Dynastie Ming

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Ming)
Skočit na: Navigace, Hledání
Čínský znak Tento článek obsahuje čínský text.
Bez správné podpory asijských jazyků se Vám mohou namísto čínských znaků zobrazovat otazníky, čtverečky nebo jiné symboly.
Dynastie Ming
明朝
Říše Ming.png
Čína roku 1580
Země Čína
Tituly čínský císař
Zakladatel Chung-wu
Rok založení 1368
Konec vlády 1644
Poslední vládce Čchung-čen
Větve rodu dynastie Jižní Ming
History of China
Dějiny Číny
STAROVĚKÁ ČÍNA
3 vznešení a 5 vladařů
Dynastie Sia 2100–1600 př. n. l.
Dynastie Šang 1600–1046 př. n. l.
Dynastie Čou 1045–256 př. n. l.
 Západní Čou
 Východní Čou
   Období Jar a podzimů
   Období válčících států
CÍSAŘSKÁ ČÍNA
Dynastie Čchin 221 př. n. l.–206 př. n. l.
Dynastie Chan 206 př. n. l.–220 n. l.
  Dynastie Západní Chan
  Dynastie Sin
  Dynastie Východní Chan
Období tří království 220–280
  Wej, Šu & Wu
Dynastie Ťin 265–420
  Západní Ťin 16 Království
304–439
  Východní Ťin
Severní & Jižní dynastie
420–589
Dynastie Suej 581–618
Dynastie Tchang 618–907
  ( X Wu Ce-tchien 690–705 )
5 dynastií &
10 říší

907–960
Dynastie Liao
907–1125
Dynastie Sung
960–1279
  Severní Sung Z. Sia
  Jižní Sung Ťin
Dynastie Jüan 1271–1368
Dynastie Ming 1368–1644
Dynastie Čching 1644–1911
MODERNÍ ČÍNA
Republika 1912–1949
Spor o Čínu ...
Čínská
lidová republika

1949–současnost
Čínská
republika

(Tchai-wan)
1945–současnost

Dynastie Ming (čínsky: znaky 明朝, pinyin: Míng Cháo; doslova „Zářivá dynastie“) vládla v Číně v letech 13681644, na jihu země se stoupenci mingského rodu udrželi do roku 1661. Byla poslední čínskou národní dynastií, po ní nastoupila mandžuská dynastie Čching.

Jejím zakladatelem byl Ču Jüan-čang, vůdce povstání proti mongolské dynastii Jüan. On a jeho potomci pozvedli Čínu k dlouhodobé hospodářské prosperitě a politické stabilitě. Postupem doby díky polygamii běžné u vyšších vrstev čínské společnosti vzrostl počet mužských členů rodu na sto tisíc. Z politiky však byli, kromě císařů a následníků trůnu, v zájmu stability vlády vyloučeni.

Od konce 16. století hospodářské potíže a z nich plynoucí rolnická povstání přinesly oslabení mingské moci, využité roku 1644 Mandžuy ke svržení dynastie a převzetí moci v Číně.

Původ[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Chung-wu.

Zakladatelem a prvním císařem dynastie byl Ču Jüan-čang, který se narodil roku 1328 v rodině chudého čínského rolníka žijícího v okrese Čung-li (鍾離, dnes Feng-jang) v provincii An-chuej ve střední Číně na dolním toku Jang-c’-ťiang.[1] Poté co roku 1344 při epidemii zemřeli jeho rodiče a dva bratři, střídavě pobýval v buddhistickém klášteře anebo se živil žebrotou.[2] Roku 1352 se přidal k bojovníkům povstání rudých turbanů, záhy vynikl a získal čelné postavení mezi povstalci, porazil ostatní povstalecké vůdce i mongolská vojska říše Jüan, roku 1368 se prohlásil císařem čínské říše Ming a do roku 1381 dobyl celou zemi.[3]

