Dynastie Ming

Tento článek obsahuje čínský text. Bez správné podpory asijských jazyků se Vám mohou namísto čínských znaků zobrazovat otazníky, čtverečky nebo jiné symboly.

Dynastie Ming
明朝

Čína roku 1580
Země	Čína
Tituly	čínský císař
Zakladatel	Chung-wu
Rok založení	1368
Konec vlády	1644
Poslední vládce	Čchung-čen
Větve rodu	dynastie Jižní Ming

Historie Číny
STAROVĚKÁ ČÍNA
3 vznešení a 5 vladařů
Dynastie Sia 2100–1600 př. n. l.
Dynastie Šang 1600–1046 př. n. l.
Dynastie Čou 1045–256 př. n. l.
Západní Čou
Východní Čou
Období Jara a Podzimu
Období válčících států
CÍSAŘSKÁ ČÍNA
Dynastie Čchin 221 př. n. l.–206 př. n. l.
Dynastie Chan 206 př. n. l.–220 n. l.
Dynastie Západní Chan
Dynastie Sin
Dynastie Východní Chan
Období tří království 220–280
Wej, Šu & Wu
Dynastie Ťin 265–420
Západní Ťin	16 Království 304–439
Východní Ťin
Severní & Jižní dynastie 420–589
Dynastie Suej 581–618
Dynastie Tchang 618–907
( X Wu Ce-tchien 690–705 )
5 dynastií & 10 říší 907–960	Dynastie Liao 907–1125
Dynastie Sung 960–1279
Severní Sung		Z. Sia
Jižní Sung	Ťin
Dynastie Jüan 1271–1368
Dynastie Ming 1368–1644
Dynastie Čching 1644–1911
MODERNÍ ČÍNA
Republika 1912–1949
Spor o Čínu ...
Čínská lidová republika 1949–současnost	Čínská republika (Tchai-wan) 1945–současnost
Související články  Časová osa čínské historie Dynastie čínské historie Historie umění Economická historie

Dynastie Ming (čínsky: znaky 明朝, pinyin: Míng Cháo; doslova „Zářivá dynastie“) vládla v Číně v letech 1368–1644, na jihu země se stoupenci mingského rodu udrželi do roku 1661. Byla poslední čínskou národní dynastií, po ní nastoupila mandžuská dynastie Čching.

Jejím zakladatelem byl Ču Jüan-čang, vůdce povstání proti mongolské dynastii Jüan. On a jeho potomci pozvedli Čínu k dlouhodobé hospodářské prosperitě a politické stabilitě. Postupem doby díky polygamii běžné u vyšších vrstev čínské společnosti vzrostl počet mužských členů rodu na sto tisíc. Z politiky však byli, kromě císařů a následníků trůnu, v zájmu stability vlády vyloučeni.

Od konce 16. století hospodářské potíže a z nich plynoucí rolnická povstání přinesly oslabení mingské moci, využité roku 1644 Mandžuy ke svržení dynastie a převzetí moci v Číně.

Původ

Podrobnější informace naleznete v článku Chung-wu.

Zakladatelem a prvním císařem dynastie byl Ču Jüan-čang, narodil se roku 1328 v rodině chudého čínského rolníka žijícího v okrese Čung-li (鍾離, dnes Feng-jang) v provincii An-chuej ve střední Číně na dolním toku Jang-c’-ťiang. Poté co roku 1344 při epidemii zemřeli jeho rodiče a dva bratři, střídavě pobýval v buddhistickém klášteře anebo se živil žebrotou. Roku 1352 se přidal k bojovníkům povstání rudých turbanů, záhy vynikl a získal čelné postavení mezi povstalci, porazil ostatní povstalecké vůdce i mongolská vojska dynastie Jüan, roku 1368 se prohlásil císařem Číny a do roku 1381 dobyl celou zemi.

