Šternberkové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Šternberkové
(Sternbergové)
POL COA Sternberg.svg
Erb Šternberků
země České království
mateřská dynastie Šternberkové
tituly Hrabata
zakladatel Diviš z Divišova
rok založení 12. století
současná hlava Zdeněk Šternberk
větve rodu Holická, konopišťská
Znak rodu

Šternberkové (Sternberg) jsou jeden z nejvýznamnějších českých šlechtických rodů, o kterém jsou první zprávy již ze druhé poloviny 12. století. Rod založil Diviš z Divišova. Před rokem 1241 Zdeslav z Divišova založil nad řekou Sázavou hrad Český Šternberk, jenž je dodnes v držení příslušníků tohoto starobylého rodu. Příslušníci rodu Šternberků výrazně ovlivňovali politické události své doby a zastávali i ty nejvyšší zemské a církevní úřady. Zdeněk ze Šternberka byl vůdcem a zakladatelem Zelenohorské jednoty, bojující proti Jiřímu z Poděbrad.

Rod se rozštěpil na dvě větve, a to holickou a konopišťskou. Holická větev vymřela v roce 1712. Po roce 1990 se v majetku rodiny nacházejí hrady a zámky, a to Český Šternberk, Jemniště, Březina, Častolovice a Zásmuky.

Počátky rodu ze Šternberku[editovat | editovat zdroj]

Pečeť Jaroslava ze Šternberka

Po zakladateli rodu Divišovi se uvádí v letech 11671172 Zdeslav, v letech 11761193 Petr a mezi roky 12201240 Diviš, který založil Divišov. Kolem poloviny 13. století se uvádí Zdeslav, který založil hrad Český Šternberk. Ten měl čtyři syny:

  • Albrecht ze Šternberka (12671298) se stal zakladatelem moravské větve a působil jako olomoucký purkrabí. Nechal patrně vystavět hrad Šternberk, pokud tak neučinil již jeho otec.
  • Beneš ze Šternberka (12671269) – potomci se neuvádějí.
  • Jaroslav ze Šternberka (12671290) – bítovský purkrabí, patrně stavitel hradu Šternberk na jižní Moravě, zakladatel konopišťské větve.
  • Zdeslav ze Šternberka (†1289/1290) – kladský purkrabí, zakladatel holické větve.

Šternberkové na Moravě[editovat | editovat zdroj]

Hrad Šternberk v roce 1850

Zakladatel moravské větve Albrecht ze Šternberka (1267-1298) měl syny Albrechta (†1298), který zastával funkce olomouckého purkrabího a olomouckého sudího, a Zdeslava (†1323), který byl nejvyšším moravským komorníkem. Albrecht měl syna Diviše, který zemřel bez potomků. Zdeslav měl čtyři syny, kteří se dále rozvětvili:

Konopišťská větev[editovat | editovat zdroj]

Nejvyšší purkrabí pražský Adam II. ze Šternberka měl ze dvou manželství 11 dětí. Jeho dcera Marie Maxmiliána Eusebie (1584 - 1634) z prvního manželství s Evou Popelovnou z Lobkowicz byla provdána za Jaroslava Bořitu z Martinic. Díky zachování věrnosti císaři a katolické církvi rozmnožil po bitvě na Bílé Hoře své majetky. Většina se poté dostala do držení jeho syna Františka Karla Matyáše (1612 - 1648) z druhého manželství. Ten zemřel náhodnou střelou v okně svého hradčanského domu při vpádu Švédů do Prahy. Se svou ženou Ludmilou Benignou Kavkovou z Říčan měl 6 dětí.

  • Jan Adam zemřel brzy po svém otci.
  • Václav Vojtěch (1643 - 1708) byl císařský tajný rada a komorník, královský místodržící, president apelačního soudu, nejvyšší zemský sudí, nejvyšší zemský hofmistr a nejvyšší dvorní maršálek Království českého, rytíř Řádu zlatého rouna. Žil v Praze v rodovém paláci na Hradčanech, byl držitelem panství Zelená Hora a Vršovice a za Prahou v Zadním Ovenci nechal postavit zámek Tróju.
  • Jan Norbert (1644 - 1678) žil v rodovém sídle v Bechyni.
  • Ignác Karel (zemřel 1700) byl císařský tajný rada a komorník, od roku 1696 president apelačního soudu, ve svém majetku držel Horažďovice.
  • Marie Maxmiliána (1641 - 1665) zemřela krátce po svatbě s Karlem Maxmiliánem hrabětem Lažanským. V Národní galerii je její portrét od Karla Škréty.[1][2]
  • Marie Barbora Ludmila (zemřela 1709) se vdala za Jana Sebastiana hraběte z Pöttingu.