Název[editovat | editovat zdroj]

Říši a dynastii Ming vyhlásil Ču Jüan-čang (jako císař je znám pod jménem své éry vládyChung-wu) v tehdejším hlavním městě Nankingu v lednu 1368. Už roku 1361 byl Ču vůdcem Rudých turbanů Chan Lin-erem jmenován vévodou z Wu (吳國公),[4] 4. února 1364 se prohlásil za krále Wu (吳王).[5] Navzdory tomu se nejmenoval, jak by bylo přirozené, císařem Wu, ale pro svůj stát a novou dynastii vybral název „Ming“ () – Jasná či Zářivá, plným názvem „Ta Ming“ (大明) – Velká záře.[6]

Název Ming měl v tehdejší Číně několikerý politický kontext. Jas a záře evokovaly oheň a tedy i rudou barvu a jih, prvky vyjadřující opozici vůči dynastii Jüan.[6] Ta totiž byla v čínském systému pěti prvků a souvstažností mezi nimi na základě podobnosti slov jüan a süan (temný) spojována s vodou, černou barvou a severem.[6] Geografické položení Mongolů na severu a Číňanů na jihu asociaci posilovalo. Na druhé straně Chung-wu částečně převzal titul „Velký král světla“ (Ta Ming wang, 大明王)[7] Chan Šan-tchunga, vůdce sekty Bílého lotosu. Pojem Ming odkazoval na Ming-ťiao – „náboženství světla“, manicheismus, přítomný v ideologii Bílého lotosu a jím zorganizovaného povstání Rudých turbanů.[6] Prohlásil se tak za ztělesnění víry povstalců v příchod Ming-wanga, Krále světla, a ospravedlnil odstranění Chan Lin-era a jeho rodiny od moci.[6] Za třetí se ve výběru jména dynastie projevilo císařovo pragmatické přebírání mongolských vládních praktik – použití abstraktního pojmu jako jména dynastie byla nečínská tradice založená Džurčeny (Dynastie Ťin, „Zlatá“), následně přebraná Mongoly (Dynastie Jüan, „Počátek“).[8]

Čína za vlády dynastie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Říše Ming.

Pod vládou nové dynastie byly v Číně napraveny škody vzniklé v desetiletích bojů na sklonku vlády předchozí dynastie Jüan. Říše Ming se stala prosperujícím a bohatým státem. Do poloviny 15. století zaznamenala výrazný hospodářský a kulturní rozvoj, zejména pak v jižních a pobřežních regionech. Byly vybudovány zavlažovací systémy, pěstována bavlna, rozšířena produkce hedvábných a bavlněných tkanin, skla, porcelánu.[9]

Začátkem 15. století si mingská Čína na několik desetiletí podrobila na severu Mandžusko a na jihu Vietnam a oživila obchodní a diplomatické kontakty s Japonskem, Indií a jihovýchodní Asií. Umožnila to velká flotila dalekomořských obchodních džunek, které se od poloviny 16. století staly žádanou kořistí čínských a japonských pirátů, napadajících rovněž pobřežní města kontinentu. Druhým vážným ohrožením byly neustávající útoky Mongolů na severu. Na obranu před nájezdy kočovníků byla vystavěna Velká čínská zeď a vybudováno přes pět tisíc kilometrů příkopů.[10]

V lednu 1556 byly severní provincie Číny zasaženy silným zemětřesením, při kterém zahynulo kolem 830 tisíc lidí.[11] Také z tohoto důvodu se Čína potýkala v druhé polovině 16. století s velkými hospodářskými problémy, jejichž důsledkem byla početná rolnická povstání. Oslabení čínského státu využili Mandžuové, kteří roku 1644 obsadili sever země.[10]

Po dobytí severní Číny mandžuskou dynastií Čching ještě několik desetiletí pokračovala mingská vláda na jihu země, až do roku 1661.[10] Ze zde žijících členů rodu byli úředníky spravujícími jižní provincie vybráni noví císaři, pozdějšími historiky označeni za dynastii Jižní Ming. Poslední mingský císař Ču Jou-lang roku 1661 uprchl do Barmy a počátkem následujícího roku byl zde zabit.[12]

Císaři[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Seznam mingských císařů a Čínský císař.

