Bristol Blenheim

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o letadle. O automobilu pojednává článek Bristol Type 603.
Bristol Blenheim
Bristol Blenheim
Bristol Blenheim
Určení lehký bombardér a stíhací letoun
Výrobce Bristol Aeroplane Company
Šéfkonstruktér Frank Barnwell
První let 12. dubna 1935
Zařazeno 1937
Vyřazeno 1944 (RAF), 1956 (Finsko)
Uživatel Velká Británie
Finsko, Francie, Jugoslávie, Kanada, Portugalsko, Rumunsko, Řecko, Turecko, Chorvatsko, Jižní Afrika,
Vyrobeno kusů 6185

Bristol Blenheim byl britský letoun původně sestrojený jako lehký bombardér, za druhé světové války však užíván i jako noční stíhací a bitevní (v modifikaci Blenheim IF a Blenhleim IVF; menší množství letounů bylo pro tuto službu dodatečně modifikováno).

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Počátky vývoje letadla Bristol Blenheim spadají do let 19331935, kdy byl vyvinut civilní dvoumotorový dopravní letoun pro šest cestujících Bristol Type 142. Jeho první let se uskutečnil 12. dubna 1935 ve Filtonu. Výkony nového letounu zaujaly britské Ministerstvo letectví, které zadalo společnosti Bristol výrobu 150 letounů vojenské verze označené Bristol Type 142M. Prototyp byl zalétán 26. června 1936 a předán do Výzkumného ústavu letadel a výzbroje v Martlesham Heath. Od Typu 142 se odlišoval pohonnými jednotkami Mercury, zvýšenou rovinou křídla umožňující vytvoření pumovnice, instalací zpola zasunovatelné střelecké věže na hřbetě trupu, zvětšeným rozpětím křídla a vyšším posazením vodorovných ocasních ploch. Nové stroje měly sloužit jako lehké bombardéry.

Koncem roku 1936 již začala sériová výroba tohoto typu se vzduchem chlazenými hvězdicovými devítiválci Bristol Mercury VIII, která nesla označení Bristol Blenheim Mk.I. Výzbroj byla tvořena pevným kulometem Vickers K ráže 7,7 mm a jedním pohyblivým kulometem Lewis stejné ráže ve vysunovací hřbetní věži Bristol B Mk.I. Zájem vlád Finska, Turecka a Jugoslávie o Blenheim Mk.I vedl k zahájení licenční výroby u firmy Avro v Chaddertonu (250 kusů) a Rootes Securities ve Speke (422 strojů).

První dva Blenheimy Mk.I z osmnácti objednaných letadel (BL-104 až BL-121) dorazily do Finska v červenci 1937, poslední z této série o rok později. Po útoku sovětských vojsk na Finsko dodala společnost Bristol dalších 12 Blenheimů Mk.IV a počátkem roku 1940 dalších dvanáct Blenheimů Mk.I (BL-134 až BL-145). Přerušenou sériovou licenční výrobu Blenheimů v domácí firmě Lentokonetehdas v Tampere se podařilo znovu rozběhnout až v létě roku 1941. Do prosince bylo dokončeno 15 strojů (BL-146 až BL-160). Do listopadu 1943 bylo ve Finsku postaveno dalších 30 Blenheimů (BL-161 až BL-190) a do dubna 1944 v poslední sérii deset Mk.IV s prodlouženou přídí. Při stavbě posledních dvou sérií už Finové využily polotovary, ale i celé trupy a křídla, které Němci ukořistili v jugoslávské výrobně Ikarus.

Do Jugoslávie bylo dodáno dvaadvacet Blenheimů, dalších čtyřicet bylo vyrobeno licenčně v závodě Ikarus. Po porážce Jugoslávie převzalo některé z těchto letounů samostatné Chorvatsko. Bristol Blenheim obdrželo rovněž Turecko v počtu 30 strojů, dalších 35 převzalo Rumunsko.

Modernizované typy Bristol Blenheim Mk.II a Blenheim Mk.III. však zůstaly v prototypech.

