Enrique Stanko Vráz

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Enrique Stanko Vráz
Enrique Stanko Vráz
Enrique Stanko Vráz
Narození 18. února 1860
Veliko Tarnovo
Úmrtí 20. února 1932
Praha, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Občanství Česko
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Enrique Stanko Vráz (18. února nebo 8. dubna 186020. února 1932 Praha) byl český cestovatel a fotograf, možná bulharského původu. Navštívil různé části Severní, Jižní a Střední Ameriky, Asie a Afriky. Během svých cest nasbíral množství přírodnin a uměleckých předmětů, které věnoval Národnímu muzeu. Je autorem několika cestopisů – Z cest E. St. Vráze (1898), Napříč rovníkovou Amerikou (1900), V Siamu, v zemi bílého slona (1901), Čína (1904), Z dalekých světů (1910).

Rodina a původ[editovat | editovat zdroj]

Jeho původ je zahalen tajemstvím. On sám tvrdil, že se narodil 18. února (či 8. dubna) roku 1860 v bulharském městě Veliko Tărnovo. Jeho otec měl být ruský důstojník nebo diplomat a matka Češka. Mnoho historiků se však snaží toto Vrázovo tvrzení zpochybnit. Spekuluje se o tom, že by se pod pseudonymem Enrique Stanko Vráz mohl skrývat pohřešovaný básník Karel Ilichman, Ferdinand Schpale z Haliče, hrabě Kolowrat nebo nemanželský syn šlechtice Thurn Taxise. Vráz měl údajně vystudovat střední vojenskou školu a začít studovat medicínu ve Švýcarsku, její studium však patrně nedokončil.

Vrázovy cesty po Africe[editovat | editovat zdroj]

Kolem roku 1880 se vydal do Severní Afriky. V přestrojení za Araba se pokoušel dostat z Maroka do muslimského města Timbuktu. Po třech letech marných pokusů se rozhodl dostat do Timbuktu z Gambie. V Gambii ho ale zaskočila malárie, a tak se na cestu vydává až v roce 1885. Vráz však po 322 km plavby po řece Gambii opět onemocněl malárií a musel se vrátit zpět. Na sklonku tohoto roku cestoval po Libérii, Sierra Leone, a po Ghaně, kde byl zajat kmenem Ašantů. Z jejich zajetí se mu však podařilo uniknout. Během svého pobytu v západní Africe nasbíral nesmírné množství přírodnin, asi 15 000 kusů hmyzu, 1200 ptáků, 600 savců a asi 800 kusů jiných předmětů. Velkou část z této sbírky zakoupil britský guvernér a nechal ji vystavit v Dublinu. Celou řadu z těchto přírodnin věnoval zcela zdarma v roce 1885 Národnímu muzeu.

Vrázovy cesty po Jižní Americe[editovat | editovat zdroj]

Ze západní Afriky se vydal na Kanárské ostrovy, aby se tu léčil z prodělané malárie. Seznámil se zde s polským knížetem Adamem Woronieckým a setkává se zde i se svým přítelem Jaroslavem Brázdou. V této době rozhodl, že procestuje Jižní Ameriku od východu na západ. Společně s Brázdou a Woronieckým se vydal v červenci 1889 na parníku Olinde Rodriguez na cestu do Jižní Ameriky. Po zastávkách na karibských ostrovech Guadeloupe, Martinik a Trinidad se vyloďují ve Venezuele. Avšak kníže Woroniecký umírá již po třech dnech na žlutou zimnici. Díky prodeji balaty získává Vráz po dvou letech dostatek finančních prostředků a vydává se 23. listopadu 1892 na parníku Bolívar proti proudu Orinoka. Od města Caicara pluje na deset metrů dlouhé kanoi Praga po Orinoku a po řece Río Negro až do brazilského Manausu. 3. července 1893 vyráží z Manausu na parníku Perseveranza proti proudu Amazonky. V polovině července se dostává k peruánským hranicím. Po výpravě za kmenem „lovců lebek“ z okolí řeky Ucayali a po krátké cestě za sběrači kaučuku se v říjnu vydává do peruánských And. Po překonání několika průsmyků se dostává do městečka Cajamarka a 27. listopadu 1893 doráží do přístavu Pacasmayo na březích Tichého oceánu. Tím byla jeho cesta napříč Amerikou u konce. Na chilském parníku Maipo připlouvá do Panamy a odtud se po krátké zastávce ve Venezuele dostal v roce 1894 do Evropy. V polovině července toho roku konečně přijel do Prahy s množstvím sbírek a fotografií. Přivezl s sebou také čtyřiačtyřicet ptáků a různých savců pro pražskou zoologickou zahradu. Avšak v této době zoologická zahrada nebyla ještě vybudována, a tak byl nucen všechna zvířata po krátké výstavě na Perštýně prodat do Vídně.

