Rudolf II.

Rudolf II. Habsburský
Císař Svaté říše římské, český, uherský a chorvatský král a rakouský arcivévoda
Rudolf II. na dobovém portrétu. Autorem je Hans von Aachen.
Doba vlády	1576-1611 (český král)
Korunovace	1575
Tituly	Jeho císařská milost
Narození	18. července 1552
	Vídeň
Úmrtí	20. ledna 1612 (59 let)
	Praha
Pochován	Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha
Předchůdce	Maxmilián II. Habsburský
Nástupce	Matyáš Habsburský
Dynastie	Habsburkové
Motto	Fulget caesaris astrum (Nechť září císařova hvězda)
Otec	Maxmilián II. Habsburský
Matka	Marie Španělská

Rudolf II. Habsburský (18. července 1552, Vídeň – 20. ledna 1612, Praha) byl římský císař, král český, uherský a chorvatský. Byl synem císaře Maxmiliána II. a Marie Španělské. Jeho rodiče byli bratranec a sestřenice, Rudolfovi dědové byli bratři.

Život Rudolfa II.

Rudolfovo dětství a dospívání: výchova ve Španělsku (1552–1571)

Rudolf se narodil roku 1552 ve Vídni, krátce po přistěhování jeho matky Marie Španělské z rodného Španělska. Rudolfův nábožensky tolerantní otec Maxmilián se však brzy s Marií dostal do sporu kvůli výchově svých dětí. Rudolf byl nakonec vychováván katolicky, Maxmilián však neústupně odmítal nenávistné prvky katolického fanatismu. Maxmiliánovu vlažnost sledoval se znepokojením také jeho otec Ferdinand I., který se nakonec zasadil o to, aby Rudolf a jeho mladší bratr Arnošt byli roku 1564 posláni na výchovu do Španělska ke královskému dvoru jejich strýce Filipu II., s čímž Maxmilián nakonec souhlasil, neboť byl ukonejšen nadějí, že by se Rudolf mohl časem stát následníkem Filipa II., jehož dosud jediný syn byl duševně chorý.

Patnáctiletý Rudolf při pobytu ve Španělsku

Na dvoře španělského krále se s Maxmiliánovými syny skutečně jako s následníky Filipa II. zacházelo. Měli svůj vlastní trůn, jehož hofmistrem byl Adam z Dietrichštejna. Zde byli Rudolf a Arnošt vzděláváni, zároveň se však setkali s jim cizími přehnanými projevy religiozity. Když se Maxmilián ještě v roce odchodu svých synů stal českým králem, usiloval (spolu s českými stavy) o návrat svých synů, Filip II. se však k jejich propuštění neměl. Rudolf s Arnoštem se do Vídně vrátili až roku 1571, kdy místo nich Maxmilián poslal do Španělska své dva nejmladší syny spolu s dcerou Annou, která se stala Filipovou čtvrtou manželkou.

První politické zkušenosti (1571–1576)

Ze Španělska si Rudolf přinesl na rakouské poměry nadprůměrné vzdělání, fanatické protireformní zapálení však nikoli – mnohem víc jej zajímalo umění a „přírodověda“ (tehdy spíše alchymie). Své osobní přesvědčení o náboženské toleranci Rudolf II. potvrdil odmítnutím Bartolomějské noci roku 1572:

„

Ačkoliv je francouzský král mým švagrem, musím s jistým zármutkem konstatovat, že se mi takové tyranské jednání a nečestné chování nelíbí. Nemohu jeho rozhodnutí ani schvalovat, ani považovat za dobré. Neboť je ostudné a nekřesťanské jednat proti víře. Náboženské záležitosti nemohou být řešeny mečem a násilím, nýbrž urovnány a souzeny jen Božím slovem a křesťanským učením.

“

V roce Rudolfova návratu zemřel Jan Zikmund Zápolský a Maxmiliánovi se podařilo roku 1572 prosadit u uherských stavů, aby prohlásili Rudolfa svým králem. Téhož roku byl Rudolf korunován v Prešpurku.

