Jiří Wolf

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o antikomunistovi a politickém vězni. O tiskovém mluvčím Magistrátu hlavního města Prahy a prezidentu Českého klubu mluvčích pojednává článek Jiří Wolf (mluvčí).

Jiří Wolf (*5. ledna 1952[1] Jindřichův Hradec[2]) je signatář Charty 77,[3] bývalý politický vězeň, antikomunista, autor pohádkových knih a radikální odpůrce a kritik tzv. „šlechty Charty“, mezi niž počítá Václava Havla a některé osoby z jeho okolí.[4][5]

Disidentem a politickým vězněm[editovat | editovat zdroj]

Poprvé byl zatčen 16. února 1978[1] poté, co u něj policie při domovní prohlídce našla „protistátní, protistranické a protisocialistické dokumenty“.[6] Byl odsouzen ke třem letům vězení za podvracení republiky[6] podle § 98 odst. 1 trestního zákona.[1] Když prohlásil, že byl k přiznání donucen fyzickým i psychickým nátlakem, byl stíhán za falešné obvinění a trest byl zvýšen o 6 měsíců za křivé obvinění podle § 174 odst. 1[1] nebo za hrubou urážku veřejného činitele.[6] Více než půl roku si odpykával trest v Minkovicích na izolaci a ve zvláštním oddělení, během té doby zhubl o dvacet kilogramů. Část trestu kvůli neplnění pracovní normy strávil v nejpřísnějším režimu ve Valdicích.[6]

Podle svědectví bývalého spoluvězně z Minkovic se již po nástupu do vězení projevil jako náruživý vykladač svobody myšlení a ochrany lidských práv. Vedení věznice se jej snažilo přimět, aby „dostal rozum“, jinak že se mu povede zle. Byl zařazen na pracoviště válcové technologie, jedno z nejhorších pracovišť. Jako speciální vychovatel mu byl přidělen npor. Burda, proslulý tvrdostí vůči vězňům – ten se mu nejprve pokusil zalichotit a přimět jej k donášení na ostatní vězně, a když Wolf jednoznačně odmítl, stal se cílem soustředěných útoků ze strany Burdy. Poté, co byl přeřazen na práci, kde nebyl schopen plnit pracovní normu, se stal i cílem útoku násilnických recidivistů. Stupňování kázeňských trestů vyústilo až v přeřazení na zvláštní oddělení, kde byly nejhorší podmínky, v nichž byl držen tři měsíce. Autor tohoto svědectví byl v té době jediný, kdo se s ním ještě mohl stýkat. Wolf sice pohubl, ale zůstal až fanatickým diskutérem obhajujícím své pravdy. Nikdy si nenaříkal a nežádal žádné výhody. Dostával kázeňské tresty za „odmítání práce“, často z vykonstruovaných důvodů, a ke konci doby trestu se spíše uzavřel do sebe.[7]

Podruhé byl zatčen 17. května 1983[1] za to, že rakouskému velvyslanectví v Praze údajně předal informace o podmínkách věznění v Československu,[6] konkrétně v NVÚ Minkovice.[1] Za podvracení ve spolupráci s cizími činiteli[6] podle § 98 odst. 1 a 2 trestního zákona[1] byl Městským soudem v Praze 21. prosince 1983[1] odsouzen k šesti letům vězení a následně třem letům ochranného dohledu.[1][6] Byl opět vězněn ve Valdicích,[1][6] a vzhledem k tomu, že se jeho zdravotní stav výrazně zhoršil, trpěl například bolestmi hrudníku a zhoršením zraku, a nedostávalo se mu lékařské péče, roku 1984 na jeho případ upozorňovala Amnesty International.[6] Apel mezinárodních organizací skutečně vedl ke zmírnění násilí i ke zlepšení péče, roku 1990 byl Wolf pozván do Spojených států amerických, kde svůj případ předváděl jako příklad života zachráněného činností Amnesty International.[6] Po propuštění z vězení jej léčili čeští i američtí lékaři, dosud trpí chronickým únavovým syndromem.[8]

Stále vyzývá k podpoře politických vězňů v nedemokratických režimech.[8]

Obvinění Josefa Vondrušky[editovat | editovat zdroj]