Název

Dynastii Ming vyhlásil Ču Jüan-čang (jako císař je znám pod jménem své éry vlády – Chung-wu) v tehdejším hlavním městě Nankingu v lednu 1368. Už roku 1361 byl Ču vůdcem Rudých turbanů Chan Lin-erem jmenován vévodou z Wu (吳國公), 4. února 1364 se prohlásil za krále Wu (吳王). Navzdory tomu se nejmenoval, jak by bylo přirozené, císařem dynastie Wu, ale pro novou dynastii vybral název „Ming“ (明) – Jasná či Zářivá, plným názvem „Ta Ming“ (大明) – Velká záře.

Název Ming měl v tehdejší Číně několikerý politický kontext. Jas a záře evokovaly oheň a tedy i rudou barvu a jih, prvky vyjadřující opozici vůči dynastii Jüan. Ta totiž byla v čínském systému pěti prvků a souvstažností mezi nimi na základě podobnosti slov jüan a süan (temný) spojována s vodou, černou barvou a severem. Geografické položení Mongolů na severu a Číňanů na jihu asociaci posilovalo. Na druhé straně Chung-wu částečně převzal titul „Velký král světla“ (Ta Ming wang, 大明王) Chan Šan-tchunga, vůdce sekty Bílého lotosu. Pojem Ming odkazoval na Ming-ťiao – „náboženství světla“, manicheismus, přítomný v ideologii Bílého lotosu a jím zorganizovaného povstání Rudých turbanů. Prohlásil se tak za ztělesnění víry povstalců v příchod Ming-wanga, Krále světla a ospravedlnil odstranění Chan Lin-era a jeho rodiny od moci. Za třetí se ve výběru jména dynastie projevilo císařovo pragmatické přebírání mongolských vládních praktik – použití abstraktního pojmu jako jména dynastie byla nečínská tradice založená Džurčeny (Dynastie Ťin, „Zlatá“), následně přebraná Mongoly (Dynastie Jüan, „Počátek“).

Čína za vlády dynastie

Podrobnější informace naleznete v článku Říše Ming.

Pod vládou nové dynastie byly v Číně napraveny škody vzniklé v desetiletích bojů na sklonku vlády předchozí dynastie Jüan. Mingská Čína se stala prosperujícím a bohatým státem. Do poloviny 15. století Čína zaznamenala výrazný hospodářský a kulturní rozvoj, zejména pak v jižních a pobřežních regionech. Byly vybudovány zavlažovací systémy, pěstována bavlna, rozšířena produkce hedvábných a bavlněných tkanin, skla, porcelánu.

Začátkem 15. století si Čína na několik desetiletí podrobila na severu Mandžusko a na jihu Vietnam a oživila obchodní a diplomatické kontakty s Japonskem, Indií a jihovýchodní Asií. Umožnila to velká flotila dalekomořských obchodních džunek, které se od poloviny 16. století staly žádanou kořistí čínských a japonských pirátů, napadajících rovněž pobřežní města kontinentu. Druhým vážným ohrožením byly neustávající útoky Mongolů na severu. Na obranu před nájezdy kočovníků byla vystavěna Velká čínská zeď a vybudováno přes pět tisíc kilometrů příkopů.

V lednu 1556 byly severní provincie Číny zasaženy silným zemětřesením, při kterém zahynulo kolem 830 tisíc lidí. Také z tohoto důvodu se Čína potýkala v druhé polovině 16. století s velkými hospodářskými problémy, jejichž důsledkem byla početná rolnická povstání. Oslabení čínského státu využili Mandžuové, kteří roku 1644 obsadili sever země.

Po dobytí severní Číny mandžuskou dynastií Čching pokračovala vláda dynastie Ming na jihu země do roku 1661. Ze zde žijících členů rodu byli úředníky spravujícími jižní provincie vybráni noví císaři, pozdějšími historiky označeni za dynastii Jižní Ming. Poslední mingský císař Ču Jou-lang roku 1661 uprchl do Barmy a počátkem následujícího roku byl zde zabit.

Císaři

Související informace naleznete v článcích Seznam mingských císařů a Čínský císař.

