Megalit

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vývoj evropské megalitické kultury

Megalit (z řečtiny, mega – velký, lithos – kámen) souhrnně označuje objekty z velkých, neopracovaných a/nebo nahrubo opracovaných balvanů, budované pravěkými lidmi. Sloužily účelu pohřebnímu, kultovnímu, astronomickému, případně chronologickému. Vyskytují se nejvíce v Evropě a Středomoří, obdobné stavby lze ovšem nalézt po celé planetě. Datují se od neolitu až do střední doby bronzové, jejich vznik ale nesouvisí s jednou konkrétní etnickou skupinou, či kulturou.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Klasické megalitické monumenty se ponejvíce vyskytují na britských ostrovech, na kontinentě pak v asi tři sta kilometrů širokém pásu, táhnoucím se podél evropského pobřeží od Středomoří až po Baltské moře a ve Skandinávii. V oblasti mezi řekami Rýn a Labe zasahují hluboko do střední Evropy. Vznikly i v severní Africe, na Předním a Dálném východě, Indickém poloostrově, o megalitických stavbách lze ale hovořit také v obou Amerikách, či pacifickém archipelagu.

Megalitická kultura[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Megalitická kultura.

Ucelená megalitická kultura neexistovala, dnes je tímto slovním spojením nepřesně označována řada vzájemně nesouvisejících kultur z období neolitu, eneolitu, chalkolitu a doby bronzové, jejichž jediným společným znakem jsou pouze stavby, budované převážně z velikých kamenných kvádrů a bloků. Proto je nemožné vymezit ucelený kulturní megalitický okruh. Dosvědčují to i archeologické nálezy z různých období i kultur, nejčastější jsou nálezy kultury zvoncových pohárů.

Vymezení okruhu[editovat | editovat zdroj]

Vymezení megalitického okruhu, bez ohledu na společné prvky jednotlivých staveb, není jednoznačné. Badatelé jejich jednotný původ nepotvrdili. Neexistovala žádná megalitická rasa coby univerzální nositelka megalitické kultury, ani megalitické náboženství, jakkoli nelze vyloučit souvislost s určitými okruhy kultických představ, případně rituálů, zahrnujících společné pohřby.

Megality nejspíš vznikaly samostatně, pravděpodobně jako ideologický prostředek konkurenčního zápasu o životní prostor mezi migrujícími pastevci a starousedlými zemědělci.

Megality stavěly v různých dobách různé kultury za různým účelem, přesto se zdá, že všechny lidské skupiny v určitém období své dějinné existence stavěly z velkých kamenů. Lze se o tom přesvědčit při zkoumání vývoje megalitických staveb.

Osobnosti výzkumu[editovat | editovat zdroj]

Frederik VII.

K nejzajímavějším osobnostem, jež se zabývaly megality, bezesporu patří dánský král Frederik VII., nadšený amatérský archeolog. Zpracoval roku 1857 přednášku, nazvanou O stavbě obřích postelí v pravěku. Vyšla tiskem, dočkala se deseti vydání v sedmi světových jazycích a přeložena byla roku 1859 i do češtiny, dokonce dřív, než do němčiny. Překlad byl otisknut v časopise Památky archeologické. Jeho Veličenstvo popsalo techniky práce kameníků a dělníků v lomech té doby. Psal o vztyčování podpor, usazení stropního balvanu pomocí válců a rampy. Dokonce shromáždil údaje, jak správně štěpit kámen za pomoci vody a ohně, případně, jak velké bloky přesouvat za pomoci válců a dřevěných kolejnic. Moderní věda na jeho závěrech mnoho nezměnila.

Dalším známým megalitickým badatelem je Alexander Thom, nikoli však archeolog, ale technik. Ten, již na penzi, prozkoumal desítky půdorysů megalitických staveb a dospěl k závěru, že stavitelům byl znám nejen princip Pythagorovy věty, ale že používali i normativní délkové měrné jednotky, které nazval MY, tj. megalitický yard o délce 82,93 cm. Postupně vypočetl megalitické sáhy, coule, pruty a další. Přesnost výpočtů je ovšem zdánlivá a má souvislost s délkou průměrného lidského kroku.