Vláda[editovat | editovat zdroj]

Mingští císaři stáli v čele země a vlády, byli hlavou vojenské i civilní správy. V teorii stál císař nade všemi úředníky i generály a celá země se řídila jeho výnosy. Chung-wu skutečně moc pevně držel ve svých rukou, ovšem za cenu masívních čistek,[13] které roku 1380 přinesly i zrušení ústředního sekretariátu, jehož vedoucí byl faktickým předsedou vlády. Poté císař soustředil ve svých rukou rozhodování o všech problémech přesahujících zodpovědnost jednoho ministerstva. Také třetí císař Jung-le osobně rozhodoval ve velkých i malých záležitostech a rozhněval se, když se k němu nedostalo několik hlášení o nepodstatných záležitostech.[14]

Další panovníci už postrádali rozhodnost prvních vládců dynastie a jejich moc podléhala řadě tradičních omezení.[15] Od císařů se neočekávalo iniciativní rozhodování o směřování země.[16] Memoranda a požadavky jim byly předkládány už s návrhem řešení. Od vládce se očekávalo potvrzení předložených návrhů, nebo dosáhnutí souhlasu předkladatelů s jím navrženým alternativním řešením.[16] Podobně císaři jmenovali úředníky a vojáky podle návrhů ministerstva státní správy, resp. ministerstva vojenství; v případě vysokých hodnostářů dostal císař na výběr mezi dvěma až třemi kandidáty.[16] Významnější otázky byly diskutovány na oficiálních audiencích, případně neformálních poradách. Bez relativně široké shody dvorských hodnostářů nebylo možno rozhodnout o žádné zásadní otázce.[15]

Jelikož po zrušení ústředního sekretariátu neexistovala funkce odpovídající předsedovi vlády a Chung-wu její obnovení výslovně zakázal, stál nad ministry, kontrolními a vojenskými úřady pouze císař.[17] Hladký chod vlády byl proto závislý na jeho aktivní účasti. Faktická moc císařových velkých sekretářů anebo vysoce postavených eunuchů, obklopujících panovníka, byla závislá na potvrzení jejich rozhodnutí panovníkem; sami o sobě neměli ani ti, ani oni, právo vydávat příkazy ministrům.[17]

Palác nejvyšší harmonie v Zakázaném městě v Pekingu

Mingští císaři sídlili zprvu v Zakázaném městě, komplexu paláců a budov vybudovaném v Nankingu, hlavním městě země. Císař Jung-le rozhodl o přenesení hlavního města do Pekingu, zdejší Zakázané město o rozloze 72 ha bylo postaveno do roku 1420, kdy se do něj přestěhoval panovník s celým dvorem.[18]

Nástupnictví[editovat | editovat zdroj]

Ču Piao, nejstarší syn zakladatele dynastie Chung-wua, zemřel ještě před smrtí otce, proto Chung-wu za svého nástupce určil nejstaršího žijícího Ču Piaova syna Ču Jün-wena (císaře Ťien-wena). Nová vláda v čele s mladým císařem nastoupila roku 1398 a neprodleně začala rázně zasahovat vůči císařovým strýcům, což už roku 1399 vyvolalo povstání nejsilnějšího z nich – Ču Tiho. V občanské válce, kterou nazval kampaň ťing-nan, kampaň za odstranění nepořádků, Ču Ti zvítězil a roku 1402 jeho vojska dobyla hlavní město Nanking.[19] Ťien-wen zahynul pravděpodobně při požáru císařského paláce. Nový císař se snažil všemožně zahladit památku svého předchůdce, popřel jeho legitimitu a dokonce zpětně zrušil éru Ťien-wen.[20]