Následujícího roku vyslal nemocný Maxmilián místo sebe na jednání českého sněmu Rudolfa, při kterém stavy vyřkly požadavek, aby se Rudolf usídlil v Praze, což však Maxmilián nechtěl dovolit, protože se obával, že by se Rudolf dostal příliš pod vliv stavů. Roku 1574 nastolil Maxmilián při jednání českého sněmu otázku Rudolfovy korunovace v ovzduší rostoucího náboženského napětí. Protestantští stavové vypracovali návrh České konfese, kterou však byl Maxmilián ochoten potvrdit jen ústně. Rudolf byl přesto nakonec sněmem přijat a 22. září 1575 korunován českým králem.

„

...přistoupil pán z Rožmberka, nejvyšší purkrabě pražský, k oltáři a obrátiv se k stavům, rozdílně po třikráte jich ptal se strany consensu (souhlasu) a povolení. Na to jsou všickni třikráte odpověděli: Jest, jest, jest. Tu pan arcibiskup (Antonín Brus z Mohelnice) opěty modlitbu říkal. A po učiněné modlitbě postavil Jeho Milosti Královské na hlavu nejvyšší pan komorník (Jan z Valdštejna) červenú karmazínovú čepičku a nejvyšší pan purkrabě pražský, pán z Rožmberka, s pomocí pana arcibiskupa ... postavili na hlavu královskú korunu. A po požehnání učiněném Te Deum laudamus (Tebe, Bože, chválíme) zpíváno od kůru i na varhany se hrálo.

“

O měsíc později zajistil Maxmilián také Rudolfovo zvolení římským králem, avšak usídlit se v Praze Rudolfovi stále neumožnil.

První léta vlády (1576–1583)

12. října 1576 však Maxmilián II. zemřel a Rudolf se ujal vlády i jako římský císař. V Praze ustavil sbor deseti místodržících složený z nejvyšších zemských úředníků, podnikl holdovací cestu po přivtělených zemích Koruny české a stejně jako jeho otec se usídlil ve Vídni. Mezitím se prudce zhoršil vztah s jeho bratrem Matyášem, který se na vlastní pěst stal guvernérem svobodného Nizozemí, což navíc zvýšilo také nedůvěru mezi rakouskými a španělskými Habsburky.

Na počátku své vlády měl Rudolf snahu realizovat své politické plány a navazoval diplomatické styky. V duchu přísné katolické výchovy podporoval rekatolizační úsilí. Avšak vzhledem k závislosti na finanční podpoře především ze strany nekatolických českých stavů zůstával navenek v náboženských otázkách spíše pasivní. Na ovládaných územích platila zásada augšpurského náboženského míru z roku 1555 „čí vláda, toho náboženství“ na úrovni jednotlivých farností. Snahy o rekatolizaci se projevovaly především v zákulisí, například dosazováním katolíků do významných státních úřadů. Pouze v roce 1577 vydal císař nařízení, kterým zakázal provozování nekatolických bohoslužeb v sídelním městě Vídni. Významnější kroky k rekatolizaci podnikli až v pozdějších letech jeho příbuzní.

Rudolf II. zpodobněný jako Vertumnus, římský bůh ročních období (1591–2, Giuseppe Arcimboldo)

Roku 1578 se poprvé u Rudolfa ve větší míře projevila „melancholie“ a v jeho okolí se rozmohlo intrikánství. Jeho rádci Pavel Sixtus Trautson a Wolfgang Rumpf rozhodovali, které informace se k císaři upoutanému na lůžko dostanou, a postavili se do role císařových obránců před intrikánskou rodinou (své vlastní plány rozvíjeli kromě Matyáše také strýcové Ferdinand Tyrolský a Karel Štýrský). Poté, co Rudolf opustil lůžko, byl vůči svému okolí podezřívavý, pociťoval odpor k veřejným jednáním, ceremoniálům a slavnostem. Spory se členy rodiny byly také jedním z důvodů, proč se roku 1583 rozhodl přesídlit do Prahy.