Neolitickým inženýrstvím a především Stonehenge se zabýval v 50. a 60. letech 20. století oxfordský profesor Richard John Copland Atkinson.

Opomenout nelze ani Američana irského původu Martina Brennana, který vystudoval obor vizuální komunikace na Prattově institutu a experimentálně během zhruba deseti let ověřil astronomické a kalendářní funkce irských megalitů v údolí Bóinne (Boyne walley), především Newgrange.

Z českých badatelů je dnes asi nejznámější historik a archeolog Karel Sklenář, antropolog Jaroslav Malina a technologický experimentátor Pavel Pavel.

Technologie stavby[editovat | editovat zdroj]

Pozdější mytologie přirozeně spojuje megalitické stavby s nadpřirozenými bytostmi, bohy nebo obry, případně s mimozemšťany. Badatelé nikoliv.

Pravěký člověk měl k dispozici dva druhy kamenného staviva, jednak eratické (bludné) případně i zvětráváním vzniklé balvany, jednak deskovité, štípáním nalámané bloky hornin. Nečastějším materiálem je žula, rula, pískovec a vápenec.

Pravěký člověk získával materiál nejen z místních zdrojů, ale i z nalezišť, vzdálených desítky, či stovky kilometrů. K dopravě lidé využívaly vodní toky a plochy, pokud neměli žádné v dosahu, musela nastoupit volská a lidská síla. Užívali podklady, smykování, vlečení na saních a podobně. Tento postup ovšem vyžadoval značné úsilí. Například stropní blok chodbového hrobu v Gavrinis v Bretani je z doleritu, který se na ostrůvku nevyskytuje a musel sem být dopraven z velké vzdálenosti za značného úsilí.

Pro ilustraci, když chtěli Saumurští použít jako můstek přes potok stropní desku z komory v Bagneux, táhlo ji na dubových válcích osmnáct volů.

Samotná stavba a vztyčování je zahaleno otazníky. Existuje několik výkladů, z nichž nejschůdnější vyplývá z nálezu nedokončené komory na ostrově Jersey v Normandii. Obvodové kameny jsou vztyčeny, ale vnitřek komory je dosud zasypán hlínou, která je i zvenčí přisypána tak, aby tvořila nakloněnou plochu, využitelnou jako šikmá rampa.

Na svahu rampy leží balvan, nasunutý tak, že překrývá jen polovinu komory. Vše působí dojmem, jakoby prehistoričtí dělníci opustili stavbu uprostřed práce. Pokud by se ale vrátili, zřejmě by vzali sochory a jako páky by je podložili pod balvan a tlakem směrem nahoru jej nasunuli na své místo. Nakonec by vybrali hlínu z komory, kamením vyklínovali mezery mezi podporami, vrcholy a stropem a případná hrobka by byla hotova, pokud ji tedy neplánovali zasypat jako mohylu.

Šťastný nález tak dokázal to, co popsal král Frederik VII. roku 1857, když se snažil objasnit, proč mají ve většině případů dlouhé mohyly excentricky umístěné komory. Ostatně, obdobnou metodu používali i Egypťané.

Vztyčování mohli stavitelé provádět i podhrabáváním menhiru, který se tak postupně, jak se propadal do jámy, vztyčoval. Jeho zvedání napomáhalo zvedání lanem, kůly a sochory.

Typologie[editovat | editovat zdroj]

Megality se dělí do dvou základních typových skupin. Jednak na jednotlivé kameny, vztyčené v krajině samostatně, či do formací (kruhy, linie, menhiry), jednak na vázané stavby, sestavené z na sebe kladených, velkých kamenů (dolmen, trilit, komorové stavby).