Další císaři přebírali trůn podle zásady primogenitury – novým panovníkem se stával nejstarší (žijící) syn, případně nejbližší mužský příbuzný. Problém nastal až roku 1449, kdy tehdejší císař Jing-cung upadl do mongolského zajetí. Po kratším váhání se dvůr shodl na povýšení císařova bratra Ťing-tchaje na trůn. Následující rok ovšem Mongolové zajatého, nyní již bývalého, císaře propustili. Dalších sedm let strávil Jing-cung v domácím vězení, dokud počátkem roku 1457 Ťing-tchaj neonemocněl a protože neměl dědice, byl Jing-cung schopen zorganizovat palácový převrat, kterým se dostal opět na trůn. Vzápětí Ťing-tchaj zemřel.[21]

Vážný konflikt vypukl po roce 1521, kdy zemřel císař Čeng-te bez přímého dědice. Novým vládcem se stal jeho nejbližší příbuzný – bratranec Ču Chou-cchung (císař Ťia-ťing). Ministři navrhovali, aby byl Ťia-ťing přijat za syna zemřelého císaře a byla tak zachována nepřerušená posloupnost nástupnictví císařského rodu v linii otec–syn. Ťia-ťing ministerské požadavky odmítl a prosazoval posmrtné jmenování svého otce císařem, aby byl stav jeho otce uveden do souladu s jeho vlastním. Vzniklý spor panovník vyřešil silou – popravami a vypovězením protestujících úředníků. Konflikt vážně poznamenal počátek Ťia-ťingovy vlády.[22][23]

Dlouhotrvající nástupnický spor proběhl za vlády císaře Wan-liho. Císař totiž odmítl jmenovat korunním princem svého nejstaršího syna Ču Čchang-lua (pozdější císař Tchaj-čchang) jak by bylo obvyklé a v souladu s nástupnickým řádem, ale prosazoval svého třetího syna Ču Čchang-süna, potomka jeho oblíbené konkubíny. Vzniklý spor trval přes patnáct let, než konečně panovník ustoupil tlaku úředníků a jmenoval následníka v souladu s pravidly. Vzájemné odcizení císaře a vlády vyvolané neústupností obou stran tehdy dosáhlo značných rozměrů a poškozovalo správu říše, když se panovník přestal stýkat s ministry a odmítal jmenovat nové úředníky na uvolněná místa.[24][25]

Ostatní členové rodu[editovat | editovat zdroj]

Chung-wu svého nejstaršího syna Ču Piaa jmenoval následníkem trůnu (太子, tchaj-c’), ostatním synům udělil tituly knížat (親王, čchin wang, též jednoduše , wang) a po dosažení zhruba dvaceti let věku je vyslal do provincií s početným doprovodem a širokými, především vojenskými, pravomocemi;[26] ale přes své tituly nevládli v regionech jako údělná knížata, úředníci místní správy nadále podléhali centru.[27] Pro císaře představovali oporu jeho osobní moci nezávislou na běžné civilní i vojenské hierarchii; po císařově smrti se nová vláda pokusila omezit jejich vliv, což vyprovokovalo povstání jednoho z nich  – Ču Tiho.[26] Sám Ču Ti jako císař Jung-le moc knížat v regionech omezil a po neúspěšné vzpouře knížete Ču Kao-süa roku 1426 ztratili politický význam.[26] Kromě výše uvedené skupiny byli ostatní členové rodu ze správy země vyloučeni.[27]

