Alžběta zu Wied

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Alžběta zu Wied
Rumunská královna
popis
Královna Alžběta zu Wied, kolem roku 1890
Doba vlády 188110. říjen 1914
Manžel Karel I. Rumunský
Korunovace 13. března 1881
Úplné jméno Elisabeth Pauline Ottilie Luise zu Wied
Narození 29. prosince 1843
zámek Monrepos u Neuwiedu am Rhein
Úmrtí 2. března 1916
(ve věku 72 let)
Bukurešť
Panovník Karel I. Rumunský
Otec Vilém Karel Herman zu Wied
Matka Marie, princezna von Nassau-Weilburg
Podpis Elisaveta of Romania - signature.png

Alžběta zu Wied, celým jménem německy Prinzessin Elisabeth Pauline Ottilie Luise zu Wied (29. prosince 1843, zámek Monrepos u Neuwiedu am Rhein – 2. března 1916, Bukurešť), byla sňatkem rumunskou královnou a spisovatelkou pod pseudonymem Carmen Sylva.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Původ, mládí[editovat | editovat zdroj]

Alžběta se narodila jako první dítě a jediná dcera ze tří potomků knížete Viléma Karla Hermana zu Wied a jeho manželky Marie, rozené princezny von Nassau-Weilburg (sestry lucemburského velkovévody Adolfa. Již jako dítě psala Alžběta básně a krátké povídky. Ve věku 14-15 let si dala pseudonym Carmen Sylva (latinsky Lesní píseň n. Píseň lesa). Snila o tom, že se stane učitelkou; z pochopitelných důvodů se rodiče postavili proti tomu a dívka se začala věnovat hudbě – vyučovala ji Klára Schumannová.

Manželství, potomci[editovat | editovat zdroj]

Alžběta zu Wied se svým manželem

Když byla Alžběta mladou dívkou ve věku kolem šestnácti let, uvažovalo se o ní jako o možné nevěstě pro Alberta Edwarda, prince waleského, budoucího britského krále Eduarda VII. Jeho matka královna Viktorie ji velmi preferovala jako svou perspektivní snachu a naléhala na svou dceru princeznu Viktorii, aby jí byla nápomocna. Alžběta strávila společenskou sezónu na berlínském královském dvoře a její rodina doufala, že zde dívka zkrotne v mírnou, pokornou, vdavekschopnou princeznu. Vicky odpověděla „nepovažuji ji vůbec za distinguovanou, určitě je opakem Bertieho vkusu“, zatímco jiná princezna, vysoká a štíhlá Alexandra Dánská byla „přesně ve stylu Bertieho obdivu“. Bertiemu ukázali Alžbětiny fotografie, ale ty ho nikterak neuchvátily a věnoval jim jen letmý pohled. Nakonec se Bertieho nevěstou stala Alexandra.

Se svým budoucím manželem, Karlem von Hohenzollern-Sigmaringen, se Alžběta se poprvé setkala roku 1861 v Berlíně. Roku 1869 Karel, v té době již princ rumunský, přijel do Německa hledat nevěstu. Na královském plese v Berlíně se opět setkal s tehdy 25letou Alžbětou a 15. listopadu téhož roku se s ní v Neuwiedu oženil.

Alžběta se svou dcerkou Marií

Z jejich manželství se narodilo jediné dítě, dcera Marie:

Děvčátko však ve věku pouhých tři a půl roku podlehlo těžkému, tehdy často smrtelnému onemocnění spálou. Tato tragédie poznamenala celý další život Alžbětin a odrazila se v jejích písních a básnické tvorbě.

Podle všech zpráv a pramenů vztah Karla a Alžběty byl značně chladný po celou dobu jejich 43 let trvajícího manželství. Alžběta se stavěla s jistým despektem ke Karlově neochvějné oddanosti jeho královským povinnostem; řekla jednou, že její „manžel nosí svou korunu, i když spí“. Smrt dcerky způsobila, že se manželé ještě více odcizili. Až na sklonku Karlova života došlo k jejich sblížení.