Některé stavby kombinují megalitickou techniku s jinou, nazývány jsou megaxylické, v megadendrických je kámen nahrazen dřevem.

Druhy megalitů[editovat | editovat zdroj]

Megality komorové
Vstup do dolmenu, září 2004

Dolmen (z jazyka gaelic: dol - stůl, men - kámen) – několik vztyčených kamenů s vodorovným překladem z velkých nepravidelných kamenných bloků, zpravidla gigantických rozměrů, které uzavírají komoru. Jsou známé portálové dolmeny, či vchodové hroby apod. Dolmen de la Creu de Falibe stojí nedaleko Saint-Michel-de Llotes ve Francii, obklopuje ho kamenná drť do vzdálenosti asi 15 metrů, ohrazená cca 70 cm vysokými balvany. Jiný dolmen se nachází v ruském Krasnodarsku, nebo německé Rujaně. Velkodolmen se nachází v Klein Gornow v Meklenbursku. Množství se jich nachází i na Korejském poloostrově v Gochang, Hwasun a Ganghwa, známý je Dolmen Menga ve Španělsku.

Demidolmen – tvořeny dvěma kameny, jeden konec delšího leží na zemi, druhý na vedlejším kameni. Podobné, tvořené překlady z žulových, hrubě opracovaných desek, se nacházejí v Pembrokeshire, v jihozápadním cípu Walesu.

Skříňkový hrob – komora vytvořená podobnou konstrukcí jako dolmen, ale zapuštěná do země, nachází se například v Trstěnicích, Česká republika.

Jiný pohled na Stonehenge

Chodbový hrob – komora vytvořená podobnou konstrukcí jako dolmen, zapuštěná do země a k ní byla připojena dlouhá přístupová chodba. Velmi častá konstrukce. Příklady: Table de Marchands, Carnac, Bretaň. Další v Gillhög, Švédsko.

Galeriový hrob – komora vytvořená podobnou konstrukcí jako dolmen, zapuštěná do země, svým tvarem je podobná chodbě, ve stěnách má boční komůrky, či okénka, tzv. galerie. Příklad Midhowe, Orkneje.

Transeptová komora – komora vytvořená podobnou konstrukcí jako dolmen, zapuštěná do země, svým tvarem je podobná chodbě o složitém půdorysu, skládá se z osové chodby s příčnými komorami. Nachází se například ve West Kennet, Avebury, Anglie.

Komorový komplex – několik dolmenů, vytvořených z mohutných monolitických ortostatů, kladených buď užší stranou vedle sebe, aby vznikla stěna; anebo naležato, širší stranou na sebe, aby tvořily překlady vchodů, případně svrchní zakončení stěn například neolitické chrámy na Maltě - Chrámy na Maltě, třeba Mnajdra na jižním pobřeží ostrova, nebo Mykény doby bronzové.

Nepřirozené megalitické překážky

Ochranné fortifikaceopevnění z velkých kamenných bloků, naskládaných na sebe, aby chránily vybrané místo před útokem, například Mykény v Řecko, anebo opevnění na Sardinii, tzv. nuraghi. (Nuraghe Losa). Nejzajímavější se ovšem nacházejí mimo evropský kontinent. Především v Latinské Americe (Ollantaytambo a Saksaq Waman, Peru, anebo Tíwanaku v Bolívii).

Megality vázaně vztyčené samostatně

Trility (z řečtiny, tri – tři, lithos – kámen, doslovně tříkámen, trojkámen) – dva opracované pilíře s kamenným překladem spojené žlaby a čepy. Trilit vytvořil základní architektonický systém, architrávový, tj. dva pilíře s vodorovným překladem. Nacházejí se v Bretani, trilitony tvoří část Stonehenge.