Za vlády Chung-wuových nástupců byl nadále už v raném věku jmenován nejstarší syn následníkem trůnu. Další císařští synové se opět stávali knížaty a byli posíláni do regionů.[28] Dědic knížete přebíral titul, ostatní synové byli knížaty druhého stupně (郡王, ťün-wang). V dalších generacích dostávali mužští členové rodu postupně se snižující tituly v celkem šesti úrovních (鎭國將軍, čen-kuo ťiang-ťün; 輔國將軍, fu-kuo ťiang-ťün; 奉國將軍, feng-kuo ťiang-ťün; 鎭國中尉, čen-kuo čung-wej; 輔國中尉, fu-kuo čung-wej a nakonec 奉國中尉, feng-kuo čung-wej), každý muž dynastie měl minimálně poslední titul.[29]

V roce smrti Chung-wua (1398) žilo 58 členů rodu s titulem, počátkem 15. století jich bylo 127, v první polovině 15. století 419 a na jeho konci už přes 2000.[26] Všichni měli dostatečné zaopatření ze státní pokladny, soudní imunitu a řadu privilegií závislých na jejich titulech a postavení; od poloviny 15. století začali hromadit i pozemkový majetek.[26] Pozdně mingští autoři odhadovali počet mužských potomků Chung-wua ve své době na více než 100 000.[30] Tituly a penzemi byly obdařeny i dcery císařského rodu a jejich manželé.[29] S růstem počtu členů dynastie náklady na jejich hmotné zabezpečení značně vzrostly, přičemž zatížily především severočínské regiony, kde sídlila většina členů rodu. Tak roku 1562 bylo na tyto účely v provincii Šan-si vynaloženo z výnosu pozemkové daně více prostředků než na výdaje provinčního, prefekturních a okresních úřadů dohromady; v některých severočínských okresech šla členům dynastie téměř polovina veškerých daňových příjmů.[31]

Rodokmen[editovat | editovat zdroj]

Rodokmen dynastie je zjednodušený, zahrnuje především císaře a následníky trůnu, včetně panovníků Jižní Ming.[32][33][34][35][36]

Uvedeno je:

  • pořadí narození (kolikátý syn),
  • příjmení (Ču, ) a osobní jméno, data narození a úmrtí,
  • datum jmenování následníkem trůnu
  • u knížat též knížecí titul,
  • chrámové jméno, bylo-li uděleno,

u císařů ještě:

  • jméno éry (tučně) a doba vlády.
  • pod obdélníkem počet synů
 
 
 
 
 
 
 
Ču Jüan-čang 朱元璋 1328–1398
Tchaj-cu 太祖
Chung-wu 洪武 1368–1398
 
 
 
 
 
 
 
26
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
1
 
4
 
 
 
 
 
23
Ču Piao 朱標 1355–1392
následník od 1368
Sing-cung 兴宗
 
Ču Ti 朱棣 1360–1424
Čcheng-cu 成祖
Jung-le 永樂 1402–1424
 
 
 
 
 
Ču Ťing 朱桱 1388–1415
kníže Ting z Tchang 唐定王
5
 
4
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
2
 
1
 
2
 
 
 
 
Ču Jün-wen 朱允炆 1377–1402?
následník od 1392

Ťien-wen 建文 1398–1402
 
Ču Kao-čch’ 朱高熾 1378–1425
následník od 1404
Žen-cung 仁宗
Chung-si 洪熙 1424-1425
 
Ču Kao-sü 朱高煦 1380–1429
kníže z Chan 漢王
 
Ču Čchiung-ta 朱瓊炟 † 1475
kníže Sien z Tchang 唐憲王
2
 
10
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
1
 
1
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Ču Wen-kchuej 朱文奎 1396–1402?
následník do 1402
 
Ču Čan-ťi 朱瞻基 1398–1435
následník od 1404
Süan-cung 宣宗
Süan-te 宣德 1425–1435
 
 
 
 
 
Ču Č’-č’ 朱芝址 † 1485
kníže Čuang z Tchang 唐莊王
 
 
 
 
2
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
1
 
2
 
 
 
 
 
 
 
