Polární noc

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Během polární noci je možné dobře pozorovat polární záři

Polární noc je jev, který nastává za hranicí polárního kruhu, kdy po dobu nejméně jednoho dne nevystoupí Slunce nad horizont a tedy zde není přirozené sluneční světlo. Opakem polární noci je polární den, kdy naopak Slunce nezapadá pod horizont. Období, kdy nastává polární noc, a období výskytu polárního dne se symetricky střídají s periodou půl roku.

Délka polárních nocí[editovat | editovat zdroj]

Polární noc na stanici Amundsen-Scott.

Počet dnů, po které nastává polární noc, závisí na zeměpisné šířce. Na hranici polárního kruhu dochází jen k jedné polární noci (celkem trvá 20 hodin) a to během slunovratu (prosincovému slunovratu na severní polokouli a červnovému na polokouli jižní). Čím je pozorovatel dále od polárního kruhu (blíže k pólu), tím je polární noc delší.

V oblasti pólů pak půl roku (179 dnů zcela pod horizontem, a dalších 7 dnů částečně pod horizontem) Slunce nevychází (trvá polární noc) a pak následně půl roku nezapadá (polární den).

V den slunovratu dojde vždy v oblastech jednoho z polárních kruhů minimálně k jedné polární noci a analogicky v místech polárního kruhu opačného pólu k polárnímu dni.

Druhy polárních noci[editovat | editovat zdroj]

Polární stanice McMurdo (77°51′ jižní šířky) dne 8. dubna 2009.
  • Polární soumrak
  • „Civilní“ polární noc
  • Námořní polární noc
  • Astronomická polární noc

Vliv absence světla na oblast polární noci[editovat | editovat zdroj]

Době bez slunečního světla se přizpůsobuje i život v těchto oblastech (např. migrace některých živočichů), má dopady i na lidskou psychiku. Například cca 2/3 pracovníků polární stanice Amundsen-Scott během zimy odjíždí. Během polární noci nastávají optimální podmínky pro pozorování polární záře, jelikož ta není přesvícena slunečním světlem.

Absence světla na území polární noci ale i v oblastech nad ní (konkrétně stratosféře, zejména jižního pólu) má vliv na cyklus vytváření a cirkulaci ozónu.[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Donella Meadows: Překročení mezí, Argo, 1992, ISBN 80-85794-83-7 (případová studie, vysvětlující koloběh ozonu a vývoj jeho stavu)

Související články[editovat | editovat zdroj]