Megality vázaně vztyčené v kruhu

Henge (též považován obecně za rondel) – kruhová formace, tvořená trility, případně trility a menhiry, obklopená valem, nebo i příkopem na vnější straně, které protínají obvykle 4 průchody. Val může a nemusí být doplněn dalším kamenným kruhem. Nejznámějším zástupcem je komplex menhirů a kamenných kruhů, nacházející se na Salisburské pláni asi 13 km severně od městečka Salisbury v Jižní Anglii, zvaný Stonehenge.

Megality volně vztyčené v kruhu

Kromlech, či cromlech (z jazyka gaelic "crom" - křivý, "lech" - kámen), také někdy považován za druh rondelu – formace vztyčených kamenů, menhirů, okrouhlého půdorysu. Může mít tvar kruhu, oválu, elipsy, ale i neúplného kruhu nebo jen polokruhu. Zvláštním typem kromlechu jsou skotské kruhy s ležatým kamenem. Klasický kromlech se vyskytuje třeba na severu Anglie v Castlerigg, poblíž Keswicku. Monumentální kameny, tvořící kromlech Brodgar, se nacházejí na Orknejích.

Megality volně vztyčené v liniích
Kamenné uskupení u vesničky Le Ménec

Kamenné řady (aligments) – skupina menhirů vztyčených na půdorysu přímky. Nejznámější se nachází v jižní Bretani u Carnacu, tvoří je téměř 6000 menhirů na ploše 400 ha, rozestavěných v souběžných či vějířovitých řadách v délce asi 1 km. Obdobné formace vztyčených balvanů, Kounovské řady, se nacházejí u Kounova v přírodním parku Džbán, na náhorní plošině Rovina nad Kounovem v katastru obce Domoušice. Tvoří je celkem 14 rovnoběžných, až 450 metrů dlouhých řad, sledujících severojižní směr. Vztyčeno je zde minimálně 2239 neopracovaných kamenů, z nichž některé dosahují úctyhodných rozměrů. Největšími jsou Pegas, Gibbon a Gibbon II.

Jednotlivě vztyčené megality

Menhiry (z jazyka gaelic: men – kámen, hir – dlouhý) – samostatně vztyčený neotesaný, nebo jen hrubě otesaný kámen. Největší menhir Evropy, Le Grand Menhir v Brisé u Locmariaqueru v Bretani, nazývaný v jazyce gaelic také jako Er Grah, váží 350 t a je 21 m vysoký. Menhir jménem Zakletá dívka, stojící do roku 1986 u Března, svíral poledníkový směr s menhirem Zakletá panna u Rakovníka.

Viziry - zvláštní megality, opracované i neopracované, sloužící jako „zaměřovač“ pro určování poloh hvězd, Měsíce nebo Slunce, někdy vztyčené s ohledem na další megalitické formace. Této charakteristice odpovídá Špičácký vizir u Kounova, plánovitě umístěný vzhledem k poloze kounovských řad.

Funkce[editovat | editovat zdroj]

Funkce megalitů byla pravděpodobně daleko složitější, než se donedávna soudilo. Přesto lze s největší pravděpodobností prohlásit, že komorové megality můžeme chápat jako dobovou obdobu veřejných staveb společensko-kultovního a reprezentativního charakteru.

Zároveň mohly sloužit jako zpevňující ideový svorník kolektivního povědomí společenských skupin, roztroušených v určitém teritoriu, ohrožovaném populačními tlaky zvenčí. Tuto roli plnily kamenné komory nejspíše jako svatyně spojené s kultem předků, vzhledem k jejich funkci pohřebiště.

Tuto funkci megalitů podporovalo i umění, pravděpodobně spojené s kultem, nalezené především na stěnách komor. Ilustrativním v tomto směru jsou volutové a spirálovité reliéfy, nalezené v irských megalitických komorách, spolu se zaznamenanými hvězdnými konstelacemi a různými polohami Slunce s Měsícem na obloze, nebo průhledy, do nichž svítí slunce správným způsobem jen v určitou denní a roční dobu – východ slunce, rovnodennost, slunovrat.