Vláda

Mingští císaři stáli v čele země a vlády, byli hlavou vojenské i civilní správy. V teorii stál císař nade všemi úředníky i generály a celá země se řídila jeho výnosy. Chung-wu skutečně moc pevně držel ve svých rukou, ovšem za cenu masívních čistek, které roku 1380 přinesly i zrušení ústředního sekretariátu, jehož vedoucí byl faktickým předsedou vlády. Poté císař soustředil ve svých rukou rozhodování o všech problémech přesahujících zodpovědnost jednoho ministerstva. Také třetí císař Jung-le osobně rozhodoval ve velkých i malých záležitostech a rozhněval se, když se k němu nedostalo několik hlášení o nepodstatných záležitostech.

Další panovníci už postrádali rozhodnost prvních vládců dynastie a jejich moc podléhala řadě tradičních omezení. Od císařů se neočekávalo iniciativní rozhodování o směřování země. Memoranda a požadavky jim byly předkládány už s návrhem řešení. Od vládce se očekávalo potvrzení předložených návrhů, nebo dosáhnutí souhlasu předkladatelů s jím navrženým alternativním řešením. Podobně císaři jmenovali úředníky a vojáky podle návrhů ministerstva personálu, resp. ministerstva války; v případě vysokých hodnostářů dostal císař na výběr mezi dvěma až třemi kandidáty. Významnější otázky byly diskutovány na oficiálních audiencích, případně neformálních poradách. Bez relativně široké shody dvorských hodnostářů nebylo možno rozhodnout o žádné zásadní otázce.

Jelikož po zrušení ústředního sekretariátu neexistovala funkce odpovídající předsedovi vlády a Chung-wu její obnovení výslovně zakázal, stál nad ministry, kontrolními a vojenskými úřady pouze císař. Hladký chod vlády byl proto závislý na jeho aktivní účasti. Faktická moc velkých sekretářů anebo představených eunuchů byla závislá na potvrzení jejich rozhodnutí panovníkem; sami o sobě neměli ani ti, ani oni, právo vydávat příkazy ministrům.

Palác nejvyšší harmonie v Zakázaném městě v Pekingu

Mingští císaři sídlili zprvu v Zakázaném městě, komplexu paláců a budov vybudovaném v Nankingu, hlavním městě země. Císař Jung-le rozhodl o přenesení hlavního města do Pekingu, zdejší Zakázané město o rozloze 72 ha bylo postaveno do roku 1420, kdy se do něj přestěhoval panovník s celým dvorem.

Nástupnictví

Ču Piao, nejstarší syn zakladatele dynastie Chung-wua, zemřel ještě před smrtí otce, proto Chung-wu za svého nástupce určil nejstaršího žijícího Ču Piaova syna Ču Jün-wena (císaře Ťien-wena). Nová vláda v čele s mladým císařem nastoupila roku 1398 a neprodleně začala rázně zasahovat vůči císařovým strýcům, což už roku 1399 vyvolalo povstání nejsilnějšího z nich – Ču Tiho. V občanské válce, kterou nazval kampaň ťing-nan, kampaň za odstranění nepořádků, Ču Ti zvítězil a roku 1402 jeho vojska dobyla hlavní město Nanking. Ťien-wen zahynul pravděpodobně při požáru císařského paláce. Nový císař se snažil všemožně zahladit památku svého předchůdce, popřel jeho legitimitu a dokonce zpětně zrušil éru Ťien-wen.

Další císaři přebírali trůn podle zásady primogenitury – novým panovníkem se stával nejstarší (žijící) syn, případně nejbližší mužský příbuzný. Problém nastal až roku 1449, kdy tehdejší císař Jing-cung upadl do mongolského zajetí. Po kratším váhání se dvůr shodl na povýšení císařova bratra Ťing-tchaje na trůn. Následující rok ovšem Mongolové zajatého, nyní již bývalého, císaře propustili. Dalších sedm let strávil Jing-cung v domácím vězení, dokud počátkem roku 1457 Ťing-tchaj neonemocněl a protože neměl dědice, byl Jing-cung schopen zorganizovat palácový převrat, kterým se dostal opět na trůn. Vzápětí Ťing-tchaj zemřel.

