Lobbování

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Lobbování (z angl. lobby, původně vrátnice, předsíň, v přeneseném smyslu zájmová skupina) je soustavné prosazování skupinových zájmů zejména v médiích, na veřejnosti, u orgánů státu a jeho představitelů. V širší podobě je lobbování součástí public affairs, tzv. managementu veřejných záležitostí, kde jde již o profesionální lobbování, prováděné agenturami a konzultačními společnostmi.

Původ pojmu a definice[editovat | editovat zdroj]

Název se patrně odvozuje od prastarého zvyku, že se prosebníci (římští klienti) shromažďovali v předsíni vlivných osob, panovníků a později i poslanců a pod. V historických společnostech se tedy jednalo o způsob, jak se poddaní a podřízení snažili ovlivnit rozhodování mocnějších ve svůj prospěch, případně ve prospěch své skupiny. Podobně se tomu tak dělo v předsálí Kongresu USA (lobby), kde občané kontaktovali své kongresmany. V moderních demokratických státech, kde se státní moc chápe jako delegovaná občany ve volbách a zprostředkovaná volenými zástupci (např. poslanci), je styk poslanců s voliči nezbytný a žádoucí. Je ústavně zaručen jako petiční právo. Proto mají volení funkcionáři a poslanci své kanceláře a hodiny pro veřejnost.

Samotný lobbing upravuje spousta definicí, odborná literatura nejčastěji pracuje s tou od Luigiho Graziana: „Lobbing je specializovaná a odborná reprezentace prostřednictvím široké škály prostředků, které v zásadě vylučují korupční výměnu služeb, ve své povaze velmi odlišná od obecné nespecializované reprezentace, kterou zajišťují volení zástupci. Jako reprezentant partikulárních zájmů lobbyista dodává informace a technicko-odborné expertízy, které mohou být užitečné a někdy rozhodující při definování legislativní a správní regulace.“

Lobbing tedy představuje jakési nošení informací, které by svou hodnotou měly přispět v zákonodárném, ale i exekutivním procesu. Je nedílným prvkem teorie pluralismu. V demokratických společnostech může přispívat k vylepšování přijímaných regulatorních opatření, či pomáhat při samotné tvorbě jednotlivých politik.

Dělení lobbingu[editovat | editovat zdroj]

Z politologického hlediska lze lobbování podle typu adresáta dělit na složku:

  1. Výkonnou - jedná se většinou o krátkodobé zájmy (např. jmenování do funkce).
  2. Zákonodárnou - účelem zpravidla bývá dlouhodobější změna v systému.
  3. Soudní - jedná se o ovlivňování soudních rozhodnutí (zejména v anglosaském právním systému.
  4. Volební - nejčastějším předmětem je získávání finančních prostředků na volební kampaně (týká se převážně USA). [1]

Lobbování a korupce[editovat | editovat zdroj]

Na druhé straně může takové ovlivňování snadno přejít v korupci, tj. zneužívání svěřené pravomoci k soukromému či skupinovému prospěchu. Korupce zde může mít různé podoby, například:

  1. prosazovaná věc by neoprávněně zvýhodnila nebo naopak poškodila určitou osobu nebo skupinu;
  2. prosazovaná věc by poškodila veřejný zájem;
  3. prosazovaná věc je v osobním zájmu funkcionáře (tzv. střet zájmů);
  4. funkcionář chce za prosazení této věci protislužbu nebo platbu.[2]

Protože nebezpečí korupčního ovlivňování funkcionářů státu roste s růstem jeho politické a hospodářské moci, snaží se mu některé moderní státy čelit tím, že lobbování regulují zákony. Tak v USA i ve Velké Británii existují seznamy oprávněných lobbistů, kteří zastupují jisté zájmové skupiny. Podobnou úpravu má i Polsko a Litva.

Podle Lawrence Lessiga  je lobbying  jinou formou korupce, která však poškozuje demokracii více než klasická korupce „něco za něco“.