To nejspíše znamená, že tyto komorové stavby jsou určené spíše než mrtvým pro živé, kteří je budovali kolektivně a pro kolektiv.

Což později, s nejvyšší pravděpodobností záměrně, může být už jen zdánlivé. Má to souvislost s přechodem od rodové ke kmenové organizaci společnosti, vedené elitami.

Stejně tak mohla v této souvislosti populační exploze sehrát v domovském teritoriu budovatelů megalitů úlohu spouštěče jejich výstavby, včetně společného kolektivního pohřbívání.

Co se funkčnosti menhirů, megalitických architrávů i jejich formací týká, ta je ještě nejasnější, než u staveb komorových. Mohly být památníky, observatořemi i kalendáři. To se ostatně podařilo v některých případech experimentálně ověřit.

V jiných částech světa vznikaly megalitické stavby z podobných důvodů, celé říše tu ovšem žily na úrovni neolitu, či chalkolitu ještě v 15. století, například Říše Inků, která jinak dosáhla vysokého civilizačního rozvoje, srovnatelného v mnoha směrech s Římskou říší.

Astronomické funkce rondelu[editovat | editovat zdroj]

Rekonstrukce rondelu z období neolitu v Künzing-Unternberg

Astronomické souvztažnosti megalitických rondelů, tedy henge i cromlechu, zkoumá archeoastronomie. V dosavadním výzkumu rondelů se badatelé zaměřili především na azimuty Slunce, dané středy vchodů. Objeveny byly ale i nové pohledy na orientaci vzhledem ke Slunci na obzoru s přírodním, či umělým vizírem ve významnou dobu slunovratů a rovnodenností.

Rondely bývají zpravidla orientovány na světové strany. Před 7000 lety ovšem neexistovala Polárka uprostřed oblohy. Souvisí to s precesí zemské osy. Neolitičtí stavitelé měli k dispozici jako severku pouze malou hvězdu Eldsich v souhvězdí Draka.

Vnímání směrů v prostoru, chápání geometrie, či nebeských těles neolitickým člověkem mohou dokladovat i některé ornamenty na stěnách megalitů (Newgrange). Například rozvětvený kříž může být symbolem světových stran, případně slunce, kroužky pak hvězdy a spirály galaxie. Zdvojená spirála do „osmičky“ zase může naznačovat putování slunce na obloze od rovnodennosti k rovnodennosti.

Z centra rondelů všech druhů lze pozorovat a určovat i měsíční fáze. To znamená možnost vytvořit lunární kalendář a určit kratší sedmidenní časové intervaly.

Rondely díky své konstrukci zřejmě sloužily jako univerzální kalendária, umožňující pozorovat Slunce mezi slunovraty při jeho polohách na obzoru, ale například i určit zatmění Slunce a zatmění Měsíce. Tato pozorování měla význam především pro zemědělství, případně pro potřeby kultu.

Vztahy kreseb na irských megalitech ke kalendářním a kosmickým událostem se dlouhým pozorováním snažil prokázat a zřejmě i prokázal zmiňovaný Brennan.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Celkový pohled na Newgrange.

Pro megality je charakteristický mnohaproudý vývoj, ovlivněný regionem, nebo domovskou kulturou, případně prostředím, v němž se megalitičtí budovatelé při nástupu neolitické revoluce právě nacházely, počítaje v to interakci budovatelů se všemi jmenovanými vlivy. Konstrukce i plán megalitických staveb závisí na stavebním materiálu, tradicích daného regionu, případně na kultovně rituálních požadavcích etnika. Jejich účel býval rozmanitý, od astronomicko-kalendářního po kultický a pohřební. Ilustrovat to lze rozdílností výchozích megalitických forem.