V září 2006 společně s dalšími dvěma vězni z Minkovic, Vladimírem Hučínem a Jiřím Gruntorádem, obvinili komunistického poslance JUDr. Josefa Vondrušku, že je jako vězeňský dozorce týral. Zatímco týrání Hučína a Gruntoráda se při vyšetřování Vondruškovi úspěšně podařilo popřít, nakonec státní zástupce podal na Vondrušku v listopadu 2008 obžalobu za zneužívání pravomoci veřejného činitele pouze za bití Jiřího Wolfa na začátku 80. let. Podle obžaloby jej bil pěstmi i obuškem, což Wolf popsal slovy "Nejdříve nám popřáli hezké Vánoce a pak nás seřezali."[9][10]

K tomu řekl: „Nikdy mne nevedla msta, jsem křesťan, ale přál bych si, kdyby Vondruška přiznal před soudem vinu. A ani by nemusel být odsouzen nepodmíněně.“[8]

Kritika „šlechty Charty“[editovat | editovat zdroj]

V roce 2009 a 2010 publikuje v různých internetových médiích články, ve kterých líčí bývalého disidenta a prezidenta Václava Havla jako notorického alkoholika, kterého se jeho žena Olga snažila chránit před přístupem k alkoholu (roku 1983, když jej Wolf navštívil v nemocnici, i v roce 1990 v restauraci Rybárna při návštěvě kalifornského spisovatele Stuarta Rawlingse). Wolf obviňuje tzv. šlechtu Charty, že ve velkém zpronevěřovala zahraniční finanční pomoc pro český disent a že peníze určené na podporu vězněných a jejich rodin ve velkém propíjela, projídala na slavnostech chartistické šlechty a rozhazovala a navíc se o ně dělila s režimem napůl. Václav Havel podle Wolfa nikdy neodpověděl například Františku Janouchovi, kam se poděly jím zasílané peníze (z konspiračních důvodů se evidence ani stvrzenky nemohly vést), zatímco ke většině politických vězňů a jejich rodin se takřka žádná pomoc nedostala a leckdy byly Wolfovi odmítnuty peníze jak na podporu vězňů a jejich rodin, tak i na disidentskou činnost, například fotografickou techniku a kopírování. Do této skupiny řadí Wolf kromě Havla například Kamilu a Václava Bendovy. Olgu Havlovou pak obviňuje z nekalých praktik při získávání financí pro její nadaci v 90. letech (korupcí v úřadu Prahy 1 a ministerstva zdravotnictví). Wolf tvrdí: „Celá tahle banda, spojená tak morální kolektivní vinou, dostala pak od Havla koryta. Skuteční bojovníci proti totalitě nedostali po roce 1989 nic!“[8] Václavovi Havlovi byla podle Wolfa umožněna cesta k moci právě proto, že na své údajné tajné návštěvě v Moskvě přislíbil, že nepřipustí vliv radikálních antikomunistů,[8] jindy píše o dohodě Havla s komunisty, že nepřijdou o funkce a majetek.[10] Občanské fórum podle něj tvořili z 90 % bývalí agenti Státní bezpečnosti.[10] Proto Wolf později zjistil, že „komunisté jsou v podstatě zásluhou koktavého Vaška stále u moci“. Wolf prezentuje vztah Václava Havla a Alexandra Vondry jako projev homosexuálních tendencí. V narážce na ně i na údajně teplé „bratry Havlíčky“ Wolf prohlašuje, že „alkoholikům a mužům, kteří se pusinkují s jinými chlapci, se opravdu věřit nedá.“ Wolf se hlásí k tomu, že občas hrdě nosí Cibulkou navržené tričko s nápisem „Vašku, jsi prase“. Podmínečné propuštění Havla z vězení v květnu 1989 považuje Wolf za jednoznačný doklad, že se Havel zavázal ke spolupráci s režimem. Havel je podle něj obecně známý tím, že je chamtivý po všech cenách a vyznamenáních.[8]

Jako kladné postavy disentu jmenuje Wolf například Annu Šabatovou, která jako jediná z chartistů, kteří měli přístup k penězům, je dávala správným směrem, a dále Petra Cibulku nebo Rudolfa Battěka, které pak Havel podle Wolfa nepřipustil k vlivu.[8]

