Dělba práce

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Dělba práce (nebo dělba činností) je forma spolupráce, na níž se různí účastníci (jednotlivé osoby, firmy, oblasti atd.) podílejí různými činnostmi (specializace), které je potřeba koordinovat a integrovat. Cílem je vyšší produktivita práce, nižší náklady a lepší technologické možnosti.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Patrně nejstarší formou dělby práce je rozdělení mužských a ženských činností ve starých kulturách. Mezi typicky mužské činnosti patří například boj, lov, případně později zpracování kovů. Naopak typicky ženské činnosti zahrnují například sběr nebo přípravu potravy. Podle P. Clastrese je u indiánů Guayakí atributem muže luk, atributem ženy košík.[1] V usedlých kulturách se vyskytují případy specializace, kdy obyvatelé určité vesnice například pletou košíky nebo vyrábějí hrnce nejen pro vlastní potřebu.

Řemeslná a obchodní dělba práce se však rozvinula až se vznikem měst, jejichž obyvatelé se někde mohli živit pouze specializovanou činností a směnou. S rozvojem dálkového obchodu se mohly specializovat i celé oblasti, a to podle regionálních podmínek (víno, olivy, hrnčířské zboží, textil, kovy, dřevo). Tím se výrazně zlepšila technologie i technická úroveň řemeslných produktů.

Už v pozdní antice začaly vznikat manufaktury, kde se výroba určitého produktu dělila na několik složek nebo technologických kroků, jež vykonávali různí pracovníci. Taková dělba práce se patrně nejdříve prosadila ve stavbě lodí, ve stavebnictví a u náročných kovových výrobků. Kromě vlastního rozdělení na různé profese bylo třeba výrobu plánovat, řídit a koordinovat, později i kontrolovat kvalitu a podobně.

Zmínky o potřebě specializované spolupráce lze najít už v antické literatuře. „Obec netvoří dva lékaři, nýbrž lékař, zemědělec a další.“[2] Předmětem teoretické pozornosti se však dělba práce stala až v 17. století. Britský lékař, lodní stavitel a ekonom sir William Petty (1623-1687) v knize o „politické aritmetice“ srovnává stavbu lodí s výrobou látek a dovozuje, že i zde je výhodnější práci rozdělit mezi přadláky, tkalce a další. Podobně Henry Martin v knize z roku 1701, který k těmto dvěma odvětvím přidává ještě výrobu hodin.[3]

Novověké pojetí a sociologie[editovat | editovat zdroj]

Pojem „dělba práce“ poprvé použil Holanďan, filosof Bernard Mandeville (1670-1733), který v knize „Zkoumání o povaze společnosti“ (1723) vyzvedá jinou stránku věci. Dělba práce dovoluje, aby se na složitých činnostech podíleli lidé nepříliš schopní, kteří nicméně v jednoduchých a stále opakovaných úkonech mohou dosáhnout velké dokonalosti a tak se společensky uplatnit. Jejich výkon bude větší a spolehlivější a práce pro ně bude méně namáhavá. To se pak plně uplatnilo při zavádění strojů, které nepotřebují příliš kvalifikovanou obsluhu, zato ovšem dobré technology, mistry a stále složitější organizaci. Klasické pojednání o dělbě práce pak napsal Adam Ferguson[4] a vzorovým příkladem pro mnoho autorů se stala výroba špendlíků, rozdělená podle H.-L. Duhamela (1761) na 19 technologických kroků.

Na Mandevilla, Fergusona a Duhamela navázal Adam Smith a kriticky i Karel Marx, který ovšem takto rozdělenou tovární práci pokládal za „odcizenou“ a chtěl dělbu práce zrušit. Přesto se všude prosadila a stále se prohlubuje. Proto se „dělba práce“ stala důležitým pojmem sociologie a charakteristickým rysem moderních společností. Věnovali se jí sociologové jako Herbert Spencer, Émile Durkheim a Georg Simmel, kteří různě hodnotili její silné i slabé stránky: na jedné straně vysokou produktivitu a úsporu nákladů, na druhé rostoucí organizační náklady a zranitelnost celého procesu při každé poruše.

Durkheim pokládá dělbu práce za hlavní pojítko, které drží moderní společnosti pohromadě, protože se lidé stále víc navzájem potřebují a prakticky nikdo se už bez ní neobejde.[3] Během posledního století se specializace dále prohloubila a zároveň rozšířila na směnu a spolupráci po celém světě, v globálním měřítku. Přímá produkce zaměstnává stále méně lidí, organizace výroby je stále náročnější a tedy také zranitelnější. Přesto dochází v technologicky náročných odvětvích k extrémnímu soustřeďování výroby a ke stále užší specializaci výrobních závodů, které stále víc částí nakupují od jiných, podobně specializovaných subdodavatelů. Klasickým příkladem je výroba aut nebo náročnější elektroniky.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. P. Clastres, Kronika indiánů Guayakí. Praha 2003.
  2. Aristotelés, Etika Nikomachova 1133a.
  3. a b J.-P. Séris, Qu´est que la division du travail? Paris 1994.
  4. A. Ferguson, An Essay on the History of Civil Society IV.1.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • (anglicky)[1] A. Ferguson, An Essay on the History of Civil Society (1767), IV.1
  • (anglicky)[2] Konspekt Smithova „Bohatství národů“ (1776)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • E. Durkheim, Společenská dělba práce. Brno: CDK 2004
  • M. Petrusek, Velký sociologický slovník I., Praha: Karolinum 1996, heslo „dělba práce“.
  • J.-P. Séris, Qu´est que la division du travail? Paris: Vrin 1994.