Přesídlení do Prahy (1583–1597)

Hlavním důvodem přesídlení císařské rezidence do Prahy bylo trvalé ohrožení Vídně ze strany Osmanské říše. Vídeň se nacházela v blízkosti neklidné hranice a geografická poloha Prahy se jevila jako bezpečnější. O přesunu sídla uvažoval již císař Maxmilián, který v Praze často pobýval. Konečné rozhodnutí však učinil jeho syn Rudolf.

Příchod císařského dvora znamenal pro Prahu zásadní změnu. Především bylo potřeba vybudovat důstojnou císařskou rezidenci na Pražském hradě, do doposud provinčního města se ovšem také náhle přistěhoval značný počet příslušníků dvora a do nového sídelního města začali proudit i učenci a umělci i cizí vyslanci. Sídlili zde stálí vyslanci francouzského krále, Španělska, Benátské republiky i papežského státu. Následujícího roku byl Rudolfovi udělen Řád zlatého rouna, to však změnilo pramálo na jeho nedůvěře vůči své rodině, či dokonce na jeho nechuti vůči sňatku, ačkoli roku 1585 mu jeho milenka Kateřina Stradová porodila syna Julia Caesara d'Austria.

Roku 1593 přijelo z Moskvy poselstvo velkoknížete Fjodora Ivanoviče, který spoléhal na pomoc proti Turkům. Jako dary přivezlo dva levharty a dva bílé rarohy lovecké, které již v té době patřily mezi vůbec nejvzácnější dary panovníků. - Ve zvěřinci Rudolfa II. prý byli chováni i orangutani, ale zpráva není ničím doložena, právě tak jako chov dnes vymřelého holubovitého ptáka z ostrova Mauricia - doda. Kosti tohoto ptáka byly podle nedoložené zprávy nalezeny při úpravách Jeleního příkopu; dnes jsou uloženy ve sbírkách pražského Národního muzea.

Ale ani Praha neuchránila Rudolfa před problémy. V zemi panovalo napětí mezi ctižádostivými šlechtici, kteří byli navíc různého náboženského vyznání. Katolík Jiří Popel z Lobkovic se prosazoval natolik, že se od něj distancovali i papežští nunciové, a množství nepřátel, které si získal, nakonec podnítilo krále k Lobkovicově doživotnímu uvěznění.

Rudolf II., na jehož prsou spočívá symbol Řádu zlatého rouna (1603, A. Sadeler)

Propuknutí nemoci (1597–1608)

Rudolf se stahoval stále více do ústraní. Dokonce když roku 1593 vypukla další válka s Osmanskou říší, přenechal volnou ruku svým bratřím. Stav císaře se nadále zhoršoval, zejména po roce 1597, k depresím se navíc začaly přidávat projevy syfilis, kterou se nakazil při svých častých erotických hrátkách. Rudolf přestával věřit dokonce i svým rádcům a jeho stav ještě více zhoršovaly úvahy o jeho nástupci, které byly pochopitelné, protože císař neměl doposud žádného legitimního potomka. Panovník nakonec Rumpfa i Trautsona vyhnal a pokusil se o sebevraždu.

Po vyhnání rádců se Rudolfův dvůr rozkládal, vliv dostávalo obyčejné služebnictvo a císař rád naslouchal radám alchymistů a umělců, v Uhrách navíc panoval chaos (viz dále). Císařovi příbuzní se snažili situaci zachránit a roku 1606 se při společné schůzce vyslovili pro Matyášovo nástupnictví. Rudolf se odhodlal k protiútoku a vypověděl Matyášova rádce, vídeňského biskupa Melchiora Klesla z Prahy a Vídně. Krize si však byly vědomy i stavy jednotlivých zemí monarchie, a tak se rakouské a uherské stavy přidaly na Matyášovu stranu.

Rakouské země

Rudolf zdědil po otci vládu v Horních a Dolních Rakousích. V ostatních rakouských zemích vládli Maxmiliánovi bratři Ferdinand a Karel. Po přesídlení dvora do Prahy se Vídeň i rakouské země dostaly na okraj císařova zájmu. Místodržitelskou vládou císař pověři svého bratra Arnošta, který byl jediným příbuzným, k němuž měl císař důvěru. Arnošt pak – na rozdíl od Rudolfa v Čechách – podnikl razantnější kroky proti nekatolíkům v Rakousích. Ke katolickému náboženství se pak od 80. let začaly přiklánět některé významné rakouské šlechtické rody.