 
Ču Čchi-čen 朱祁鎮 1427–1464
následník od 1428
Jing-cung 英宗
Čeng-tchung 正統 1435–1449
Tchien-šun 天順 1457–1464
 
Ču Čchi-jü 朱祁鈺 1428-1457
Taj-cung 代宗
Ťing-tchaj 景泰 1449–1457
 
Ču Mi-čchien 朱彌鉗
kníže Kung z Tchang 唐恭王
 
 
 
 
9
 
1
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
1
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Ču Ťien-šen 朱見深 1447–1487
následník 1449–52 a od 1457
Sien-cung 憲宗
Čcheng-chua 成化 1464–1487
 
Ču Ťien-ťi 朱见济 † 1453
následník od 1452
 
Ču Jü-wen 朱宇溫 † 1560
kníže Ťing z Tchang 唐敬王
 
 
 
 
14
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
2
 
3
 
4
 
 
 
 
Ču Jou-ťi 朱祐极 1469–1472
následník od 1471
 
Ču Jou-tchang 朱祐樘 1470–1505
následník od 1475
Siao-cung 孝宗
Chung-č' 弘治 1487–1505
 
Ču Jou-jüan 朱祐杬 1476–1519
Žuej-cung 睿宗
 
Ču Čou-jung 朱宙栐 † 1564
kníže Šun z Tchang 唐順王
 
 
 
 
2
 
2
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
1
 
2
 
 
 
 
 
 
 
 
Ču Chou-čao 朱厚燳 1491–1521
následník od 1492
Wu-cung 武宗
Čeng-te 正德 1505–1521
 
Ču Chou-cchung 朱厚熜 1507–1567
Š’-cung 世宗
Ťia-ťing 嘉靖 1521–1567
 
Ču Š’-chuang 朱碩熿 † 1632
kníže Tuan z Tchang 唐端王
 
 
 
 
 
 
 
 
8
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
2
 
3
 
 
 
 
 
 
 
 
Ču Caj-chuo 朱载壡 1536–1549
následník od 1539
 
Ču Caj-chou 朱載垕 1537–1572
Mu-cung 穆宗
Lung-čching 隆慶 1567–1572
 
 
 
Ču Čchi-šeng 朱器墭
kníže Jü z Tchang 唐裕王
 
 
 
 
 
 
4
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
3
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Ču I-ťün 朱翊鈞 1563–1620
následník od 1568
Šen-cung 神宗
Wan-li 萬曆 1572–1620
 
 
 
Ču Jü-ťien 朱聿鍵 1602-1646
kníže z Tchang 唐王
Lung-wu 隆武 1645–1646
 
Ču Jü-jüe 朱聿粵 1605-1646
kníže z Tchang 唐王
Šao-wu 紹武 1646–1647
 
 
 
 
8
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
1
 
 
 
3
 
7
 
 
Ču Čchang-luo 朱常洛 1582–1620
následník od 1601
Kuang-cung 光宗
Tchaj-čchang 泰昌 1620
 
 
 
Ču Čchang-sün 朱常洵 1586–1641
kníže Čung z Fu 福忠王
 
Ču Čchang-jing 朱常瀛 1601–1645
kníže Tuan z Kuej 桂端王
 
 
7
 
 
 
3
 
8
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
1
 
5
 
1
 
4
Ču Jou-ťiao 朱由校 1604–1627
Si-cung 熹宗
Tchien-čchi 天啟 1620–1627
 
Ču Jou-ťien 朱由檢 1611–1644
S’-cung 思宗
Čchung-čen 崇禎 1627–1644
 
Ču Jou-sung 朱由崧 1607–1646
kníže z Fu 福王
Chung-kuang 弘光 1644–1645
 
Ču Jou-lang 朱由榔 1623–1662
kníže z Kuej 桂王
Jung-li 永曆 1646–1662
3 (zemřeli v dětství, poslední roku 1626)
 
7
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
1
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Ču Cch’-lang 朱慈烺 1629–1644
následník 1630–1644
 
 
 
 
 

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Chinese emperors family tree (late) na anglické Wikipedii.

