Germanicus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Germanicus, mramorová socha v Lateránském muzeu v Římě

Nero Claudius Germanicus (24. května 15 př. n. l.10. října 19 n. l. v Antiochii nad Orontem) byl římský vojevůdce, proslavený svými vojenskými výpravami do Germánie. Je znám pod přezdívkou Germanicus, kterou obdržel v roce 9 na počest svého otce, jenž dosáhl v Germánii rovněž mnoha skvělých vítězství.

Život[editovat | editovat zdroj]

Germanicovými rodiči byl Nero Claudius Drusus, syn Augustovy manželky Livie Drusilly, a Antonie mladší, dcery Marca Antonia a Augustovy sestry Octavie mladší. Jeho bratrem byl pozdější císař Claudius. Poté, co ho jeho strýc Tiberius adoptoval, znělo celé jeho jméno Gaius Iulius Caesar Germanicus. Jeho manželkou se stala Agrippina starší, Augustova vnučka, jež mu porodila devět dětí, včetně Gaia, pozdějšího císaře Caliguly, a Agrippiny mladší, manželky císaře Claudia a matky Nerona.

Germanicus se těšil značné popularitě mezi Římany, kteří nadšeně oslavovali každé jeho vítězství. Přízeň mu projevoval také Augustus, jeho prastrýc a děd jeho manželky, který po jistou dobu zvažoval, že Germanica ustanoví svým nástupcem. Augustus se po naléhavém přesvědčování ze strany své manželky Livie Drusilly nakonec rozhodl pro Tiberia, svého nevlastního syna z Drusillina prvního manželství. Současně ale Tiberia přinutil, aby adoptoval Germanica a jmenoval ho svým nástupcem na úkor vlastního syna.

Germanicus byl několikrát pověřen velením vojska během tažení v Panonii a Dalmácii a později se spolu s Tiberiem podílel na potlačení vzpoury panonských legií. Tacitus ho označil za výjimečného vojáka a rozeného vůdce, velice oblíbeného v řadách prostých legionářů. V roce 12 byl zvolen konzulem, když předtím celkem pětkrát zastával úřad quaestora.

Po Augustově smrti určil senát Germanica za velitele vojska v Germánii. Již krátce po Germanicově příjezdu na Rýn se legionáři vzbouřili proti neoblíbenému Tiberiovi, kterého odmítli přijmout za císaře, a místo něho provolali Germanica. Ten se však rozhodl respektovat Augustovu volbu, načež vyjednáváním a četnými ústupky vzbouřené vojáky uklidnil. Tiberiova nedůvěra ke Germanicovi přesto ještě více vzrostla.

V roce 14 zahájil Germanicus svá tažení na území pravobřežní Germánie, jejichž cílem bylo pomstění porážky Varových legií Arminiem v Teutoburském lese v roce 9. O rok později podnikl velikou výpravu proti Chattům. Poté pronikl za řeku Emži a navštívil místo, kde se konala bitva v Teutoburském lese, v níž byly zmasakrovány tři římské legie. Dva ze tří orlů (symbol legie) ukořistěných v bitvě se mu podařilo v dalších letech získat zpět. Na zpáteční cestě za Rýn bylo jeho vojsko v důsledku zuřivých germánských útoků a nepříznivému počasí takřka zničeno. V roce 16 postoupil Germanicus až k řece Vezeře, kde na konci léta svedl na pláni Idistaviso vítěznou bitvu s Arminiem. Před příchodem zimy stihl porazit Germány ještě v bitvě na vale Angrivariů.

Ovšem ani tyto úspěchy, ani Germanicovo přesvědčení, že Arminius a jeho spojenci jsou již na pokraji zhroucení, nedokázaly pohnout s Tiberiovým rozhodnutím upustit od dalších dle jeho názoru příliš nákladných a vyčerpávajících tažení, jež ostatně neskýtala záruku vítězství. Germanicus byl odvolán a v roce 17 oslavil v Římě triumf. Toto datum je pokládáno za okamžik, kdy Římané s definitivní platností rezignovali na snahu vytvořit z Germánie svoji provincii. Tamní barbarské kmeny si tudíž uchovaly svobodu vybojovanou v roce 9.

Tiberius poté Germanica poslal na východ, kde v roce 18 porazil kappadockého krále a jeho zemi přeměnil v římskou provincii.

V následujícím roce Germanicus v syrské Antiochii onemocněl a brzy nato zemřel. O příčinách jeho smrti se vyrojily mnohé spekulace a leckteré prameny dávají jeho úmrtí za vinu místodržiteli Sýrie, Gnaeovi Calpurniovi Pisonovi, s nímž se Germanicus dostal do konfliktu a jenž ho prý dal na příkaz císaře Tiberia otrávit. Toto podezření se ale nikdy nepodařilo prokázat, nicméně Piso později spáchal sebevraždu. Suetonius naznačuje, že Tiberiovým motivem mohla být žárlivost a strach z obliby a rostoucí moci jeho adoptivního syna. Germanicova krajně podezřelá smrt za značně nejasných okolností však vážně otřásla Tiberiovou autoritou, což přispělo k císařově vzrůstající paranoii a k vytvoření atmosféry strachu a nedůvěry v Římě.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • SUETONIUS, Gaius Tranquillus, Životopisy dvanácti císařů, Praha, Svoboda, 1974
  • TACITUS, Publius Cornelius, Letopisy, Praha, Svoboda, 1975