Etické rozměry lobbingu[editovat | editovat zdroj]

Všichni lobbisté by měli při svých aktivitách dodržovat určité etické zásady. Obecně platí, že lobbista by měl být vždy schopen odpovědět na tři následující otázky: Kdo jste a koho zastupujete?, Jaká je struktura vaší organizace?, Co konkrétně chcete změnit a jakým způsobem toho chcete dosáhnout? [3]

Celá řada států a organizací také vytvořila etické kodexy, k nimž se lobbisté mohou povinně musí přihlásit. Lobbisté, registrovaní při některých institucích Evropské unie, se například zavazují k následujícímu:

  1. Obecné principy - lobbisté se budou chovat čestně a poctivě k zaměstnancům i konkurentům a vyvarují se jakéhokoli jednání, které by mohlo být považováno za korupční.
  2. Transparentnost a otevřenost - absolutní otevřenost vlastní osoby, společnosti i skupiny, kterou lobbista zastupuje, úmyslně nemást osoby, u nichž je lobbing prováděn, zákaz rozšiřování nepravdivých, polopravdivých, zkreslených, neověřených či neověřitelných zpráv a zvěstí.
  3. Důvěrnost - veškeré informace, které lobbista při své činnosti získá (ne pouze utajené) nebude šířit třetím osobám, není-li to nezbytně nutné.
  4. Konflikt zájmů - jakýkoliv střet zájmů se v profesním životě zcela zakazuje. Nastane-li, lobbista jej neprodleně vyřeší nebo své lobbovací činnosti zanechá.
  5. Zaměstnanci bývalých pracovníků institucí EU - zvláštní dodatky upraví, které z nich a za jakých podmínek je možno zaměstnat (tyto podmínky jsou však všeobecně vnímány jako přísné).
  6. Finanční pobídky - lobbista nesmí úředníkovi poskytnout jakoukoli finanční pobídku, majetkový ani jiný prospěch či zvýhodnění. Za jedinou výjimku je považováno občerstvení ve standardní kvalitě a rozsahu.[4]

V České republice do dnešního dne žádný (byť formální a dobrovolný) obecně platný kodex chování lobbisty neexistuje.[4]

Lobbing v Evropské unii[editovat | editovat zdroj]

Lobbing je při institucích evropské osmadvacítky velice rozšířeným fenoménem, do kterého zástupci národních i nadnárodních společností každoročně investují nemalé finanční prostředky.

Vůbec nejvyšší výdaje na lobbisty, pracující v Bruselu a Štrasburku, vykazuje belgická společnost YARA, která do lobbingu ročně investuje více než sedm milionů eur. Jen těsně za ní zaostávají švýcarský Philip Morris, belgický ExxonMobil Petroleum & Chemical a rumunská Microelectronica, které lobbistům ročně zaplatí pět milionů eur.

V první desítce pak figurují ještě Microsoft, Shell, Siemens, General Eletrics Company, Huawei a německá strojírenská firma Evonik Industries, které na lobbing ročně vynaloží od dvou do čtyř milionů eur.

Nejvýše postavenou českou společností v žebříčku nákladů na lobbisty je Skupina ČEZ s ročním výdajem necelých tři sta tisíc eur.[5]

Pro výše zmíněné firmy pracují stovky soukromých lobbovacích agentur. Suverénně nejvíc jich je registrováno v Belgii (1707), kterou následuje Německo (868), Francie (736), Velká Británie (723) a Itálie (648). V Česku je pak registrováno 55. agentur.[6]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SCHNEIDER, Jiří. Lobbying and Interest Representation. Brno : Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2007.  
  2. Srv. P. Frič a kol., Korupce na český způsob. Praha 1999.
  3. HODGES, MEGAN A WOODS, GEOFFREY. Aby váš hlas byl vyslyšen. První vydání. vyd. Praha : Informační centrum nadací a jiných neziskových organizací, 1998. ISBN 80-902284-4-5. S. 15.  
  4. a b REGULACE PROCESU PROSAZOVÁNÍ ZÁJMŮ V EVROPSKÉ UNII LOBBISTICKÉ KODEXY CHOVÁNÍ.. In: Mezinárodní vztahy.. Praha : Ústav mezinárodních vztahů, v.v.i, 2010. S. 30-54.  
  5. LOBBYFACTS.EU. Companies spending most on lobbying [online]. 2014. Dostupné online.  
  6. DISTRIBUTION OF LOBBYING ORGANISATIONS BY COUNTRY.. Lobbyfacts.eu [online]. 2014. Dostupné online.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Lobbování v USA[editovat | editovat zdroj]

Lobbování v Evropě[editovat | editovat zdroj]