  1. DREYER, Edward L. Early Ming China: A Political History. Stanford : Stanford University Press, 1982. 315 s. [dále jen Dreyer]. ISBN 0-8047-1105-4. S. 22–23.  
  2. MOTE, Frederick W. Imperial China 900-1800. Cambridge, Massachusetts : Harvard University Press, 2003. 1136 s. [dále jen Mote]. ISBN 0-674-01212-7. S. 543–545. (anglicky) 
  3. BROOK, Timothy. Čtvero ročních období dynastie Ming: Čína v období 1368–1644. Překlad Vladimír Liščák. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 2003. 368 s. [dále jen Brook]. ISBN 80-7021-583-6. Doslov Vladimíra Liščáka: Mingská Čína, s. 290–291.  
  4. MOTE, Frederick W. The rise of the Ming dynasty 1330–1367. In MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge : Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327. S. 52. (anglicky)
  5. DREYER, Edward L. Military origins of Ming China. In MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge : Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327. S. 88. (anglicky)
  6. a b c d e Dreyer, str. 70.
  7. ROWE, William T. Crimson rain: seven centuries of violence in a Chinese county. Stanford : Stanford University Press, 2007. 437 s. ISBN 0804754969, 9780804754965. S. 50. (anglicky) 
  8. Dreyer, str. 69–70.
  9. JURJEV, M. F.; SIMONOVSKAJA, L. V., a kol. История Китая с древнейших времен до наших дней. Moskva : Наука, 1974. S. 142.  
  10. a b c Brook, str.291–293.
  11. Tsunami among world's worst disasters [online]. Londýn: BBC News, 2004-12-30, [cit. 2009-12-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. SPENCE, Jonathan D. The K’ang-hsi reign. In PETERSON, Willard J.. The Cambridge History of China Volume 9: The Ch'ing Dynasty, Part 1: To 1800. 1. vyd. Cambridge : Cambridge University Press, 2002. ISBN 0521243343. S. 136.
  13. CH’IEN, Mu. Traditional government in imperial China: a critical analysis. Překlad Chün-tu Hsüeh, George O. Totten. Hongkong : The Chinese University Press, 1982. [dále jen Ch’ien]. ISBN 962-201-254-X. S. 91. (anglicky) 
  14. BROOK, Timothy. Čtvero ročních období dynastie Ming: Čína v období 1368–1644. Překlad Vladimír Liščák. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 2003. 368 s. ISBN 80-7021-583-6. S. 54.  
  15. a b Ch’ien, str. 93.
  16. a b c HUCKER, Charles O. The censorial system of Ming China. Stanford : Stanford University Press, 1966. 406 s. ISBN 0-8047-0289-6. S. 41. (anglicky) 
  17. a b Ch’ien, str. 97–98.
  18. Russian.china.org.cn [online]. Peking: China.org.cn (Čínské informační internetové centrum), 2007-07-30, [cit. 2010-04-27]. Kapitola Музей Гугун. Dostupné online. (rusky) 
  19. HUANG, Ray. China: a macro history. Armonk, NY : M. E. Sharpe, 1997. 335 s. [dále jen Huang]. ISBN 1-56324-730-5. S. 175. (anglicky) 
  20. TSAI, Shih-Shan Henry. Perpetual Happiness: The Ming Emperor Yongle. Seattle : University of Washington Press, 2002. ISBN 0-295-98124-5. S. 88. (anglicky) 
  21. Mote, str. 626–630.
  22. SHEA, Marilyn. China [online]. Farmington: University of Maine, rev. 2010-01, [cit. 2010-05-02]. Kapitola Forbidden City 故宫博物院; Gate of Blending Harmony 协和门. Dostupné online. (anglicky) 
  23. EBREY, Patricia Buckley. The Cambridge Illustrated History of China. Cambridge : Cambridge University Press, 1999. 352 s. (Cambridge Illustrated Histories) [dále jen Ebrey (1999)]. ISBN 052166991X. S. 213. (anglicky) 