Na Pyrenejském poloostrově a v Bretani jí je zřejmě chodbový hrob, na britských ostrovech stojí na počátku portálové dolmeny, či mohyly s nádvořím, soustředěné kolem irského moře, naopak v Anglii se kamenné komory integrovaly do dlouhých mohyl, s původně dřevěnou pohřební stavbou, v severní Evropě je nejstarší megalitickou formou dolmen.

Postupně vznikly četné regionální varianty, megalitické komory bývají zakryté hlinitou, či kamenitou mohylou, například irské Newgrange, jež sloužilo jako megalitická svatyně i kalendář, oznamující příchod slunovratu. Megality v Meklenbursku naproti tomu sloužily jako hroby, jinde se k megalitům řadí hrobové kamenné skříňky.

Ke zkoumání složitých vývojových procesů megalitických staveb nám chybí dostatečné množství přesných dat. Obecně ale lze sledovat vývoj od středového k osovému, od malého k velkému prostoru komor. Příznačný pro Evropu je postupný přechod od jednotlivé hrobové funkci malých skříňových hrobů a pradolmenů k obecně přístupné společné hrobce a kostnici, pokračující přes velké formy dolmenů a chodbové hroby, typické v různých oblastech pro střední neolit, ke skutečně primární, kolektivní hrobce, pozdější přechod ke galeriovým hrobům mladšího neolitu a odtud opět návrat ke skříňovým hrobům pro jednorázový pohřeb jednotlivce na konci neolitu.

Vývoj vztyčených kamenů a jejich formací začíná zřejmě o něco později, než vývoj komor a vrcholí v mladším neolitu, kdy se oddělily funkce hrobu a svatyně. Komorovým megalitům v zásadě zůstává jen pohřební funkce, zatímco kamenné kruhy, řady a jednotlivé kameny přebírají úkol posvátného shromaždiště kultu. Jejich další rozvoj nejspíš skončil během doby bronzové, krátce po dokončení posledních megalitických komor.

Chronologie[editovat | editovat zdroj]

Abbé Henri Breuil.

Zhruba v 10. tisíciletí př. Kr. byl v hrobce magdalénského člověka poblíž Saint-Germain-la-Riviere nalezen kamenný podklad pod hlavou pohřbeného ve tvaru menšího dolmenu. Henri Breuil tento úkaz nazval mikrodolmenem bez gigantického provedení. Dá se to pokládat za předvoj velkých megalitických staveb.

V Evropě (i jinde) tyto stavby vznikaly v jednotlivých oblastech pravděpodobně od počátku neolitu, v období, kdy původní lovci a sběrači přechází k zemědělskému a pasteveckému hospodaření.

Poslední vznikaly během doby bronzové, kdy se rozpadla rodová společnost, konsolidovaly první kmeny i kmenové svazy, charakterizované podobnou kulturou, řečí, zvyklostmi, kultickými představami a obývajícími společný prostor.

Co do absolutního datování vznikaly megalitické stavby v různých obdobích, přičemž severní oblasti se při tom opozdily oproti jižním. Na základě radiokarbonového datování lze říci, že megalitické stavby vznikali od konce 8. tisíciletí do začátku 1. tisíciletí před Kristem. Nejstarší evropské megality stojí na Maltě a pochází z období přibližně 6,5 tisíce let před Kristem, velmi staré jsou chodbové hroby Bretaně a Pyrenejského poloostrova (asi 6 tisíc let př. Kr.), k nejmladším megalitickým stavbám patřil (dnes již zničený) nepravidelný kruh z menhirů v Cehnicích, datovaný přibližně do roku 1000 před Kristem, kdy tu žil lid knovízské kultury.

Obecně lze ale říci, že hlavní období vzniku megalitů v kontinentální Evropě ohraničuje 6. a 2. tisíciletí př. Kr.