V roce 1593 odjel Arnošt vykonávat místodržitelskou vládu do Bruselu (Španělské Nizozemí). Místodržitelem v rakouských zemích a také v Uhrách císař jmenoval i přes svoji nedůvěru jmenoval bratra Matyáše. Ten pak zostřil náboženské represe v Rakousích. Tyto represe vedly k selskému povstání v letech 1594–1597. Matyáš proti tomuto povstání rázně zakročil, čímž na svou stranu získal rakouskou šlechtu (i protestantskou), jejíž majetek byl povstalci ohrožen.

Uhry

Habsburkové ovládali pouze část Uherského království. Od roku 1526 byla velká část země pod nadvládou Osmanské říše. Ze strany Turků hrozilo neustálé nebezpečí. Válka se opět rozhořela v 1593, kdy Rudolf jmenoval Matyáše svým místodržícím a vojenským velitelem. Rudolf tím chtěl omezit Matyášovy mocenské ambice. Matyáš pak vedl s jistými úspěchy vojenský boj proti Turkům. Císař těchto dílčích úspěchů využíval k vlastní propagandě, ale jinak sám zůstával v tomto boji spíše pasivní, čímž podpořil Matyášovy pozdější snahy o jeho odstranění z trůnu.

Stálá přítomnost císařských vojsk v Uhrách a snahy o vymáhání stále vyšších daní však v roce 1604 vedly k propuknutí povstání uherské šlechty proti habsburské nadvládě. V roce 1605 se do čela povstání postavil Štěpán Bočkaj, který byl v dubnu dokonce zvolen uherským králem. Právě reálná hrozba ztráty Uher a Rudolfova neschopnost vedla jeho příbuzné k tajné dohodě z 25. dubna 1606 o Matyášově nástupnictví.

Matyáš pak bez Rudolfova vědomí v červnu 1606 domluvil s povstalci mír. V listopadu pak sjednal mírovou smlouvu i s Osmanskou říší. Císař však odmítl obě smlouvy ratifikovat a trval na pokračování bojů. To využil Matyáš a v roce 1608 svolal uherský zemský sněm, který obě dohody přijal. S příslibem zachování náboženských svobod získal uherskou šlechtu na svoji stranu.

Oklešťování Rudolfovy moci (1608–1612)

Rudolf ztrácel také podporu moravských stavů a vojevůdců, kterým nevyplácel žold. Moravští stavové se nakonec připojili k Matyášovi také. Ten roku 1608 sestavil vojsko, se kterým táhl na Prahu. Čeští stavové oproti tomu sice souhlasili s tím, že Rudolf není dobrým vladařem, zároveň však byli toho názoru, že dobrým nástupcem není ani Matyáš. Připojením se k rakousko-uhersko-moravské opozici by navíc ztratili své privilegované postavení, kterého se jim dostávalo v rámci Koruny české.

Rudolf nakonec s Matyášem uzavřel Libeňský mír, kterým se vláda v monarchii rozdělila. Matyáš získal Moravu, Rakousko a Uhry, zatímco Rudolfovi zůstaly Čechy, Slezsko a Horní a Dolní Lužice. Z nastalé situace se snažily vytěžit také české stavy, které požadovaly zrušení Svatojakubského mandátu a uzákonění České konfese, proti čemuž se však postavila zejména katolická šlechta a katoličtí církevní hodnostáři. Nepokoje v Praze nakonec pohnuly Rudolfa k tomu, aby vydal 9. července 1609 Majestát, kterým povolil svobodu vyznání.