  24. GOODRICH, L. Carington; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. New York : Columbia University Press, 1976. xxi + 1022 s. S. 324. (anglicky) 
  25. Mote, str. 735.
  26. a b c d e RYBAKOV, Rostislav Borisovič, a kol. История Востока. В 6 т:. Том 2. Восток в средние века. Moskva : Институт востоковедения РАН, 1999. 716 s. ISBN 5-02-018102-1. Kapitola V. Между монголами и португальцами (Азия и Северная Африка в XIV-XV вв.). Китай во второй половине XIV-XV в. (Империя Мин), s. 528–546. (rusky) 
  27. a b Mote, str. 565.
  28. HUCKER, Charles O. Governmental Organization of The Ming Dynasty. Harvard Journal of Asiatic Studies. prosinec 1958, roč. 21, s. 8. [dále jen Hucker]. (anglicky) 
  29. a b Hucker, str. 9.
  30. Mote, str. 566.
  31. HUCKER, Charles O. Ming government. In TWITCHETT, Denis C.; MOTE, Frederick W. The Cambridge History of China. Volume 8: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part II. Cambridge : Cambridge University Press, 1998. ISBN 0521243335. S. 25. (anglicky)
  32. In TWITCHETT, Denis C.; MOTE, Frederick W. The Cambridge History of China. Volume 8: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part II. Cambridge : Cambridge University Press, 1998. ISBN 0521243335. S. xxiv. (anglicky)
  33. Mote, str. 624.
  34. Brok, str. 20.
  35. THEOBALD, Ulrich. Chinaknowledge - a universal guide for China studies [online]. [cit. 2010-01-10]. Kapitola Chinese History - Ming Dynasty 明朝 (1368-1644) emperors and rulers. Dostupné online. (anglicky) 
  36. 百度百科 (Baidu Baike) [online]. Peking: 百度 (Baidu), [cit. 2010-05-04]. Kapitola 朱桱 (Ču Ťing). Dostupné online. (čínsky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BROOK, Timothy. Čtvero ročních období dynastie Ming: Čína v období 1368–1644. Překlad Vladimír Liščák. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 2003. 368 s. ISBN 80-7021-583-6.  
  • DREYER, Edward L. Early Ming China: a political history, 1355-1435. Stanford : Stanford University Press, 1982. 315 s. ISBN 0-8047-1105-4. (anglicky) 
  • FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Překlad Marin Hála, Jana Hollanová, Olga Lomová. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1998. ISBN 80-7106-249-9. (anglicky) 
  • Association for Asian Studies. Ming Biographical History Project Committee.; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. New York : Columbia University Press, 1976. xxi + 1751 s. ISBN 0231038011 (sv. 1), 023103833X (sv. 2). (anglicky) 
  • HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. Stanford : Stanford University Press, 1985. ISBN 0-8047-1193-3. (anglicky) 
  • CH’IEN, Mu. Traditional government in imperial China: a critical analysis. Překlad Chün-tu Hsüeh, George O. Totten. Hongkong : The Chinese University Press, 1982. ISBN 962-201-254-X. (anglicky) 
  • MOTE, Frederick W. Imperial China 900-1800. Cambridge, Massachusetts : Harvard University Press, 2003. 1136 s. ISBN 0-674-01212-7. (anglicky) 
  • MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C., a kol. The Cambridge History of China. Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge : Cambridge University Press, 1988. 1008 s. ISBN 0521243327. (anglicky) 
  • TWITCHETT, Denis C.; MOTE, Frederick W., a kol. The Cambridge History of China. Volume 8: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part II. Cambridge : Cambridge University Press, 1988. 1231 s. ISBN 0521243335. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]