Vážný konflikt vypukl po roce 1521, kdy zemřel císař Čeng-te bez přímého dědice. Novým vládcem se stal jeho nejbližší příbuzný – bratranec Ču Chou-cchung (císař Ťia-ťing). Ministři navrhovali, aby byl Ťia-ťing přijat za syna zemřelého císaře a byla tak zachována nepřerušená posloupnost nástupnictví císařského rodu v linii otec–syn. Ťia-ťing ministerské požadavky odmítl a prosazoval posmrtné jmenování svého otce císařem, aby byl stav jeho otce uveden do souladu s jeho vlastním. Vzniklý spor císaře a dvora vládce vyřešil silou – popravami a vypovězením protestujících úředníků. Konflikt vážně poznamenal počátek Ťia-ťingovy vlády.

Dlouhotrvající nástupnický spor proběhl za vlády císaře Wan-liho. Císař totiž odmítl jmenovat korunním princem svého nejstaršího syna Ču Čchang-lua (pozdější císař Tchaj-čchang) jak by bylo obvyklé a v souladu s nástupnickým řádem, ale prosazoval svého třetího syna Ču Čchang-süna, potomka jeho oblíbené konkubíny. Vzniklý spor trval přes patnáct let, než konečně panovník ustoupil tlaku úředníků a jmenoval následníka v souladu s pravidly. Vzájemné odcizení císaře a vlády vyvolané neústupností obou stran dosáhlo značných rozměrů a poškozovalo správu říše, když se panovník přestal stýkat s ministry a odmítal jmenovat nové úředníky na uvolněná místa.

Ostatní členové rodu

Chung-wu svého nejstaršího syna Ču Piaa jmenoval následníkem trůnu (太子, tchaj-c’), ostatním synům udělil tituly knížat (親王, čchin wang, též jednoduše 王, wang) a po dosažení zhruba dvaceti let věku je vyslal do provincií s početným doprovodem a širokými, především vojenskými, pravomocemi; ale přes své tituly nevládli v regionech jako údělná knížata, úředníci místní správy nadále podléhali centru. Pro císaře představovali oporu jeho osobní moci nezávislou na běžné civilní i vojenské hierarchii; po císařově smrti se nová vláda pokusila omezit jejich vliv, což vyprovokovalo povstání jednoho z nich – Ču Tiho. Sám Ču Ti jako císař Jung-le moc knížat v regionech omezil a po neúspěšné vzpouře knížete Ču Kao-süa roku 1426 ztratili politický význam. Kromě výše uvedené skupiny byli ostatní členové rodu ze správy země vyloučeni.

Za vlády Chung-wuových nástupců byl nadále už v raném věku jmenován nejstarší syn následníkem trůnu. Další císařští synové se opět stávali knížaty a byli posíláni do regionů. Dědic knížete přebíral titul, ostatní synové byli knížaty druhého stupně (郡王, ťün-wang). V dalších generacích dostávali mužští členové rodu postupně se snižující tituly v celkem šesti úrovních (鎭國將軍, čen-kuo ťiang-ťün; 輔國將軍, fu-kuo ťiang-ťün; 奉國將軍, feng-kuo ťiang-ťün; 鎭國中尉, čen-kuo čung-wej; 輔國中尉, fu-kuo čung-wej a nakonec 奉國中尉, feng-kuo čung-wej), každý muž dynastie měl minimálně poslední titul.