Mezi sbírky Rudolfa II. patřil také Codex Gigas

Rudolf se nicméně se stávajícím stavem nesmířil a snažil se Matyášovi pomstít, v čemž ho vydatně podporoval Leopold Pasovský, který nakonec roku 1611 za Rudolfova souhlasu vtrhl do Čech, což vyděsilo dokonce i české katolíky, papežského nuncia i španělského vyslance. Probíhalo drancování pražských objektů bez rozdílu konfese jejich majitelů, avšak Pasovským se nepodařilo překročit Vltavu a obsadit Staré ani Nové Město. Nedostatek peněz však nakonec Leopolda Pasovského donutil se stáhnout, Jindřich Matyáš Thurn donutil Rudolfa k abdikaci a v Praze byl uvítán jako nový vládce Matyáš, který byl 23. května 1611 korunován českým králem.

Rudolfovi byl pak přenechán k užívání Pražský hrad a zůstal do své smrti formálně císařem Svaté říše římské. Když 20. ledna 1612 zemřel, byly jeho sbírky zapečetěny. Po provedení nedůstojné pitvy za hojné účasti české šlechty a ledabylém nabalzamování byl Rudolf pohřben v pražské katedrále.

Shrnutí Rudolfovy vlády

Rudolf II. nebyl příliš schopným panovníkem, ale jeho zásluhou bylo, že bohatě podporoval umění, kulturu a vědu. Za jeho vlády vznikaly v Českém království a v celé římské říši velké umělecké sbírky. Umění zažívalo "zlaté období". Rudolf II. ale také věřil v astrologii a alchymii. Sezval do Prahy významné astronomy z celé Evropy a Praha se také stala významným střediskem vědy. Z jeho vlády těžili obyvatelé Čech, protože skutečným hlavním městem celého soustátí se stala právě Praha, která v tomto období zažívala velký kulturní rozkvět. Rudolf II. byl posledním českým panovníkem sídlícím trvale v Praze, po jeho vládě všichni další čeští (do roku 1918) a němečtí panovníci (do roku 1804) sídlili ve Vídni. Závěr vlády Rudolfa II. byl poznamenán jeho paranoiou, proto byl zbaven moci svým mladším bratrem Matyášem ve jménu habsburského rodu.

Potomci

Milenkou Rudolfa II. byla hraběnka Kateřina Stradová, se kterou měl toto potomstvo:

• Julio Caesar (1586-1609)
• Matyáš d'Austria – byl vychováván u jezuitů ve Štýrském Hradci, zemřel po roce 1619
• Carlos d'Austria – jako důstojník se zúčastnil s Turky třicetileté války, zemřel roku 1650
• Karolina d'Austria – jejím manželem byl hrabě z Contecroy
• Dorothea d'Austria – jeptiška v Madridu
• Alžběta d'Austria – jeptiška ve Vídni

Zajímavosti

• Byla o něm natočena česká filmová dvojdílná komedie Císařův pekař a Pekařův císař z roku 1951, jeho roli zde ztvárnil Jan Werich.
• V povídkovém filmu Pražské noci z roku 1968 Rudolfa II. ztělesnil Martin Růžek.
• Jeho postava se vyskytuje i ve filmu Svatby pana Voka z roku 1970, kde jej osobitě zahrál Pavel Landovský.
• V pokračování filmu Svatby pana Voka pod názvem Pan Vok odchází z roku 1979 místo Landovského postavu Rudolfa II. zahrál Zdeněk Řehoř.
• Jeho postava výrazně vystupuje i ve slovenském televizním seriálu Lekár umierajúceho času (Lékař umírajícího času) z roku 1983, zde jeho postavu ztvárnil Rudolf Hrušínský (do slovenštiny ho předaboval slovenský herec Leopold Haverl). Seriál byl roku 1990 sestříhán do filmové podoby pod názvem Svědek umírajícího času (zde se již do češtiny Hrušínský namluvil sám).
• Jméno Rudolfa II. bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími, viz Dvaasedmdesát jmen české historie.

Numismatické hledisko vlády Rudolfa II.

Za vlády Rudolfa II. byly v Českých zemích v provozu mincovny v Praze, Kutné Hoře (Vlašský dvůr), Jáchymově a v Českých Budějovicích. Z poslední mincovny také pochází následující mince, budějovický tolar z roku 1600.