Karel zemřel 16. října roku 1914. Alžběta ho přežila o pouhý rok a půl – zemřela 2. března roku 1916 ve věku 72 let. Při pohřbu oblíbené královny se shromáždily obrovské davy lidí. Pochována byla v místě odpočinku rumunské královské rodiny v královské hrobce katedrály starobylého města Curtea de Argeș po boku svého manžela a své dcerky.

Královna[editovat | editovat zdroj]

Královna Alžběta v rumunském lidovém kroji

Roku 1876 přijela Alžběta s manželem do Rumunska, kde byl princ roku 1881 korunován jako král Karel I. Rumunský a Alžběta rumunskou královnou. Za rusko-turecké války v letech 1877–1878, jíž se účastnilo i Rumunsko, věnovala princezna mnoho času i prostředků péči o raněné vojáky a založila speciální řád Alžbětin řád za zásluhy v při pomoci raněným.

Když se stala rumunskou královnou, snažila se cítit a být Rumunkou. Byla velmi aktivní na poli kulturním a především sociálním. Podporovala zakládání nových nemocnic a škol, jejím dílem je vznik školy řemesel a ručních prací, kde se vyučovalo umění světoznámé rumunské výšivky (jíž se naučila i ona sama). Co možná nejčastěji se objevovala ve světě v atraktivním rumunském lidovém kroji.

Přestože byla aristokratkou a královnou, zastávala názor, že republika je značně lepším státním zřízením nežli monarchie; tento názor však veřejně nikdy nedeklarovala, je zachycen v jejím deníku, kde psala, že jedinou rozumnou formou vlády je republika a soudila, že je také spravedlivá, neboť „všichni jsou si rovni“. Psala: „Nemohu pochopit hloupost lidí, kteří nás (monarchy, aristokraty) tolerují.“ Její blízkou přítelkyní byla rakouská císařovna Alžběta Bavorská (Sissi), která měla podobné názory.

Aféra Văcărescu[editovat | editovat zdroj]

Protože královský pár neměl dědice a následníka trůnu, adoptoval král Karel I. roku 1881 svého synovce Ferdinanda. Ferdinand, naprostý cizinec ve svém novém domově, navázal vztah s Alžbětinou dvorní dámou, spisovatelkou Elenou Văcărescu. Alžběta, jež k Eleně velmi lnula, jejich románek podporovala, ignorujíc skutečnost, že jejich vztah se nemohl stát oficiálním, že totiž manželství mezi oběma mladými lidmi bylo podle rumunské ústavy nepřípustné. (Podle rumunské ústavy z roku 1866 následníkovi trůnu nebylo dovoleno oženit se s Rumunkou.) Výsledkem byl odchod obou žen do exilu – Alžběta odjela do Neuwiedu a Elena do Paříže, zatímco Ferdinand se vydal na cestu po Evropě hledat nevěstu, jíž se nakonec stala vnučka královny Viktorie, princezna Marie z Edinburghu. Aféra přispěla k pověsti Alžběty jako snivé, romantické a excentrické osoby, na druhé straně pak měla svůj díl na příštím napjatém vztahu mezi Alžbětou a její nevlastní snachou.

Spisovatelka a básnířka[editovat | editovat zdroj]