V roce 2009 kritizoval neobjektivní a idealizující dokumentární pořad BBC o Sametové revoluci, v němž Monika Pajerová tvrdila, že z Albertova šlo na Národní třídu 80 tisíc vysokoškoláků, zatímco podle Wolfa to byly maximálně tři tisíce lidí, převážně učňovská mládež a střední generace Pražanů, a v pořadu bylo zatajeno, že šlo o povolenou akci SSM. Jako příklad dobré dokumentaristiky uvedl práci australského televizního štábu, který navštívil Česko v srpnu 2009 a natočil zde dokument[11] avšak Wolf se domnívá, že žádná česká televizní stanice nepřijme nabídku k jeho odvysílání.[12]

Kritizuje rovněž poměry v Konfederaci politických vězňů pod vedením Naděždy Kavalírové.[12]

V lednu 2012 šířil tvrzení, že Havlova rakev při smutečních obřadech byla prázdná a že v roce 1989 Havel záviděl dalajlámovi Nobelovu cenu tolik, že ho prý v opilosti nazval hajzlem, ač později se s ním, jako mistr přetvářky, málem pusinkoval. Truchlení za Václava Havla nazval davovou psychózou, cynismem a přetvářkou, a sám Havlovi popřál, aby mu země byla těžká.[13] Po úmrtí Václava Havla nazval voskovou skulpturu Srdce pro Václava Havla, jejíž tvar připomíná spirálovou zástěnu a která byla v únoru 2012 umístěna na prostranství u Národního divadla, Veřejnými záchodky Václava Havla.[14]

Spisovatelská činnost[editovat | editovat zdroj]

V roce 1994 vyšla životopisná a dokumentární kniha "Good Soldier Wolf", kterou spolu s ním napsal kalifornský novinář Stuart Rawlings. K tvorbě knihy se váže i historka, jak Rawlings navštívil Prahu, aby Wolfa vyfotografoval spolu s Havlem, a prezident Václav Havel se, za přítomnosti kancléře a dalších osobností, opil vodkou tajně dodávanou kuchařem do zmrzlinových pohárů.[8]

V letech 2000 a 2002 mu brněnské nakladatelství Doplněk vydalo dvě knihy povídek pro děti:[10][15] na obálce je jako autor uveden Král Buchtelík V., v tiráži Jiří Wolf. U první knihy nakladatelství v anotaci píše, že příběhy autor vytvořil během věznění. Druhá kniha jsou pohádkové příběhy z prostředí rodin vltavských plavců (vorařů); v povídkách vystupují jako pohádkové bytosti například čerti nebo baronka Bída a její bratr Hlad. Obě knihy ilustrovala Jana Braná.[15]

Napsal rovněž knihu Malostranské vyprávěnky, na kterou mu udělila grant městská část Praha 1, avšak vydání údajně komplikuje jeho antikomunistická činnost.[10]

Reakce[editovat | editovat zdroj]

Parlamentní listy oslovily několik bývalých politických vězňů, aby Wolfovy názory komentovali a interpretovali. John Bok uvedl, že Wolfa zklamalo polistopadové dění a to, že jeho utrpení nebylo dostatečně zhodnoceno, a veškerou nespokojenost s dalším vývojem si personifikoval do osoby Václava Havla. Postupem času se Wolf podle Boka stával čím dál militantnějším. Dana Němcová podle Boka Wolfovy invektivy, místy nepravdy, nechápe. Podle nich Wolf „najednou dělá, jako by byl s Vaškem Havlem v nějakém kontaktu, ale to tak zcela pravda není“. Co se týče až obscénních intimit, které Wolf o Havlovi šíří, se Bok domnívá, že se Jiří Wolf k něčemu takovému nemohl vůbec dostat nebo u toho být, pokud by se vůbec něco takového stalo, a nedovede posoudit, jestli tomu Wolf sám věří nebo si to vymýšlí. John Bok uvádí, že v letech 1988 a 1989 se Havlovým staral o byt a proto musí konstatovat, že „všechny ty věci, které Jiří píše, jsou lež“. Bokovi je Jiřího Wolfa líto, ale omlouvá ho tím, že to má „v té hlavě trochu pomotané“, aniž by tím chtěl snižovat jeho lidskou důstojnost. Bok se přitom nepovažuje za nekritického Havlova příznivce, ale také se distancuje od jeho vztahu „k Čalfům a Bakalům“.[16]

