Státní občanství České republiky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Cestovní pas občana České republiky

Státní občanství České republiky vzniklo[1] dne 1. ledna 1969 ustavením České socialistické republiky v rámci československé federace.

V důsledku zániku České a Slovenské Federativní republiky[2] zaniklo dnem 1. ledna 1993 také československé státní občanství.

Nabývání a pozbývání státního občanství upravuje zákon o státním občanství České republiky z roku 2013, který od 1. ledna 2014 nahradil dřívější zákon o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky z roku 1993.

Zásadní změnou je nově umožnění nabýt dvojí občanství, tj. mít občanství české a zároveň získat občanství jiné země. Nadále již tedy automaticky nedochází k pozbytí občanství České republiky okamžikem obdržení občanství jiné země, jak tomu bylo před 1. lednem 2014, ledaže to vyžaduje příslušná mezinárodní smlouva, resp. právo dané země vyžaduje se jiného, tedy i českého, občanství vzdát.

Pro opačný proces existuje tzv. institut udělení státního občanství České republiky dle § 3(e) a Díl 6 zák. č. 186/2013 Sb., taktéž bez zákonného požadavku, aby cizinec doložil, že se vzdal svého původního občanství. Takovémuto získání českého občanství udělením předchází řada zákonných požadavků, které je třeba splnit. A i po jejich splnění není na udělení automatický, tedy právní nárok, a konečný verdikt vyslovuje příslušný státní orgán.[3]

Ústava České republiky zakazuje zbavení státního občanství proti vůli státního občana.[4][pozn. 1]

Státní občanství České republiky se nabývá na principu ius sanguinis, tedy pokrevně po rodičích.[5] Zásada ius soli se uplatňuje v České republice jen tehdy, pokud jsou oba rodiče apatridy nebo pokud je dítě nalezeno na českém území a jeho rodiče jsou neznámí.[6]

Při posuzování, zda fyzická osoba je nebo byla českým státním občanem nebo československým státním občanem se postupuje podle právních předpisů účinných v době, kdy mělo dojít k nabytí nebo pozbytí státního občanství této osoby.[7]

Definice[editovat | editovat zdroj]

Pojem „státní občanství“ obsahuje[8] již Ústava České republiky, neobsahuje však definici pojmu. Tu provedl až Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu z 13. září 1994 č. 40 sv. 2 Sb. n. u. ÚS, kdy uvedl, že státní občanství lze definovat jako „relativně trvalý právní svazek (nebo vztah či status) fyzické osoby a daného státu“.[9] V odborné literatuře nepanuje shoda, zda je státní občanství právní svazek, právní vztah či právní status.[10]

Zákony o nabývání a pozbývání státního občanství[editovat | editovat zdroj]

Státní občanství upravují či upravovali tyto zákony:

Nabývání státního občanství (právní úprava účinná od 1. ledna 2014)[editovat | editovat zdroj]

Zákon č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky, který nabývá účinnosti 1. 1. 2014, přináší řadu změn a zrušuje donedávna účinný zákon o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky a některé další zákony. Nová právní úprava plně opouští princip jediného státního občanství a naopak se zcela přiklání k možnosti existence dvojího státního občanství pro české státní občany. V nové právní úpravě je tak jednoznačně akcentován trend, který se v oblasti státního občanství stále více uplatňuje i v jiných evropských státech.

Způsobů nabývání státního občanství České republiky zná zákon celkem sedm. Státní občanství se nabývá: narozením; určením otcovství; osvojením; nalezením na území ČR; udělením; prohlášením; nebo nově v souvislosti se svěřením do ústavní, pěstounské nebo jiné formy náhradní péče. Zákon přináší řadu více či méně významných novinek, zcela nově je například upraveno nabývání občanství určením otcovství, drobné změny jsou i v nabývání státního občanství narozením.