• 

  Tolar Rudolfa II. z roku 1602. Ražen v mincovně v Českých Budějovicích, mincmistrem Krystophem Mattighofferem ze Sternfelsu

• 

  Táž mince, reversní strana (značka mincmistra-lví hlava zleva)

Odkazy

Literatura

• BŮŽEK, Václav, a kol. Ein Bruderzwist im Hause Habsburg (1608-1611). České Budějovice : Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 2010. 543 s. (Opera historica 14.) ISBN 978-80-7394-211-3.  
• ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1526-1583. První Habsburkové na českém trůně I. Praha : Libri, 2008. 324 s. ISBN 978-80-7277-385-5.  
• ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1584-1620. První Habsburkové na českém trůně II. Praha : Libri, 2009. 496 s. ISBN 978-80-7277-388-6.  
• ČORNEJOVÁ, Ivana; RAK, Jiří; VLNAS, Vít. Ve stínu tvých křídel : Habsburkové v českých dějinách. Praha : Grafoprint-Neubert, 1995. 289 s. ISBN 80-85785-20-X.  
• EVANS, Robert J. W. Rudolf II. a jeho svět : myšlení a kultura ve střední Evropě 1576-1612. Praha : Mladá fronta, 1997. 382 s. ISBN 80-204-0590-9.  
• HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové : životopisná encyklopedie. Praha : Brána ; Knižní klub, 1996. 408 s. ISBN 80-85946-19-X.  
• CHYTIL, Karel. Umění v Praze za Rudolfa II : Otisk přednášky konané v Umělecko-průmyslovém museu dne 6. a 13. března 1904. Praha : Umělecko-průmyslové museum obchodní a živnostenské komory, 1904. Dostupné online.  
• JANÁČEK, Josef. Pád Rudolfa II. 3. vyd. Praha : Brána, 2003. 222 s. ISBN 80-7243-183-8.  
• JANÁČEK, Josef. Rudolf II. a jeho doba. 3. vyd. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2003. 564 s. ISBN 80-7185-611-8.  
• KARPENKO, Vladimír; PURŠ, Ivo. Alchymie a Rudolf II. : hledání tajemství přírody ve střední Evropě v 16. a 17. století. Praha : Artefactum, 2011. 240 s. ISBN 978-80-86-890-33-3.  
• KYBAL, Vlastimil. Jindřich IV. a Rudolf II : dvě studie o zahraniční politice Francie a domu rakouského v letech 1592 až 1610. Praha : Královská česká společnost nauk, 1907. 125 s.  
• ŠIMEK, Eduard. Rudolf II. In RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-940-6. s. 335-347.
• VEBER, Václav, a kol. Dějiny Rakouska. 1. doplněné a aktualizované. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7106-239-4. s. 243-264.  
• VOREL, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české VII. 1526-1618. Praha : Paseka, 2005. 672 s. ISBN 80-7185-648-7.  
• WINKELBAUER, Thomas. Österreichische Geschichte 1522 - 1699 : Ständefreiheit und Fürstenmacht ; Länder und Untertanen des Hauses Habsburg im konfessionellen Zeitalter. Teil 1.. Wien : Ueberreuter, 2003. 621 s. ISBN 3-8000-3528-6. (německy) 
• WINKELBAUER, Thomas. Österreichische Geschichte 1522 - 1699 : Ständefreiheit und Fürstenmacht ; Länder und Untertanen des Hauses Habsburg im konfessionellen Zeitalter. Teil 2.. Wien : Ueberreuter, 2003. 567 s. ISBN 3-8000-3987-7. (německy) 

Externí odkazy

• Majestát Rudolfa II. na náboženské svobody
• Císař Rudolf II. - video z cyklu České televize Historický magazín

Předchůdce: Maxmilián II.

Římskoněmecký císař Rudolf II. 1576–1612

Nástupce: Matyáš

Předchůdce: Maxmilián II.

Český král 1576–1611

Nástupce: Matyáš

Předchůdce: Maxmilián II.

Uherský král 1576–1608

Nástupce: Matyáš

Předchůdce: Maxmilián II.

Chorvatský král 1576–1608

Nástupce: Matyáš

Předchůdce: Maxmilián II.

Rakouský vévoda 1576–1608

Nástupce: Matyáš