Vladimír Hučín vyjadřuje pro Wolfa pochopení, protože měl ve věznici nesrovnatelně horší podmínky než Havel a na rozdíl od Hučína na ně nebyl připravený a povahově vybavený, a proto ho věznění tolik poznamenalo. Hučín potvrzuje, že Wolf nebyl schopen se přizpůsobit šlechtě kolem Havla, která si užívala od zahraničních sponzorů a Wolfa odstrkovala, a říkal věci natvrdo. Hučín rovněž přiznává, že s dnešními informacemi by býval Chartu 77 nepodepsal, například po zážitku, kdy ho v roce 2001 zatkla zásahová jednotka složená z poloviny z bývalých chartistů, z poloviny z bývalých estébáků.[16]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j VONS - sdělení č. 400 (souhrnné sdělení o případech sledovaných výborem k 6. 11. 1984), Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných
  2. Autoritní záznam jn20000728824 v katalogu Národní knihovny ČR
  3. Charta 77 – všichni signatáři, 19. prosince 2008. Web Charta 77 – Historie, fakta, informace.
  4. Jan Rychetský (2011-06-09): Seděl jako Havel. Nemůže ho ani cítit. Parta kolem Havla byly hyeny – článek o Jiřím Wolfovi v Parlamentních listech
  5. Jiří Hroník, Disident šíří drsná svědectví o Václavu Havlovi. Věc pokračuje, Parlamentní listy, 19. ledna 2012
  6. a b c d e f g h i j Výstava „Amnesty International v Československu před rokem 1989“, datum konání 17. 11. – 10. 12. 2006, dvorana Hlavní pošty v Praze, Amnesty International
  7. Vzpomínka na Jiřího Wolfa (odsouzeného na 6 let za pokus poslat do ciziny zprávu o poměrech v NVÚ Minkovice, vězněného t.č. v NVÚ Valdice), Informace o Chartě 77, č. 7/1986, Krátké zprávy, autor podepsán jako „bývalý spoluvězeň J. Wolfa“
  8. a b c d e f g h Jiří Wolf: Opilec Václav Havel, CS magazín, srpen 2009
    Jiří Wolf: Opilec Václav Havel – svědek vypráví o bývalém prezidentovi, EUportál, 19. 1. 2010
  9. ČT 24: Komunistický poslanec Vondruška čelí obvinění za týrání vězně, 13. 11. 2008
  10. a b c d e Havel uzavřel smlouvu s komunisty, říká bývalý politický vězeň, iDnes.cz, 21. 8. 2007
  11. Twenty Years After - The Czech experience lze zhlédnout zde
  12. a b Jiří Wolf: Necenzurováno!!! o Sametu a dnešní KPV, Listárna Svědomí.cz, 15. 11. 2009, zaslal Petr Cibulka
  13. Jiří Wolf: Rakev při Havlově pohřbu byla prázdná. Rasista Havel brečel, že nobelovku dostal "hajzl" dalajláma, EUportál.cz, 18. 1. 2012
  14. Jiří Wolf: Veřejný záchodek Václava Havla... Orgasmy Havlových pravdoláskařů už by asi nikdo nespočítal, EUportál, 16. 2. 2012, text byl publikován i v dalších médiích
  15. a b Nakladatelství Doplněk – edice Regiony
  16. a b Jiří Hroník: Disident šíří drsná svědectví o Václavu Havlovi. Věc pokračuje, Parlamentní listy, 19. 1. 2012

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Seznam děl v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jiří Wolf
  • Jiří Wolf, Stuart Rawlings: Good soldier Wolf: one man's struggle for freedom in Czechoslovakia, Lanham; New York; London: University Press of America, 1994, ISBN 0-8191-9388-7
  • Vzpomínka na Jiřího Wolfa (odsouzeného na 6 let za pokus poslat do ciziny zprávu o poměrech v NVÚ Minkovice, vězněného t.č. v NVÚ Valdice), Informace o Chartě 77, č. 7/1986, Krátké zprávy, autor podepsán jako „bývalý spoluvězeň J. Wolfa“
  • Jiří Wolf: Pohádky a vyprávěnky z jižních Čech pro děti a dospěláky / Král Buchtelík V., nakl. Doplněk, Brno, 2000, 173 stran, ISBN 80-7239-066-X
  • Jiří Wolf: Pohádky z jižních Čech. Kniha II., Vyprávěnka plavecká / Král Buchtelík V., vydal CAD Press Praha v nakladatelství Doplněk Brno, 2002, 200 stran, ISBN 80-7239-118-6