Za skutečně významnou je možné považovat změnu týkající se nabytí státního občanství udělením cizincům. Hlavní změnou v tomto případě je, že osoby žádající o udělení českého státního občanství již nadále nebudou muset prokazovat pozbytí svého dosavadního státního občanství. Zároveň zákon nově definuje podmínky pro udělení státního občanství ČR – zpřísňuje některé požadavky na prokázání znalosti českého jazyka a nově stanovuje podmínku spočívající v prokázání základní znalosti ústavního systému, zeměpisných a historických reálií České republiky a dalších znalostí. Někteří cizinci mohou nabývat státní občanství České republiky také prohlášením. Nová právní úprava umožní zjednodušené nabytí státního občanství formou prohlášení tzv. migrantům druhé generace.

Druhá klíčová změna se týká pozbývání státního občanství ČR. Nově nebude součástí právního řádu ČR ustanovení, podle kterého čeští státní občané nabytím cizího státního občanství na vlastní žádost pozbývají automaticky své dosavadní české státní občanství, resp. takovým osobám bude tato nová právní norma umožňovat v plné míře disponovat tzv. dvojím státním občanstvím.

Nabývání státního občanství (úprava platná do 1. ledna 2014)[editovat | editovat zdroj]

Státní občanství je možné nabýt:[11]

  • Narozením – je-li alespoň jeden z rodičů občanem České republiky nebo narodí-li se na území České republiky a zároveň jsou jeho rodiče osobami bez státního občanství a alespoň jeden z nich má trvalý pobyt na území České republiky nebo
  • Osvojením – je-li alespoň jeden z osvojitelů občanem České republiky
  • Nalezením na území České republiky – neprokáže-li se, že dítě získalo narozením státní občanství jiného státu
  • Určením otcovství – nemanželské dítě cizinky nebo ženy bez státního občanství se stává občanem České republiky, pokud je otec státním občanem České republiky
  • Prohlášením
    • podle zákona č. 40/1993 Sb. – fyzická osoba, která byla ke dni 31. prosince 1992 státním občanem ČSFR, a současně neměla státní občanství ČR ani SR, může prohlášením před krajským úřadem nebo zastupitelským úřadem v zahraničí optovat pro české státní občanství; může rovněž optovat i za své nezletilé potomky; totéž se týká i osob, které měly ke dni 31. prosinci 1992 státní občanství ČSFR a neměly občanství ČR, a současně ke dni 31. prosince 1992 měly trvalý pobyt na území ČR a tento pobyt trval do dne prohlášení o občanství nebo tyto osoby k tomuto dni nepřetržitě žily na území ČR; dále bylo od roku 1994 umožněno získat státní občanství ČR státním občanům Slovenské republiky, kteří měli ke dni 31. prosince 1992 státní občanství ČSFR a státní občanství SR získali v době od 1. ledna 1994 do 1. září 1999
    • podle zákona č. 193/1999 Sb. - fyzická osoba, která pozbyla státní občanství ČSR, ČSSR, ČSR nebo ČR v období od 25. února 1948 do 28. března 1990 propuštěním ze státního svazku nebo v souvislosti s nabytím státního občanství jiného státu, s nímž měla nebo má ČR uzavřenu smlouvu upravující otázku zamezení vzniku dvojího státního občanství, může nabýt státní občanství ČR na základě prohlášení o státním občanství ČR[12]
    • podle zákona 186/2013 Sb. - cizinec ve věku 18 až 21 let, který má na území České republiky povolen

trvalý pobyt a nejpozději od věku 10 let se až k datu prohlášení nejméně

dvě třetiny této doby oprávněně zdržuje na území České republiky. Dále 

bude muset být prokázáno, že nebyl pravomocně odsouzen pro trestný čin nebo provinění, pokud se na něj nehledí, jako by nebyl odsouzen. Podle přechodného ustanovení uvedeného v zákoně o státním občanství České republiky bude možné ve lhůtě jednoho roku od data nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. do 1.1.2015) učinit uvedené prohlášení, i když půjde o

cizince staršího 21 let, pokud bude splňovat podmínky uvedené 

v předchozí větě.