I když se stále ještě o stáří megalitických památek vedou spory, lze zvolit pro Evropu a Středomoří tento hrubý časový přehled vzniku megalitických památek:

  • Palestina: 9000–2000 př. Kr.
  • Malta: 4000–2000 př. Kr.
  • Sardinie: 3000–600 př. Kr.l.
  • Korsika: 3000–1000 př. Kr.
  • Francie, Bretagne: 4500–2000 př. Kr.
  • Pyrenejský poloostrov: 4000–2000 př. Kr.
  • Irsko, Anglie: 3500–1500 př. Kr.
  • Nizozemsko, Německo, Polsko, Skandinávie, Česko: 4000–1000 př. Kr.

Ničení megalitů[editovat | editovat zdroj]

Karel Veliký a jeho syn Ludvík Pobožný

Vzhledem k tomu, že monumentální vztyčené kameny obecný lid často uctíval, netrvalo dlouho a megality se staly trnem v očích katolické církvi a křesťanských panovníků, kteří je spojovali s pohanstvím. Kvůli tomu jich dnes už mnoho nepoznáme.

Například císař západořímské říše Honorius vydal roku 418 nařízení k ničení megalitických památek. V zápisu z církevního koncilu v Arles z roku 452, je písemně doloženo ničení megalitů. Stejně tak koncil v Tours roku 567 nepovoloval vpouštět do kostela osoby podezřelé z uctívání kamenů, a nantský koncil o sto let později, roku 658, nařídil menhiry zakopat do jam. Podobně i Karel Veliký vyjádřil svou nechuť k prehistorickým monumentům a hrozil církevními tresty. V 10. století anglosaský král Edgar nařídil ničení megalitů. Podle kronikáře Kosmy dokonce i Břetislav II. v roce 1092. Podobná nařízení panovníků se objevují ještě ve 12. století.

Církev nakonec přišla s mnohem méně bolestivým řešením, v rámci asimilování původních pohanských zvyklostí a rituálů začala na menhiry, či další památky umisťovat křesťanské symboly, kříže, ikony, či nápisy.

V Česku je znám menhir v Kvílicích u Kladna, který už od románské doby sloužil jako Boží muka. Později lidé megality využívali jako levný zdroj ke stavbě milníků, či je drtili na štěrk.

Začaly také vznikat pověsti o zakletých lidech, zkamenělých provinilcích a podobně.

Ostatně, ani novodobému vandalismu megalitické památníky neušly, zmiňovaný kruh v Cehnicích ze zištných důvodů někdo rozoral bagrem.

Současné kulty[editovat | editovat zdroj]

V moderní době se megalitické stavby po celém světě staly předmětem patologických kultů, jejichž vznik souvisí s reakcí minoritních skupin v západní společnosti na současný svět. Část kořenů mají v umělé okultní a thesofické mytologii nacionálních buditelů v germánském i anglosaském světě, další se hlásí k universalismu hnutí New Age.

Dnes je celkem běžné v době keltských svátků sledovat skupinu bíle oděných pseudodruidů, jak křepčí v jakémsi nepůvodním rituálu okolo Stonehenge, čímž přispívají k devastaci této významné megalitické památky spíše, než ke gaelické renesanci.

Populární mezi těmito kultisty je experimentálně nepotvrzená teorie morfické rezonance o jakémsi geomantickém energeticko – informačním poli. To má nést veškeré informace o všech předmětech, rostlinách a tvorech, jež se v něm alespoň jednou ocitly a o napojení tohoto pole na obdobné pole vesmíru s tím, že například menhiry jako kamenná akupunktura napichují křížení zhuštěných energetických linií, zvaných anglicky leylines, aby umožnily dostatečně citlivému člověku napojení na toto pole (u nás je zastánce těchto teorií například Aleš Česal).

Další teorie zase tvrdí, že menhiry měly usměrňovat energii statické elektřiny a nabíjet jí pravěkému člověku vodu.

Jiné skupiny předpokládají, že megalitické stavby alespoň zčásti vybudovala blíže nespecifikovaná skupina extraterestriálních inteligentních entit, pro což samozřejmě neexistuje žádný relevantní důkaz.