V roce smrti Chung-wua (1398) žilo 58 členů rodu s titulem, počátkem 15. století jich bylo 127, v první polovině 15. století 419 a na jeho konci už přes 2000. Všichni měli dostatečné zaopatření ze státní pokladny, soudní imunitu a řadu privilegií závislých na jejich titulech a postavení; od poloviny 15. století začali hromadit i pozemkový majetek. Pozdně mingští autoři odhadovali počet mužských potomků Chung-wua ve své době na více než 100 000. Tituly a penzemi byly obdařeny i dcery císařského rodu a jejich manželé. S růstem počtu členů dynastie náklady na jejich hmotné zabezpečení značně vzrostly, přičemž zatížily především severočínské regiony, kde sídlila většina členů rodu. Tak roku 1562 bylo na tyto účely v provincii Šan-si vynaloženo z výnosu pozemkové daně více prostředků než na výdaje provinčního, prefekturních a okresních úřadů dohromady; v některých severočínských okresech šla členům dynastie téměř polovina veškerých daňových příjmů.

Rodokmen

Rodokmen dynastie je zjednodušený, zahrnuje především císaře a následníky trůnu, včetně panovníků Jižní Ming.

Uvedeno je:

• pořadí narození (kolikátý syn),
• příjmení (Ču, 朱) a osobní jméno, data narození a úmrtí,
• datum jmenování následníkem trůnu
• u knížat též knížecí titul,
• chrámové jméno, bylo-li uděleno,

u císařů ještě:

• jméno éry (tučně) a doba vlády.
• pod obdélníkem počet synů

														Ču Jüan-čang 朱元璋 1328–1398 Tchaj-cu 太祖 Chung-wu 洪武 1368–1398
														26
1								4																23
Ču Piao 朱標 1355–1392 následník od 1368 Sing-cung 兴宗								Ču Ti 朱棣 1360–1424 Čcheng-cu 成祖 Jung-le 永樂 1402–1424																Ču Ťing 朱桱 1388–1415 kníže Ting z Tchang 唐定王
5								4
2								1								2
Ču Jün-wen 朱允炆 1377–1402? následník od 1392 – Ťien-wen 建文 1398–1402								Ču Kao-čch' 朱高熾 1378–1425 následník od 1404 Žen-cung 仁宗 Chung-si 洪熙 1424-1425								Ču Kao-sü 朱高煦 1380–1429 kníže z Chan 漢王								Ču Čchiung-ta 朱瓊炟 † 1475 kníže Sien z Tchang 唐憲王
2								10
1								1
Ču Wen-kchuej 朱文奎 1396–1402? následník do 1402								Ču Čan-ťi 朱瞻基 1398–1435 následník od 1404 Süan-cung 宣宗 Süan-te 宣德 1425–1435																Ču Č'-č' 朱芝址 † 1485 kníže Čuang z Tchang 唐莊王
								2
								1								2
								Ču Čchi-čen 朱祁鎮 1427–1464 následník od 1428 Jing-cung 英宗 Čeng-tchung 正統 1435–1449 Tchien-šun 天順 1457–1464								Ču Čchi-jü 朱祁鈺 1428-1457 Taj-cung 代宗 Ťing-tchaj 景泰 1449–1457								Ču Mi-čchien 朱彌鉗 kníže Kung z Tchang 唐恭王
								9								1
								1
								Ču Ťien-šen 朱見深 1447–1487 následník 1449–52 a od 1457 Sien-cung 憲宗 Čcheng-chua 成化 1464–1487								Ču Ťien-ťi 朱见济 † 1453 následník od 1452								Ču Jü-wen 朱宇溫 † 1560 kníže Ťing z Tchang 唐敬王
								14
2								3								4
Ču Jou-ťi 朱祐极 1469–1472 následník od 1471								Ču Jou-tchang 朱祐樘 1470–1505 následník od 1475 Siao-cung 孝宗 Chung-č' 弘治 1487–1505								Ču Jou-jüan 朱祐杬 1476–1519 Žuej-cung 睿宗								Ču Čou-jung 朱宙栐 † 1564 kníže Šun z Tchang 唐順王
								2								2
								1								2
								Ču Chou-čao 朱厚燳 1491–1521 následník od 1492 Wu-cung 武宗 Čeng-te 正德 1505–1521								Ču Chou-cchung 朱厚熜 1507–1567 Š'-cung 世宗 Ťia-ťing 嘉靖 1521–1567								Ču Š'-chuang 朱碩熿 † 1632 kníže Tuan z Tchang 唐端王
																8
				2								3
				Ču Caj-chuo 朱载壡 1536–1549 následník od 1539								Ču Caj-chou 朱載垕 1537–1572 Mu-cung 穆宗 Lung-čching 隆慶 1567–1572												Ču Čchi-šeng 朱器墭 kníže Jü z Tchang 唐裕王
												4
								3
								Ču I-ťün 朱翊鈞 1563–1620 následník od 1568 Šen-cung 神宗 Wan-li 萬曆 1572–1620												Ču Jü-ťien 朱聿鍵 1602-1646 kníže z Tchang 唐王 Lung-wu 隆武 1645–1646								Ču Jü-jüe 朱聿粵 1605-1646 kníže z Tchang 唐王 Šao-wu 紹武 1646–1647
								8
				1												3								7
				Ču Čchang-luo 朱常洛 1582–1620 následník od 1601 Kuang-cung 光宗 Tchaj-čchang 泰昌 1620												Ču Čchang-sün 朱常洵 1586–1641 kníže Čung z Fu 福忠王								Ču Čchang-jing 朱常瀛 1601–1645 kníže Tuan z Kuej 桂端王
				7												3								8
1								5								1								4
Ču Jou-ťiao 朱由校 1604–1627 Si-cung 熹宗 Tchien-čchi 天啟 1620–1627								Ču Jou-ťien 朱由檢 1611–1644 S'-cung 思宗 Čchung-čen 崇禎 1627–1644								Ču Jou-sung 朱由崧 1607–1646 kníže z Fu 福王 Chung-kuang 弘光 1644–1645								Ču Jou-lang 朱由榔 1623–1662 kníže z Kuej 桂王 Jung-li 永曆 1646–1662
3 (zemřeli v dětství, poslední roku 1626)								7
								1
								Ču Cch'-lang 朱慈烺 1629–1644 následník 1630–1644