Václav Vojtěch a Jan Norbert při svých studiích na pražské Univerzitě Karlo-Ferdinandově navštěvovali přednášky Jana Tannera. Tanner později sepsal historii rodu Šternberků. V letech 1690 - 1696 byl Václav Vojtěch prezidentem apelačního (odvolacího) soudu. V té době soud řešil mimo jiné dva soudní spory. Prvním bylo vyšetřování chodské vzpoury, jež bylo uzavřeno exekucí Jana Sladkého - Koziny v roce 1695. Apelační soud v kauze zaujímal stanovisko poměrně příznivé obžalovaným, nad jimiž původně vynesl celkem velmi mírný rozsudek. Ten byl ale později změněn a soud skončil pro vzbouřené Chody tragicky. Druhým byl spor dvou představitelů pražské židovské komunity, kdy dlouholetý primas zemského židovstva udal svého souvěrce z rouhání svatému kříži. Soudní řízení skončilo mírným rozsudkem a odsouzený roku 1696 umístil kolem krucifixu na pražském Karlově mostě hebrejský nápis velebící Hospodina. Po třista letech měl tento spor pokračování, když na přímou žádost ze Spojených států amerických byly 8. března 2000 umístěny pod onen krucifix tři tabulky s vysvětlením.[3]

Mladší bratr Adama II., Štěpán Jiří ze Šternberka (1570 – 1625) je zakladatelem linie, která má pokračování do dnešních dnů. Za stavovského povstání byl na straně českého panstva, po bitvě na Bílé hoře se přidal k císaři, přestoupil na katolickou víru a stal se císařským tajným radou a presidentem královské komory. Patřil mezi tři přátele Albrechta z Valdštejna spolu s Janem Rudolfem Trčkou (zavražděn s Valdštejnem v Chebu roku 1634) a landkrabětem Jiřím Ludvíkem z Leuchtenberka (1550 – 1613). Jeho vnuk Oldřich Adolf Vratislav (1627 – 1703) vystudoval jezuitskou kolej a protože sloužil budoucímu císaři Leopoldu I. již ve svém mládí, po jeho nástupu na trůn začal kariéru na císařském dvoře. Byl diplomat, vyslanec a komisař císaře na jednáních v říši, tajný císařský rada a komoří, nakonec nejvyšší zemský sudí a nejvyšší purkrabí Království českého, rytíř Řádu zlatého rouna. Se svou ženou Annou Lucií hraběnkou Slavatovou z Chlumu a Košumberka měl 14 dětí. Byl držitelem panství Zásmuky a Častolovice. Vlastnil Šternberský palác na Malostranském náměstí v Praze a byl zakladatelem rozsáhlé obrazové galerie Šternberků.[4]

Rytíři Řádu Zlatého rouna[editovat | editovat zdroj]

  • Oldřich Adolf Vratislav (1627 – 1703)
  • Václav Vojtěch (asi 1640 – 1708)
  • František Filip (1708 – 1786)
  • František Kristián (1732 – 1811)
  • Leopold II. (1811 – 1899)

Bratři Šternberkové, manžel jejich zemřelé sestry hrabě Lažanský a jejich bratranec Oldřich Adolf Vratislav byli donátory kaplí poutní Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi, založené roku 1674. V rohu výklenku kaple bylo jméno stavebníka a jeho erb.

Slavné osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Český Šternberk v roce 1885

Erb a motto[editovat | editovat zdroj]

V erbu se nachází zlatá osmicípá hvězda (něm. Stern [štern] - hvězda; Berg - kopec, hora) na modrém poli, je to tak zvané mluvící znamení. Rodové heslo: lat. "Nescit occasum", v češtině znamená „nezná západu“ nebo „nikdy nezapadá“, míní se tím šternberská hvězda.

Příbuzenstvo[editovat | editovat zdroj]

Spojili se s Rožmberky, Lobkovici, pány z Hradce, z Roupova, z Dubé, ze Žeberka, z Kunovic, z Vrtby či Schwarzenberky, Martinici.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Karel Škréta: Marie Maxmiliána ze Šternberka - 1665 - detail - Olej na plátně, Národní galerie,Praha. veranovotna.galerie.cz
  2. Bibliografie dějin českých zemí, Historický ústav AV ČR: Lažanská, Marie Maxmiliána, 1641-1665
  3. Pavel Preiss, Mojmír Horyna, Pavel Zahradník : Zámek Trója u Prahy; Paseka, Galerie hlavního města Prahy; V Praze a Litomyšli, 2000. (str.20-22)
  4. JUŘÍK, Pavel: Šternberkové: panský rod v Čechách a na Moravě. Praha, Euromedia Group - Knižní klub, 2013. (str. 75-78)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HALADA, Jan. Lexikon české šlechty. Praha : Akropolis, 1992. ISBN 80-901020-3-4. Kapitola ze Šternberka, s. 157-158.  
  • POKLUDA, Zdeněk. Moravští Šternberkové. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 354 s. ISBN 978-80-7422-181-1.  
  • magazín Cour d'honneur 4, 2008
  • JUŘÍK, Pavel: Šternberkové: panský rod v Čechách a na Moravě. Vyd. 1. - Praha : Euromedia Group - Knižní klub, 2013. - 206 s.: erby, faksim., fot., geneal. tabulky, il., mapy; 25 cm. - (Universum), ISBN 978-80-242-4065-7.
  • Zámek Trója u Prahy: dějiny, stavba, plastika a malba / Pavel Preiss, Mojmír Horyna, Pavel Zahradník. - Vyd. 1. - V Praze a Litomyšli : Paseka ; Galerie hlavního města Prahy, 2000. - 365 s.: fot., ilustr.; 20 cm, ISBN 80-7185-336-4.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]