  • Udělením – fyzické osobě za současného splnění všech následujících podmínek:
    • má ke dni podání žádosti na území České republiky trvalý pobyt alespoň pět let a po tuto dobu se na území ČR zdržuje, nerozhodne-li Ministerstvo vnitra jinak (uplatňována je celá řada výjimek)
    • prokáže, že nabytím státního občanství České republiky pozbude dosavadní státní občanství, nerozhodne-li Ministerstvo vnitra jinak (i zde existuje mnoho výjimek)
    • nebyla v posledních pěti letech pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin (bez výjimek)
    • prokáže znalost českého jazyka (možno prominout)
    • plní další povinnosti vyplývající ze zákona upravujícího pobyt a vstup cizinců na území ČR (zákon č. 326/199 Sb.), povinnosti vyplývajících ze zvláštních předpisů upravujících zdravotní pojištění, sociální zabezpečení, důchodové pojištění, daně, odvody a poplatky (opět možno prominout)

Státoobčanský slib[editovat | editovat zdroj]

Při udělení se státní občanství České republiky nabude dnem složení tohoto státoobčanského slibu:

„Slibuji na svou čest věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat všechny zákony a jiné obecně závazné právní předpisy. Slibuji, že budu plnit všechny povinnosti státního občana České republiky.“[13]

Pozbývání státního občanství (právní úprava účinná od 1. ledna 2014)[editovat | editovat zdroj]

Jediným zákonným způsobem pozbytí českého státního občanství je od 1. 1. 2014 jeho pozbytí na základě prohlášení o vzdání se státního občanství České republiky.

Pozbývání státního občanství[14] (úprava platná do 1. ledna 2014)[editovat | editovat zdroj]

  • Prohlášením – státní občan České republiky pobývající v zahraničí, který současně vlastní státní občanství jiného státu, se může českého státního občanství vzdát prohlášením před zastupitelským úřadem ČR; rodiče se mohou vzdát státního občanství i pro své děti
  • Nabytím cizího státního občanství (platnost do 1. ledna 2014) – s výjimkou případů, kdy k nabytí cizího občanství dojde v souvislosti s uzavřením manželství nebo narozením dítěte, pozbývá státní příslušník ČR české občanství okamžikem, kdy na vlastní žádost nabyl cizí státní občanství; dvojité občanství je možné jen u osob, které byly ke dni 31. prosince 1992 státními občany ČSFR a mezi 1. lednem 1993 a 31. prosincem 1993 nabyly státní občanství Slovenska. Občan ČR v tomto případě občanství pozbývá, není mu odebráno, jelikož Článek 12 Ústavy stanovuje, že nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství.[pozn. 2][15]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Ústavní soud v nálezu č. 6/1996 Sb. odlišil význam pojmu „pozbytí“ a „zbavení“ státního občanství ve smyslu čl. 12 odst. 2 Ústavy České republiky
  2. Pozbytí a odebrání tu tak na sebe berou dva odlišné významy, i když výsledkem je de facto ztráta občana státního občanství

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. čl. 5 odst. 1 ústavního zákona č. 143/1968 Sb. o československé federaci
  2. čl. 1 odst. 1 ústavního zákona č. 542/1992 Sb. o zániku České a Slovenské Federativní republiky
  3. Ministerstvo vnitra ČR - informace k novému zákonu o státním občanství České republiky
  4. čl. 12 odst. 2 Ústavy České republiky
  5. § 4 zákona o nabývání a pozbývání státního občanství (č. 186/2013 Sb.)
  6. § § 5 a § 10 zákona o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky (č. 186/2013 Sb.)
  7. § 64 zákona o státním občanství České republiky (č. 186/2013 Sb.)
  8. čl. 12 Ústavy České republiky
  9. PAVLÍČEK, Václav, et al. Ústavní právo a státověda II. díl, Ústavní právo České republiky, část 1. 2., doplněné a podstatně rozšířené vyd. Praha : Linde Praha, a. s., 2008. 797 s. (Vysokoškolské právnické učebnice) ISBN 978-80-7201-694-5. S. 293.  
  10. Pavlíček et al., s. 301-307
  11. Pavlíček et al., s. 295-300
  12. ustanovení zákona č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů
  13. § 12 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky
  14. Pavlíček et al., s. 300-301
  15. znění nálezu Ústavního soudu

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]