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Chinese emperors family tree (late) na anglické Wikipedii.

Literatura

• BROOK, Timothy. Čtvero ročních období dynastie Ming: Čína v období 1368–1644. Překlad Vladimír Liščák. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 2003. 368 s. ISBN 80-7021-583-6.  
• DREYER, Edward L. Early Ming China: a political history, 1355-1435. Stanford : Stanford University Press, 1982. 315 s. ISBN 0-8047-1105-4. (anglicky) 
• FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Překlad Marin Hála, Jana Hollanová, Olga Lomová. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1998. ISBN 80-7106-249-9. (anglicky) 
• Association for Asian Studies. Ming Biographical History Project Committee.; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. New York : Columbia University Press, 1976. xxi + 1751 s. ISBN 0231038011 (sv. 1), 023103833X (sv. 2). (anglicky) 
• HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. Stanford : Stanford University Press, 1985. ISBN 0-8047-1193-3. (anglicky) 
• CH’IEN, Mu. Traditional government in imperial China: a critical analysis. Překlad Chün-tu Hsüeh, George O. Totten. Hongkong : The Chinese University Press, 1982. ISBN 962-201-254-X. (anglicky) 
• MOTE, Frederick W. Imperial China 900-1800. Cambridge, Massachusetts : Harvard University Press, 2003. 1136 s. ISBN 0-674-01212-7. (anglicky) 
• MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C., a kol. The Cambridge History of China. Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge : Cambridge University Press, 1988. 1008 s. ISBN 0521243327. (anglicky) 
• TWITCHETT, Denis C.; MOTE, Frederick W., a kol. The Cambridge History of China. Volume 8: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part II. Cambridge : Cambridge University Press, 1988. 1231 s. ISBN 0521243335. (anglicky) 

Externí odkazy

• THEOBALD, Ulrich. Chinaknowledge - a universal guide for China studies [online]. [cit. 2010-05-02]. Kapitola Chinese History - Ming Dynasty 明朝 (1368-1644) emperors and rulers. Dostupné online. (anglicky)