou minulostí (596. schůzka: "HOROUCÍ LÁSKU K VLASTI VYZNÁVÁM RÁD...") - 30.11.. Český rozhlas 2 Praha [online]. 30. listopadu 2006 [cit. 3. březen 2011]. Dostupné online.  
  3. a b c d e f GERYK, Josef. Osvícenské právnictví - základ novodobého práva. Brno : Masarykova Univerzita, 2009.  
  4. Encyklopedie „Kdo byl kdo v našich dějinách“, heslo Monse, Josef Vratislav.
  5. V prvních dvou případech byl členem jakožto právník, v Praze jakožto historik, neboť se daná učená společnost právem nezabývala.
  6. Ottův slovník naučný, heslo Monse, Josef Vratislav.
  7. Jiří Fiala, Marie Sobotková: Česká literatura na Moravě přelomu 18. a 19. století
  8. Mikuláš Teich: Bohemia in History, Cambridge University Press, 1998

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]