Portrét královny Alžběty. Národní historické muzeum, Bukurešť

V Rumunsku se Alžběta intenzivně věnovala literární činnosti. Kromě toho, že psala vlastní básně, povídky a romány, překládala díla francouzské a rumunské literatury do němčiny. V Bukurešti se královna seznámila a záhy spřátelila se spisovatelkou Mite Kremnitz, jež se záhy stala její přítelkyní a od roku 1881 i dvorní dámou. V jejím domě se v letech 18851886 se seznámila se spisovatelem Bruno Willem. Alžběta s Mitou napsaly společně pod pseudonymem Dito und Idemněkolik her, románů a knih pro děti, z nichž nejznámější se staly Pelešské pohádky, vycházející z tajuplných mýtů rumunského lidu, nebo historická tragédie o Anně Boleynové. Carmen Sylva kladla při zveřejňování svých děl velký důraz na podobu knih. Literární kritika je posuzovala, pokud vůbec, velmi zdrženlivě. Jedna z jejích sbírek básní byla vyznamenána cenou Francouzské Akademie. Alžběta pozvala roku 1878 do Bukurešti malířku Doru Hitz a ustavila ji dvorní malířkou. Dora, která pobývala v Rumunsku do roku 1882, dávala výtvarnou podobu jejím knihám a vytvořila podle Alžbětiny předlohy návrh na nástěnné malby v hudebním sále v zámku Peleș u Sinaie v Karpatech. Počátkem roku 1884 navazuje královna Alžběta blízké, přátelské vztahy se svou jmenovkyní, rakouskou císařovnou Sissi.

V létě roku 1891 královna Alžběta, trpící neuralgií, odjela do italských lázní Pegli (část Janova). Zde se seznámila se skladatelem a spisovatelem Augustem Bungertem, který posléze zhudebnil mnohé její verše. V roce 1894 se Alžběta vrátila do Bukurešti, když byla předtím cestou z Itálie navštívila svou vlast. Zde se 28. dubna účastnila dobročinného koncertu, kde se prezentovalo pět písní, k nimž složila hudbu; ke dvěma z nich napsala i text.

Řády[editovat | editovat zdroj]

Královna Alžběta byla nositelkou britského královského řádu Viktorie a Alberta a pruského Luisina řádu.

Na její počest byl nazván první chráněný křižník rumunského námořnictva jejím jménem Elisabeta.

Dílo (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • Sappho, epos ve verších, 1880
  • Hammerstein, epos ve verších 1880
  • Stürme (Bouře), epos ve verších, 1880
  • Jehovah, epos ve verších, 1882
  • Carmen Sylva's Königreich (Z království Carmen-Sylvy
    • Díl 1: Pelesch-Märchen (Pelešské pohádky). 1883
    • Band 2: Durch die Jahrhunderte (Staletími). 1885
  • Mein Ruhe (Můj klid)', povídka, 1884
  • Handzeichnungen (Kresby), vyprávění a skici, 1884
  • Mein Rhein (Můj Rýn), povídky, 1884
  • Mein Buch (Moje kniha). 1886
  • Deficit, román, 1890
  • Frauenmuth (Ženská odvaha), divadelní hra, 1890
  • Handwerkerlieder (Písně řemeslníků). povídky, 1890
  • Vom Amboß (Od kovadliny), aforismy, 1890
  • Heimath (Vlast), povídky, 1891
  • Meerlieder (Písně moře), povídky, 1891
  • Weihnachtskerzchen von Pallanza (Vánoční svíce z Pallanzy), povídky, 1891
  • Meister Manole (Mistr Manole), drama, 1892
  • Um ein paar Stiefelchen (O páru střevíčků), drama, 1893
  • Monsieur Hampelmann, dětská kniha, 1898
  • Thau (Rosa), povídky, 1900
  • Unter der Blume (pod květinami), povídky, 1903
  • Geflüsterte Worte (Šeptaná slova). Eseje a lyrika, 5 svazků, 1903–1920
  • Aus de Leben. Erzählungen (Ze života. Vyprávění). 1912

Společná díla s Mite Kremnitz[editovat | editovat zdroj]

  • Aus zwei Welten (Ze dvou světů), román v dopisech, 1884
  • Astra, román v dopisech, 1886
  • Anna Boleyn, historické drama, 1886
  • Feldpost (Polní pošta), román v dopisech, 1887
  • In der Irre (V poblouznění), novely, 1888
  • Rache und andere Novellen (Hrábě a jiné novely), novely, 1888

Překlady[editovat | editovat zdroj]

  • Rumänische Dichtungen (Rumunské pověsti). 1881
  • Pierre Loti: Islandfischer. 1885
  • Paul de Saint-Victor: Die beiden Masken. 1899–1900

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu