Jen počkej, zajíci!

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jen počkej, zajíci!
Sovětská známka z roku 1988 zobrazující Jen počkej, zajíci!
Sovětská známka z roku 1988 zobrazující Jen počkej, zajíci!
Základní informace
Původní název Ну, погоди!
Formát animované krátkometrážní snímky
Námět Felix Kamov
Arkadij Chajt
Alexandr Kurljandskij
Scénář {{{scenar}}}
Režie Vjačeslav Kotěnočkin
Vladimir Tarasov
Alexej Kotěnočkin
Původní dabing Klara Rumjanovová (Zajíc)
Anatolij Papanov (Vlk)
Země původu SSSR, Rusko
Jazyk ruština
Počet dílů 20
Produkce a televizní štáb
Obvyklá délka 10 minut
Vysílání
Vysíláno 14.června 1969 – 7.října 2006
Jen počkej, zajíci! na ČSFD IMDb

Jen počkej, zajíci! (rusky Ну, погоди!, transkripce Nu, pogodi! – česky doslovně Jen počkej!) je sovětská série krátkých kreslených příběhů, které režíroval Vjačeslav Kotěnočkin. Seriál byl natočen v letech 19691986 ve studiu SojuzmultfilmMoskvě. V letech 19932005 byly ještě dotočeny dva díly. Jako večerníček se vysílala i v Československu.

Hlavním dějovým motivem seriálu je snaha Vlka (Волк [Volk]) chytit a sníst Zajíce (Заяц [Zajac]). Tím je podobný americkému animovanému seriálu Tom a Jerry. Ten se ale v SSSR nevysílal, sám Kotěnočkin ho podle vlastních slov viděl až v roce 1987 na videu. Západní kritici ho přirovnávají také k seriálu Wile E. Coyote and Road Runner, v němž také získává záporná postava sympatie diváků.

Výtvarník Svetozar Rusakov si za vzor pro záporného Vlka vzal gaunera, který ho v Novosibirsku ve válečném roce 1941 předběhl ve frontě na lístky do kina.

Díl 14. a 15. jsou spojeny s populární ruskou zpěvačkou Allou Pugačovou - ve 14. dílu na začátku zazní část její písně Milion růží, a v dílu 15. se vyskytuje dokonce přímo samotná Pugačová, jakožto pěvkyně liška zpívající píseň Iceberg (Ledovec).

Jen počkej, zajíci! bylo vysíláno ve 102 zemích světa.

Postavu Vlka, kuřáka a chuligána ve zvonových kalhotách, měl původně namluvit Vladimir Vysockij, ale nadřazené orgány to zamítly.[1]

Úvodní titulky doprovází úryvek z kompozice maďarského skladatele Tamáse Deáka Vizisi (Vodní lyže).

Spoluscenárista Felix Kandel byl jako představitel ruského sionistického hnutí perzekvován, až do svého odchodu do Izraele v roce 1978 pracoval na seriálu pod krycím jménem Felix Kamov.

V roce 1976 si Vlk a Zajíc zahráli také v reklamě na amatérské filmové kamery.

Vysílání Dílu 12 (V muzeu) cenzura pozastavila, dokud nevyloučila možnost protestu egyptské vlády proti scéně s mumií faraóna Ramsese.

Sovětská firma «Электроника» uvedla v polovině 80. let na trh kapesní herní konzole Nintendo inspirované seriálem - vlk ve hře chytal do košíku vajíčka padající z kurníku.[2]

Seznam epizod[editovat | editovat zdroj]

Jednotlivé epizody nebyly v originálním ruském vysílání pojmenovány, ale jen číslovány. Proto se přesné pojmenování dílů v češtině může lišit mezi jednotlivými distributory.

  1. "Na pláži" 14.6.1969
  2. "V lunaparku" 18.7.1970
  3. "Na silnici" 29.5.1971
  4. "Na stadioně" 26.6.1971
  5. "Ve městě" 23.9.1972
  6. "Na venkově" 21.4.1973
  7. "Na moři" 12.5.1973
  8. "Na Silvestra" 5.1.1974
  9. "V televizi" 4.9.1976
  10. "Na stavbě" 9.10.1976
  11. "V cirkuse" 30.7.1977
  12. "V muzeu" 8.4.1978
  13. "Olympijské naděje" 17.5.1980
  14. "Elektronický zajíc" 2.6.1984
  15. "Zaječí chór" 22.6.1985
  16. "Pohádková ztráta paměti" 27.9.1986
  17. "Jubileum vlka" 24.6.1993
  18. "V supermarketu" 25.6.1993
  19. "V lázních" 22.12.2005
  20. "Na chatě" 1.4.2006

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. [1]
  2. [2]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu