Tapiserie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tapiserie za králem Jidřichem VIII. s manželkou Janou Seymourovou a synem (cca 1545).

Tapisérie jsou tkané nástěnné koberce, podle pařížské manufaktury nazývané také gobelíny (což je zcela ekvivalentní termín), podle jiné manufaktury ve francouzském Arrasu se v polštině nazývají arrasy. V ruštině se zase vžilo označení špalier podle starého německého termínu pro tapisérie Spalier.

Výroba a terminologie[editovat | editovat zdroj]

V celé historii byla výroba vždy rukodělná, považovaná za monumentální umění, ale i umělecké řemeslo. Výrobním nástrojem je pravoúhlý dřevěný rám, zvaný stav s hřebíčky, háčky či očky, na nichž je svisle napjatá nejméně jedna soustava nití, nazývaná osnova. Tou se vodorovně provlékají vlákna z různobarevných vlněných přízi, zvaná útek, vložená zpravidla do zahrocené dřevěné schránky, zvané podle tvaru člunek. Složité vzory, zejména krajinné motivy a figurální kompozice předkreslují tkalcům malíři na kartóny. Tkaný dekorativní rám se nazývá bordura, nahoře uprostřed bývá vytkaný znak objednavatele, dole uprostřed značka dílny, eventuálně jméno autora návrhu a provádějícího výtvarníka.

Tapisérie se tkaly téměř výhradně z ovčí vlny, výjimečně v kombinaci s hedvábnou přízí, která je typická pro vázané orientální koberce.

Stavy se podle polohy dělí na horizontální (ležaté) a vertikální (stojací). Na výsledku práce se volba polohy stavu nepozná. Ruční výroba se postupně zdokonalovala a mechanizovala, takže osnov i útků může být více. Významné zdokonalení stavu provedl Francouz Jacquard, podle něj se nazývá žakárská technika

Termínem tapisérie jsou někdy nesprávně označovány technicky příbuzné textilie, jejichž styl vyšívání, prošívání nebo tepelné aplikace lisováním vizuálně připomíná tkané tapiserie. Jsou to:

  • ručně vyšívaná či aplikovaná práce na podkladu z lněného plátna (nejslavnější je tzv. tapisérie z Bayeux z roku 1065)
  • strojově řadou stehů prošívaná aplikace z ovčího rouna, příze i jiných textilií včetně syntetických, česky artprotis, vyvinutá v n.p. Vlněna v Brně, do její dílny ji také výtvarníci a výtvarnice jezdili zhotovovat. Továrna i výtvarnická dílna zanikly počátkem 90. let 20. století. Technick se někdy též nazývala textilní intarzie.
  • strojově lisovaná aplikace z ovčího rouna, příze či jiných textilií včetně syntetických fólií, česky aradecor, vyvinutá při továrně vlněných tkanin ve Kdyni. Továrna i výtvarnická dílna zanikly konce 90. let 20. století.

Funkce tapisérie[editovat | editovat zdroj]

  • reprezentační a dekorační - estetická, naučná
  • tepelná izolace - zateplení stěn interiéru
  • akustická izolace - tlumení hluku
  • optické dělení místnosti

Historie tapisérie[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší vyobrazení výroby tapisérií pochází ze starověkého Egypta z období 2000 let před naším letopočtem. Výroba je doložena také ve starověkém Řecku, jednak malbou na keramice, a dále také archeologickými nálezy. Ke tkaní tapisérií se váže mytologický příběh o tkadleně Arachné, která se utkala o umělecké prvenství s bohyní Pallas Athénou, ze zoufalství se oběsila a byla proměněna v pavouka. Podle archeologických nálezů nástrojů také starověké kultury v Asii a Indii znaly a užívaly techniky tapisérie. Nejstarší v muzeích dochované fragmenty textilií tkané technikou tapisérií jsou koptské pohřební textilie ze 4.- 10. století (například v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze).

Z 11. století pochází tapisérie z hornosaského Halberstadtu, označovaná často za nejstarší evropský příklad.

V Evropě se toto řemeslo systematicky rozvíjelo od počátku gotiky, zhruba od 13. století hlavně ve Francii, od pozdní gotiky a především v renesanci a baroku také v Nizozemí, a to ve Vlámsku a ve Flandrech. Zlatý věk tapisérie je 16. a 17. století, kdy působily asi dvě desítky vyhlášených manufaktur v několika městech Evropy, pracující podle předloh předních malířů té doby. Nejvýznamnější z nich byly dílny v Bruselu, jimž předlohy dodávali slavní vlámští malíři Petr Pavel Rubens, Jacob Jordaens, David Teniers ml., Jodocus De Vos a další, a ve Francii. Do většiny ostatních zemí se tapisérie pouze dovážely. Od 18. století se technikou tapisérie tkaly ve velké míře tapety a potahy čalouněného nábytku.

V 18. a 19. století se často jen kopírovaly starší předlohy. Novou vlnu rozkvětu zažila tapisérie kolem roku 1900, jak v Evropě, tak v severní Americe. K obnovitelům tradice patřil v Anglii Charles W. Morris, ve Francii Jean Lurçat. K návrhářům se počítají slavní malíři jako Pablo Picasso, Victor Vasarely nebo Alexander Colder.

V Čechách sehráli zakladatelskou roli organizátorů výroby dvě osobnosti: Rudolf Schlattauer založil roku 1898 dílny v Zašové, po 10 letech přenesené do Valašského Meziříčí, a výtvarnice Marie Hoppe-Teinitzerová, která roku 1910 založila dílny v Jindřichově Hradci a ke spolupráci na státních zakázkách nově ustaveného Československa angažovala například Františka Kyselu či Karla Svolinského. Zakladatelem české vysokoškolské výuky tapisérií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze byl Antonín Kybal (1901 - 1971), jehož speciálkou prošly dvě generace textilních výtvarníků.

Historická střediska výroby[editovat | editovat zdroj]

Roku 1662 v Paříži ministr Jean-Baptiste Colbert přestavbou domu a dílen středověkých barvířů textilií založil pro francouzského krále Ludvíka XIV. královskou manufakturu uměleckých řemesel, zvanou Les Gobelins podle zdejší rodiny zakladatele Jehana Gobelina. Její jméno se vžilo pro tapisérie také v jiných zemích Evropy, ačkoliv v pařížské manufaktuře Gobelins kromě tkalců tapisérií a čalouníků pracovali také další řemeslníci, zejména truhláři, bronzíři a marketéři.

Sbírky historických tapisérií[editovat | editovat zdroj]

Evropa

  • Belgie: Antverpy, Brusel, Gent
  • Francie: Angers, Dijon, Lille, Nancy, Paříž (Museé de Cluny), Versailles
  • Itálie: Florencie (Gallerie Uffizi, Museo degli Argenti); Janov; Řím (Vatikánská muzea)
  • Německo: Berlín, Greifswald (univerzita), Halberstadt (dóm), Postupim (Sansoucci)
  • Nizozemí: Amsterdam (Rijksmuseum)
  • Polsko: Krakov (Wawel, katedrála)
  • Rakousko: Vídeň (Kunsthistorisches Museum)
  • Rusko: Moskva (Kreml), Petrohrad
  • Slovensko: Bratislava (Primaciálny palác)
  • Španělsko: Madrid, El Escorial

Amerika

  • New York (Metropolitní muzeum: The Cloisters)

Česká republika

  • hrady a zámky: Benešov nad Ploučnicí, Český Krumlov, Hluboká, Horažďovice, Horšovský Týn, Jindřichův Hradec, Kroměříž, Kynžvart, Libochovice, Náchod, Náměšť nad Oslavou, Pražský hrad (Kancelář prezidenta republiky), Švihov, Valašské Meziříčí (muzeum), Velké Losiny, Vizovice
  • paláce: Olomouc (Arcibiskupská rezidence), Praha (Arcibiskupský palác, Buquoyský palác -Francouzské velvyslanectví, Černínský palác-Ministerstvo zahraničních věcí České republiky),
  • muzea: Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Moravská galerie v Brně, Severočeské muzeum v Liberci, Slezské muzeum v Opavě, Národní muzeum v Praze (nová budova)

České tapisérie[editovat | editovat zdroj]

Ateliéry

  • Gobelínka Marie Teinitzerové, Jindřichův Hradec, založená roku 1910 - http://www.tapiserie.wz.cz/indexcz.html
  • Moravská gobelínová manufaktura ve Valašském Meziříčí - tapiserie [1]
  • ÚLUV - Ústředí lidové umělecké výroby, Praha


Umělci

Malíři - návrháři často dávají své malby tkadlenám převést do techniky tapisérie. V následujícím přehledu jsou jak malíři, tak vystudovaní textilní výtvarníci či tkadleny, které se nadáním a praxí vypracovaly na výtvarnice.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BLAŽKOVÁ, Jarmila: Tapiserie XVI. - XVIII. století v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. UPM Praha 1975
  • CAMPBELL, Thomas P.: Henry VIII and the Art of Majesty: Tapestries at the Tudor Court, Yale University Press, 2007, ISBN 978-0-300-12234-3
  • MRÁZ, Bohumír a MRÁZOVÁ, Marcela: Současná tapisérie. Praha: Odeon 1980
  • RUSSELL, Carol K.: Tapestry Handbook. The Next Generation, Schiffer Publ. Ltd., Atglen,PA. 2007, ISBN 978-0-7643-2756-8

Prameny[editovat | editovat zdroj]

  • Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, archiv, absolventi ateliéru tapisérie Ant. Kybala a O. Felcmana

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]