Lužická kultura

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Rozšíření lužické kultury (zeleně)

Lužická kultura, lužický kulturní komplex či kultura lužických popelnicových polí je archeologická kultura doby bronzové a železné, jež byla rozšířena ve střední Evropě od 14. století př. n. l. do 4. století př. n. l. a náležela mezi širší skupinu kultur popelnicových polí, které od mladší doby bronzové sídlily ve velké části Evropy. Kultura byla pojmenovány po Lužici, kde byla identifikována v 19. století německým lékařem Rudolfem Virchowem. Mezi nejznámější naleziště patří polský Biskupin a Buch v blízkosti Berlína.

V české literatuře se termín lužická kultura užívá také v užším významu pro označení mladobronzové fáze tohoto komplexu kultur.(PDM 301)

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Lužická kultura navazovala na mohylové kultury střední doby bronzové a formovala se ve 14. století př. n. l. V době železné pak byla nahrazena kulturou billendorfskou a pomořanskou[zdroj?]. Byla v úzkém kontaktu s nordickou kulturou doby bronzové a v době železné jí ovlivnila i kultura halštatská a laténská. Zahrnovala oblast východního Německa, včetně Lužice, Polska, severní části Česka a Slovenska a také část Ukrajiny.

Etnicita[editovat | editovat zdroj]

Objevitel lužické kultury Rudolf Virchow označil její keramiku za proto-germánskou, ale odmítl spekulovat o etnickém původu jejích nositelů. Čeští (Josef Ladislav Píč, Lubor Niederle) a polští (Józef Kostrzewski, Leon Kozłowski) archeologové považovali lid lužické kultury za proto-Slovany, německý archeolog A. Götze za Thráky a Gustaf Kossinna za ilyrské Karpaťany. Otázka etnicity lužického lidu se v minulosti stala i předmětem nacionálně a politicky motivovaných sporů, především mezi německou a slovanskou stranou.

V současnosti je obecně přijímán indoevropský původ lužického lidu, ale snahy o jeho spojení s historickými etniky jsou zpravidla odmítány. Stále však přežívají teorie o jeho totožnosti s vislanskými Venety zmiňovanými římskými autory 1. a 2. století, kteří pak zase bývají ztotožňováni s předky Slovanů.

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Lužická keramika

Sídlení[editovat | editovat zdroj]

Její nositelé obývali samostatné statky a dvorce, které se intervalech v řádech desítek let přesouvaly o několik stovek metrů. Budovy byly stavěny ze dřeva, používala se roubená či drážková konstrukce a spáry se vymazávaly hlínou. V okolí domů se nacházely jámy na obilí, později zasypané odpadem a zbytky shořelých staveb. Na přelomu doby bronzové a železné se stavěla hradiště s mohutnými dřevohliněnými valy.

Hospodářství[editovat | editovat zdroj]

Hlavním předmětem obživy bylo plužní zemědělství, na méně úrodných území byla rostlinná výroba doplňována dobytkářstvím. Hlavní plodinou byla pšenice dvouzrnka a ječmen, které doplňovalo proso, žito, hrách, boby, čočka a lnička setá. Doloženo je také pěstování lnu a šlechtěných jabloní, hrušní a slivoní. Ze zvířat byl nejdůležitější hovězí dobytek a prasata, dále také ovce, kozy, psi a koně. Koně byly užívány k jízdě i tahu a byly loveny četné druhy zvěře, i když jejich maso tvořilo poměrně malou část potravy.

Pohřební ritus[editovat | editovat zdroj]

Pro lužickou kulturu jsou typické keramické urny – popelnice do kterých byl ukládán popel mrtvých a ty zas do velkých společných mohyl. Pohřební výbava obsahuje zpravidla keramiku, zbraně a šperky jen zřídka. Pozdější komorové hroby elit obsahují i importované luxusní zboží, například skleněné korálky ze Středomoří. Pohřebiště byla často velmi veliká, zahrnovala i několik tisíc hrobů.

Doklady rituálních činností[editovat | editovat zdroj]

Z podmáčených oblastí pochází nálezy depotů bronzových předmětů, některými archeology vykládané jako oběti bohům. Nález lidských kostí v obětní jámě může ukazovat i na lidské oběti či kanibalismus. Keramické plastiky vodních ptáků, snad labutí, mohly souviset s kultem slunečního božstva.

Lokální kultury a skupiny[editovat | editovat zdroj]

Slovensko[editovat | editovat zdroj]

V severním, středním a západním Slovensku se lužická kultura rozšířila od poloviny střední doby bronzové, stopy nejstaršího osídlení byly nalezeny v Martinu. Hradiště byla nalezena v Tupé Skále, Prašníku, Vítkovcích Kostoľanech pod Tribečom. V mladší době bronzové počal tlak kultury velatické a čakanské a mohylové hroby se začaly nahrazovat plochými. V pozdní době bronzové počala lužická kultura na Slovensku pronikat na území podolské kultury na hranicích dnešního Česka, Slovenska, Maďarska a Rakouska.

V době železné se lužická kultura diferenciovala na kulturu platěnickou na západě Slovenska a na Moravě a oravskou skupina na severním Pováží, Oravě a v Turiecké oblasti. První skupina se rozvíjela především v letech 750 – 550 př. n. l., druhá v letech 550 – 300 př. n. l. Později se smísila s kulturou keltskou a dala tak základ kultuře púchovské.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Lusatian culture na anglické Wikipedii a Lužická kultúra na slovenské Wikipedii.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]