Vodní tok

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Vodní tok (vodoteč) je koryto s vodou, která odtéká z povodí. Tok může být v celé délce nebo v části povrchový nebo podpovrchový, přirozený nebo umělý.

Tok je ohraničen korytem, jehož součástí je dno a levý a pravý břeh; k rozlišení břehů se používá směr po proudu toku. V korytě vodního toku rozlišujeme kynetu (prohloubenou a trvale zaplavovanou část koryta) a bermu (prostor zaplavovaný jen při vyšším průtoku).

Podélná poloha na toku se udává kilometráží, která se obvykle počítá směrem od ústí nebo soutoku proti proudu. Ta se používá jak k popisu vodní cesty (splavnost, kotviště, propustě, mosty a pod.), tak hydrologických poměrů (průtok, orientace toku, přítoky).

Dílčí hydrologická disciplína zabývající se režimem řek a ostatních vodních toků se nazývá potamologie.

Druhy vodních toků[editovat | editovat zdroj]

Podle původu se vodní toky se dělí na přirozené a umělé. Umělými vodními toky jsou například průtočné vodní kanály, náhony, meliorační vodoteče, vodní tunely či akvadukty. Mnohé přirozené vodní toky jsou regulované, t. j. koryto bylo uměle přebudováno. Důvodem regulace vodních toků je například umožnění či zlepšení splavnosti, protipovodňová ochrana, omezení přirozeného rozlivu za účelem využití sousedního území nebo výstavba vodních nádrží.

Vodní toky se podle velikosti rozdělují na několik typů, nicméně hranice ani vztah mezi jednotlivými pojmy nejsou pevně dané a ani hydrologové je neužívají jednotně.[1] U jednotlivých toků rozhodují místní zvyklosti a tradice.[2]

  • bystřina – malý vodní tok se značným a proměnlivým sklonem dna,
  • potok – menší vodní tok s vyrovnanějším a mírnějším sklonem,
  • říčka – velikostní přechod mezi potokem a řekou,
  • řeka – větší vodní tok,
  • veletok – obvykle se vymezuje jako řeka alespoň 500 km dlouhá s plochou povodí alespoň 100 000 km2,
  • průtok – spojnice mezi dvěma vodními útvary.

Bystřina je obvykle považována za typ potoka, říčka či veletok za typy řek. Pojem říčka je někdy ztotožňován s pojmem potok. Skutečnost, že vedle zdrobnělého označení řeky existuje v některých jazycích pro potok i zvláštní slovo, je považována za doklad, že v chápání těchto vodních toků je rozdíl vnímán nejen jako kvantitativní, ale i jako kvalitativní.[3] V češtině mají obvykle vodní toky vnímané historicky jako řeka nebo říčka název ženského rodu, potoky název mužského rodu.

Objektivním kritériem mohutnosti toku v určitém profilu toku a okamžiku je průtok. Pro charakteristiku toku v daném profilu se používají průměry průtoku za určité období, maximální a minimální průtoky za určité období atd. Průtočnost vodního toku v určitém místě udává průtočnou kapacitu koryta. Podle průměrné četnosti dosažení určitých průtoků se vypočítává a udává N-letý průtok (například stoletá voda).

Tok, který zpravidla nevysychá (zpravidla je napájen podzemními vodami), se označuje jako stálý tok. Občasným tokem se nazývá tok, v jehož přirozeném režimu jsou období, kdy bývá vyschlý.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. *KÖSSL, Roman; CHÁBERA, Stanislav. Základy fyzické geografie : přehled hydrogeografie. České Budějovice : Jihočeská univerzita, 1999. ISBN 80-7040-348-9. S. 53.  
  2. 9. Fluviální procesy a reliéfy jimi vznikající, kap. 9.2 Povrchové vody v krajině a reliéfy jimi vznikající, podkap. Vodní tok v krajině. In: Radomír Grygar, Jan Jelínek: Geomorfologie pro technické obory, Institut geologického inženýrství, Hornicko-geologická fakulta, VŠB-TU Ostrava
  3. František Štícha: Substantiva deminutivní formy s lexikalizovaným významem, Naše řeč, ročník 61 (1978), číslo 3

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Watercourses ve Wikimedia Commons