Radiokarbonová metoda datování
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Radiokarbonová metoda datování (též uhlíková nebo radiouhlíková metoda) je chemicko-fyzikální metoda určená pro zjištění stáří biologického materiálu. Je založena na výpočtu z poklesu počtu atomů radioaktivního izotopu uhlíku 14C v původně živých objektech.
Předpokladem je to, že tento nuklid je v průběhu života doplňován do organismů z okolního prostředí. Tento nuklid se neustále se vytváří interakcí neutronů kosmického záření s dusíkem v atmosféře. Zároveň však v živých organizmech, stejně jako kdekoliv jinde dochází k jeho rozpadu.
Po smrti organizmu dochází k přerušení příjmu 14C z okolí. Poločas rozpadu 14C je 5730 let což znamená, že za tuto dobu poklesne jeho relativní obsah ve vzorku na polovinu. Změřením jeho poměru ke stabilnímu 12C je pak možné vypočíst dobu, kdy byl vzorek vyřazen z koloběhu v přírodě (organismus zemřel).
Uhlíková metoda se používá především v archeologii, ale taky ve vědách etnobotanických. Nevýhodou této metody je její nepřesnost. Jednak nelze určovat přesné stáří vzorků jejichž reálné stáří přesahuje zhruba 60 000 let, protože obsah 14C poklesne na příliš nízkou úroveň. Statistický rozptyl v jakém vychází datace podle této metody je v řádech desítek až stovek let.
Původní metoda vychází z předpokladu, že koncentrace 14C je stálá. Ve skutečnosti však tato koncentrace kolísá. Později bylaproto metoda korigována zejména pomocí dendrochronologie, ale i dalších metod. Je proto třeba kontrolovat, jestli údaje uvedené u vzorků představují syrová data (obvykle označovaná jako BP - before present, definováno jako "před rokem 1950"), nebo data už přepočtená na běžný letopočet (označována jako BC - před Kristem). Data z druhé poloviny 20. století jsou silně ovlivněna jadernými testy, které výrazně zvýšily dočasně obsah 14C. Naopak vzorky z míst, kde je do organismů vestavěn uhlík z fosilních zdrojů (CCO2 vzniklý spálením uhlí nebo ropy), se mohou jevit jako starší.