Shrnutí[editovat | editovat zdroj]

Megality jsou badateli považovány za první monumentální architekturu a jeden z mezníků ve vývoji umění. Ti ovšem respektují nedostatek archeologických informací o většině megalitů a také existenci souběžné a zřejmě i mnohem starší megaxylické (dřevěné) architektury (dlouhá mohyla u Března), jíž neznají vzhledem k tomu, že se dřevo jako organický materiál většinou nezachovalo.

Význam megalitů ovšem nelze zkoumat s omezenou optikou, zaměřenou výhradně na jejich stavební a výtvarnou stránku. K jejich stavbě bylo potřeba velké množství lidských i surovinových zdrojů, nezřídka dopravovaných na velké vzdálenosti, nabízí se tedy mnoho možností jejich zkoumání, ať už z hlediska environmentálního, etnologického, případně z hlediska socioekonomických vztahů té doby.

Logicky tak musely představovat středobod veškerého dění v místě svého vzniku. Je pravděpodobné, že obří stavba natolik vyčerpala možnosti regionu, či budovatelské skupiny, že to nakonec vedlo ke kolapsu a rozsáhlým společenským otřesům a lokálním revoltám. Stejně tak mohlo být budování megalitů základem ekonomické prosperity regionu, postavené například na kultu samotném.

Ať tak, či onak, jsou významným odkazem společenského a kulturního vývoje, který obyvatelstvo nesprašové Evropy (tj. mimo rolnický balkánský a podunajský neolit s odlišnými kultickými a pohřebními zvyklostmi) provázel od skromných počátků neolitické revoluce až k stratifikované společnosti doby bronzové.

Bohužel se megality, vzhledem ke své nepřehlédnutelnosti v krajině a značnému stáří, staly předmětem nenávisti katolické církve pro svůj pohanský původ, anebo prosté vypočítavosti těch, kdo je používali jako stavební materiál.

I dnes se přitahují nežádoucí pozornost vandalů a pomýlených, sociálně zmatených skupin, které v současném přetechnizovaném a do jisté míry i bezohledném světě, hledají útěchu v minulosti, pátráním po mystických dozvucích iluzorního zlatého věku, případně po mimozemských „otcích“ lidské rasy.

Přitom ale jsou schopné odvést úctyhodnou práci, především při tvorbě vlastní evidence památek. Příkladem může být český KPUFO.

Slovo „megalit“ rovněž použili pracovníci brněnského archivu do názvu projektu, který má digitálně archivovat jednotlivé archeologické akce a vytvořit tak pro archeology nový centrální evidenční systém.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SKLENÁŘ, Karel, Tanec obrů - Není jen Stonehenge, Praha 1996
  • SKLENÁŘ, Karel, Za branou minulosti, Praha 1978
  • SKLENÁŘ, Karel, Od pěstního klínu k Přemyslově radlici, Praha 1981
  • SVOBODA, Karel, Tajemné megality – Svědkové doby kamenné, Praha, 1990
  • KARLOVSKÝ, Vladimír; PAVÚK Juraj, Astronomická orientácia rondelov lengyelskej kultury, Praha 2002
  • BAUEROVÁ, Anna, Zlatý věk země Bójů, Praha 1988
  • ŠARIČ, Radko; ŠTĚPÁNEK, Petr, České megality – Průvodce, Praha 1999
  • BRENNAN, Martin, Kameny času, Vermont 1994; česky: Praha 1997
  • MÜLLER, Hellmut; KRIEGER, Karl F.; VOLLRATH, Hanna, Dějiny Německa, Berlin 1995; česky: Praha 1995
  • ČESAL, Aleš; DVOŘÁK, Otomar; MÁTL, Vladimír, Utajené dějiny Čech I + II, Praha 2004
  • KROUPA, Pavel, Kameny krve a víry, Karpana, Praha 2010

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]