Aurignacien

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vchod do Aurignacké jeskyně

Aurignacien [óriňasien] je první jasně mladopaleolitická kultura (jejím nositelem je již homo sapiens). Spadá do starší fáze mladého paleolitu a je datován přibližně do období 38 až 28 tisíc let BP.

Dějiny bádání[editovat | editovat zdroj]

Eponymní lokalita Aurignacká jeskyně (la grotte d'Aurignac) leží v jižní Francii na úpatí Pyrenejí, asi 50 km jz od Toulouse. Prozkoumal ji paleontolog a archeolog Édouard Lartet, který na základě nálezů z této lokality roku 1861 demonstroval současnost některých vyhynulých druhů zvířat s člověkem.[1] Lartet také dle nálezů z Aurignacké jeskyně vyčlenil ve své periodizaci paleolitu (založené na paleontologických nálezech) tzv. období mamutů. Specifičnosti aurignacké industrie si později povšiml Gabriel de Mortillet, který ovšem aurignacien nedovedl správně chronologicky zařadit a proto jej ve své periodizaci paleolitu vynechal.[2]

Pojem aurignacien byl použit až r. 1906 Henri Breuilem a Émilem Cartailhackem, a to pro označení mladopaleolitické industrie, kterou zařadili mezi (středopaleolitický) moustérien a solutréen.[3] Breuil rozdělil aurignacien na 3 stupně (starší, střední a mladší). Původní Breuilův pojem starší aurignacien byl ve 30. letech nahrazen samostatnou kulturou tzv. perigordiénu, kterou definoval Denis Peyrony roku 1933.[4] Další úpravu Breuilovy periodizace provedla Dorothy Garrod, která definovala mladší stupeň aurignacienu jako tzv. gravettien.[5]

Antropologie[editovat | editovat zdroj]

Nositeli aurignacienu jsou již anatomicky moderní lidé. Nejstarší kosterní pozůstatky z prostředí evropského aurignacienu jsou známy z rumunské lokality Pestera cu Oase.[6] Jednou z nejvýznamnějších lokalit jsou i moravské mladečské jeskyně (označené jako Mladeč I a Mladeč II), kde byl nalezeno sedm lebek anatomicky moderních lidí. Tyto lebky jsou vůbec nejstaršími pozůstatky homo sapiens ve střední Evropě, jejichž stáří bylo radiokarbonovou metodou určeno na 31 tis. let.[7] Mezi další důležité lokality s nálezy nejstarších příslušníků h. sapiens v Evropě patří jeskyně Sv. Prokopa v Praze 5, nálezy z eponymní lokality Aurignac či nálezy z anglické lokality Kents Cavern 4.[8]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Rozšíření aurignackého osídlení

Od Pyrenejského poloostrova do Polska a Německa, od jižní Anglie až do Ruska a na Balkánský poloostrov. K Aurignacké kultuře náleží i enkláva na Předním východě.

Sídliště[editovat | editovat zdroj]

Sídliště aurignacké kultury mohou být situována v chráněných prostorách jeskyní a skalních převisů, stejně jako na otevřených prostranstvích. Jeskynní sídliště převládají v západní Evropě, zatímco ve střední a východní Evropě jsou spíše známa sídliště otevřená. Ze střední Evropy jsou známa sídliště z Tibavy, Seni a Barci (Slovensko), z rakouského Stratzingu a moravských lokalit Stránská skála (Brno), Vedrovice či Milovice.[9]

Umění[editovat | editovat zdroj]

Umění aurignacienu je vyspělé a vykazuje regionální odlišnosti. Můžeme je rozdělit na:

  • rytiny, které jsou obvykle geometrické, vzácněji se vyskytne hrubá rytina zvířete
  • zvířecí či lidské plastiky z mamutoviny
  • skalní malby
  • Dále je možné vyčlenit šperky, které jsou představovány jednoduchými závěsky

Odkazy a literatura[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. MURRAY, T. (ed.). Encyclopedia of archaeology: History and discoveries. Santa Barbara : [s.n.], 2001. S. 793. (anglicky) 
  2. TRIGGER, B. A History of Archaeological Thought. Cambridge : [s.n.], 2007. S. 150. (anglicky) 
  3. SVOBODA, J, a kol. Paleolit Moravy a Slezska. Brno : Svoboda, 2002. S. 153.  
  4. Peyrony, D. 1933: Les industries „aurignaciennes“ dans le bassin de la Vézére. Bulletin de la Société Préhistorique Française XXX, s. 543–559.
  5. Svoboda 2002: 153
  6. VANČATA, V. Paleoantropologie a evoluční biologie. Praha : [s.n.], 2007. Dostupné online. S. 91.  
  7. Svoboda a kol. 2007: 85
  8. Vačata 2007: 90, 92, tab. XXX
  9. Svoboda 2002: 172

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VALOCH, K. V záři ohňů nejstarších lovců. In PODBORSKÝ, V. Pravěké dějiny Moravy. Brno : [s. n.], 1993. S. 11–70.