Vrázovy cesty po USA, Japonsku, jihovýchodní Asii[editovat | editovat zdroj]

Vrázova výprava s českou vlajkou postupuje ke „Smetanovu pohoří“ na Nové Guineji

Po sérii přednášek v českých a moravských městech se v listopadu 1895 vydal do Severní Ameriky. Pořádal přednášky pro českou menšinu v Chicagu a New Yorku a USA opustil až v lednu 1896. Po 22 dnech plavby se dostal do Japonska. V Tokiu a Jokohamě nakoupil na úvěr množství uměleckých předmětů, které odeslal do Prahy a doufal, že se mu je podaří výhodně zpeněžit. Bohužel o ně nebyl zájem, a tak musel asi 10 000 zlatých zaplatit ze svých prostředků. Z Japonska se vydal do centrální Číny, kde se plavil po řece Jang-c’-ťiang až do Šanghaje. Přes Šanghaj, Nanking a Hongkong se dostal do Singapuru. Tento přístav se stal jeho výchozím bodem pro cestu na Borneo, kde chtěl lovit orangutany. Přibližně dva měsíce pobýval mezi Dajáky v povodí řeky Sadongu, Batang Luparu a Simujanu. Z Bornea se po krátké zastávce v Singapuru vydal v říjnu 1896 přes Moluky na Novou Guineu. V prosinci roku 1896 se dostal na území lidojedů Hatamů. Dostal se do sporů s domorodci, došly mu zásoby a jeho průvodci odmítali pokračovat v cestě do vnitrozemí. Zklamán se vrátil na pobřeží. Během své cesty však udělal mnoho geografických objevů a odvezl si s sebou mnoho cenných přírodnin. Většinu z této unikátní sbírky, ve které byly i rajky či paježura, však musel odprodat do Londýna, protože Praha neměla dostatek peněz k úhradě dopravy do Čech. Důležitá byla i závěrečná odbočka do Siamu, odkud v roce 1897 přivezl do Čech bojovnice pestré, které se tak staly prvními tropickými rybami v českých akváriích.

Vrázův návrat do USA a svatební cesta po Mexiku[editovat | editovat zdroj]

Po pár měsících však odjel do Venezuely a z Venezuely po zastávce na Kubě přijíždí do USA, kde v Chicagu žila jeho snoubenka Vlasta Geringerová, dcera českého nakladatele, kterou poznal již v Praze u Náprstků. Po svatbě v prosinci 1897 se společně vydali na svatební cestu do Mexika, kde mimo jiné vystoupili na sopku Popocatepetl. V roce 1899, po sérii přednášek, přijel do Arizony a Nového Mexika za indiány kmene Hopi a pořídil množství unikátních fotografií.

Vrázova cesta do Číny a Koreje[editovat | editovat zdroj]

Boxerské povstání v Číně v roce 1900 v něm opět vzbudilo zájem o tuto zemi. V lednu 1901, krátce po potlačení povstání, připlul do města Tiencinu, ze kterého pak vlakem odjel do Pekingu. V Pekingu se jako jeden z prvních Evropanů procházel po Zakázaném městě a pořídil jeho fotografie. Po třech měsících v Číně se vydal do Mandžuska a odtud do Koreje, kde byl hostem samotného korejského prince. Zpět do Evropy cestoval z Vladivostoku přes Sibiř a Moskvu. V Evropě se příliš nezdržel (nezastavil se ani v Praze) a přes Brémy odjel do USA, kde žil společně se svou ženou a se svými dětmi, synem Vítězslavem a dcerou Vlastou.

Závěr Vrázova života[editovat | editovat zdroj]

V letech 19031904 objížděl hlavní města Jižní Ameriky, kde především fotografoval a pořádal přednášky. Roku 1904 navštívil již podruhé Mexiko a zde se společně s americkým archeologem E. H. Thompsonem zúčastnil vykopávek v mayském městě Chichén Itzá. V roce 1907 se na krátkou dobu přestěhoval do Prahy, ale kvůli nedostatku finančních prostředků se musel vrátit zpět do USA. Po návratu do USA vstoupil postupně do politiky, stal se totiž zplnomocněncem pražské Národní rady, aby založil její americkou větev. Postupně se naplno zapojil do čechoamerického společenského života, dokonce spolupracoval i na předvolební kampani příštího prezidenta Wilsona. Právě v této době začal mít potíže se srdcem a na jeho levé paži se objevily známky rakoviny, kterou zastavila až amputace paže v roce 1920.

Natrvalo se se svou ženou a dcerou vrátil do Prahy 31. srpna 1921. Nezískal práci ani v Národním, ani v Náprstkově muzeu. Zdrojem peněz jsou mu pouze jeho přednášky a literární honoráře, proto také žil v dělnické čtvrti v Holešovicích. Začal často trpět těžkými depresemi, které si léčil v podolském sanatoriu profesora Prusíka. Dne 20. února 1932 zemřel v Praze, ve svých dvaasedmdesáti letech.

Použité zdroje[editovat | editovat zdroj]

  • Deniš, K.: Don Enrique. Koktejl, 12, 2003, č. 3.
  • Martínek, J.; Martínek, M.: Kdo byl kdo – naši cestovatelé a geografové. Praha, Libri 1998. ISBN 80-85983-50-8
  • Kadertová, O.: Doslov. In: Vráz, E. S.: Napříč rovníkovou Amerikou, Praha, Panorama 1984.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]