Adrian de Vries

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Adrian de Vries

Adrian de Vries (kolem 1545/1560, Haag - 13. prosince 1626, Praha) byl nizozemský sochař rudolfinského manýrismu a raného baroka.

V roce 2005 ve švédském Drottningholmu bylo otevřeno Museum de Vries.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z Haagu. Byl žákem italského manýristického sochaře Giambologny ve Florencii. Později pracoval v Římě. Od roku 1578 byl činný jako dvorní sochař savojského vévody Karla Emanuela I. v Turíně. V letech 1591 - 1593 se poprvé usídlil v Praze, pak odcestoval do Augsburgu. V letech 1601 - 1612 pracoval v Praze jako dvorní sochař císaře Rudolfa II.. V Praze vlastnil dům U Bílého koníčka s velkou dílnou čp. 483/III na Maltézském náměstí. Po císařové smrti ještě pracoval na Pražském hradě pro jeho bratra, krále Matyáše. Poté do roku 1620 pobýval v Dánsku, kde pracoval pro dánského krále Kristiána IV. a v Německu, mj. v dolním Sasku ve Stadthagenu. Kolem roku 1620 se vrátil do Prahy a pracoval až do smrti pro Albrechta z Valdštejna. Byl pohřben v pražském kostele sv. Tomáše.

Signatura[editovat | editovat zdroj]

Podepisoval se Adriaen de Vries Hagensis. Jeho předlohy (sochy, reliéfy i skicy) byly zásadně figurální kompozice a byly často převáděny do grafických listů.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • V Augsburgu vytvořil pro císaře Rudolfa II. bronzové sousoší Merkura a Psyché, rokem 1593 datované dílo je Vriesovou nejstarší dochovanou prací, původně určenou pro předsíň Královského letohrádku na Pražském hradě; po císařově smrti bylo sousoší prodáno v dražbě; v současnosti je vystaveno v Musée du Louvre.
  • Dvě kašny s bronzovými sochami Merkura (1509) a Hérakla (1607) odlil pro náměstí v Augsburgu.
  • V letech 1602 - 1607 vytvořil tři bronzové busty císaře Rudolfa II., z nichž nejkrásnější je ve sbírce Kunsthistorisches Musea ve Vídni.
  • bronzová socha Vítězného Krista (1508) v kostele sv. Martina ve Stadthagen (dolní Sasko) - na náhrobku knížete Ernsta von Schaumburg - Lippe v rodovém mauzoleu.
  • Jako dvorní sochař - monumentalista Rudolfa II. se podílel na výzdobě rezidenčních částí Pražského hradu, nedochovaným cyklem mytologických soch vyzdobil Španělských sál, a dekoraci šlechtických paláců v podhradí.
  • Herkules, Deianeira a Nessus - sousoší vzniklo pro Rudolfa II., dnes je v Musée du Louvre.
  • Sousoší Venuše a faun - vzniklo pro Rudolfa II., dnes je v Grünes Gewölbe v Drážďanech.
  • Zbičovaný Kristus u sloupu - vzniklo pro Rudolfa II., včas bylo s císařskou sbírkou odvezeno do Vídně, dnes je v Kunsthistorisches Museu.
  • Slavný soubor bronzových soch a sousoší antických bohů, bohyň a koní pro zahradu a grottu v Valdštejnského paláce v Praze vytvořil v 20. letech 17. století. Kromě Adriana de Vries pracoval v zahradě, ale i v kapli Arnošt Heidelberger (dochovaly se dřevěné sochy sv. Václava a andělů z oltáře).

Originály bronzových zahradních soch byly koncem Třicetileté války roku 1648 uloupeny jako válečná kořist Švédů pro královnu Kristýnu, jsou k vidění ve švédském Drottningholmu. Do Valdštejnské zahrady dal hrabě Arnošt František z Valdštejna podle originálů odlít jejich kopie z dílny Hermanna Bergmanna ve Stockholmu v letech 1910 - 1913. Jsou to:

  • Herkulova kašna se sochou Herkula na kamenném podstavci ve východní části zahrady před jízdárnou na ostrůvku uprostřed kulatého rybníčku. Herkules je zpodoben při jednom ze svých sedmi hrdinských činů: kyjem v napřažené ruce se chystá zabít laernskou hydru u svých nohou. Kolorit zahrady doplňuje fauna (ryby, pávi a výři ve voliéře). Rybníček lemují čtyři sochy vodních víl. Kopie osmi soch antických božstev tvoří alej kolem hlavní cesty zahrady před salou terenou:
  • Adonis a Venuše
  • Apolón
  • Bakchus
  • Kráčející kůň a Kůň s hadem
  • Neptun
  • Laokoon a jeho synové
  • Zápasníci
  • reliéfní vázy.

Galerie soch Adriana de Vries[editovat | editovat zdroj]

Valdštejnská zahrada, Praha:

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Nová encyklopedie českého výtvarného umění, II., editor Anděla HOROVÁ, N - Ž, Praha 1995, s. 918 - 919.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]