Roku 1937 vznikl prototyp verze Bristol Blenheim Mk.IV., která byla prodloužena o 0,91 m a do křídla byly zabudovány další přídavné nádrže. Sériové stroje poháněla dvojice motorů Bristol Mercury XV se vzletovým výkonem 666 kW. Uplatněny byly také nové modifikace otočné střelecké věže, nejdříve s jedním, později se dvěma kulomety Vickers K resp. Browning Mk.II ráže 7,7 mm. V prosklení přídě byl někdy instalován další pohyblivý kulomet Vickers K.

Británie na začátku války postrádala noční stíhačku, která by byla schopna nést nově vyvinutý radar pro letadla AI Mk.II a III, a tak bylo rozhodnuto, že k tomuto účelu budou použity právě Blenheimy. K přestavbě bombardérů na noční stíhačky Bristol Blenheim Mk.IF (cca. 200 strojů) a Mk.IVF došlo v roce 1938 a již od podzimu 1939 začaly napadat tyto stroje cíle v Evropě. Kromě vybavení radarem doznala změn také hlavňová výzbroj. Pod trup přibyl plochý kontejner vyráběný v železničních dílnách Southern Railway v Ashfordu, obsahující baterii čtyř kulometů Browning ráže 7,7 mm. Před příchodem modernějších a specializovaných Beaufighterů, jenž Blenheimy plně nahradil v květnu 1941, tak měly Blehneimy velký podíl na potírání německé noční ofenzívy.

V roce 1941 vzlétlo několik prototypů a předsériových strojů s označením Bristol Type 160, předchůdců verze Bristol Blenheim Mk.V. Mk.V měl pozměněnou příď, jejíž levá část byla prosklená, neprosklená pravá část přecházela do podtrupové vany vybavené v zadní části dvěma kulomety. Hřbet trupu nesl motorem ovládanou střeleckou věž Bristol B Mk.X vybavenou dvojicí kulometů Browning ráže 7,7 mm. Chladiče oleje byly přemístěny do křídla, podvozek byl zesílen a obdržel pozměněné kryty. Celková produkce tohoto typu, dodávaného od roku 1942, dosáhla počtu 942 kusů vyrobených firmou Rootes Ltd. v závodech Blyth Bridge ve Staffordshiru.

Licenční stavba Bristolů Blenheim Mk.I probíhala od druhého pololetí roku 1939 také v Kanadě ve firmě Fairchild Aircraft Ltd. v Longueil, kde dostaly bojové jméno Bolinbroke Mk.I, později rovněž Bolinbroke Mk.IV v několika subverzích. Bolinbroke Mk.IV T byla cvičná verze určená pro výcvikové programy.

Bojové užití[editovat | editovat zdroj]

Příď Blenheimu verze Mk.IV

Prvním útvarem RAF plně přezbrojeným na Blenheim Mk.I se stala v dubnu 1937 114. peruť se sídlem ve Wytonu. Další stroje byly přiděleny perutím č. 90, 139, 144, 44, 110 a 30. peruti, působící z irácké základny Habbaniya. Ještě během roku 1938 Blenheimy získalo dalších devět perutí a v zámoří 11. peruť, která se přesunula z Indie do Singapuru.

Letouny Blenheim Mk.IF sloužily improvizovaně jako noční stíhačky, které zahájily řadovou službu v prosinci 1938 u 25. peruti. Jako další převzaly stroje Mk.IF 29., 141., 601. a 604. peruť.

První operační let RAF druhé světové války provedl Bristol Blenheim Mk.IV (č. N6215) 139. perutě 3. září 1939. Místo pilota zaujal Flying Officer A. McPherson, střeleckou věž obsadil radiotelegrafista a střelec Corporal V. Arrowsmith a třetím členem byl námořní důstojník Cdr. Thompson, který měl za úkol zjistit složení a pohyb německé válečné flotily ve Wilhelmshavenu. Thompson pořídil 75 leteckých snímků se kterými se osádka navrátila na letiště Wyton v Cambridgeshiru. 4. září 1939 se vydalo 15 Blenheimů spolu s letouny Vickers Wellington na tuto flotilu zaútočit. Pumy s chybně nastavenými zapalovači nevybuchly, navíc se pět Blenheimů do Británie nevrátilo. Útok na německé válečné lodě 4. září se však stal první ozbrojenou akcí RAF proti nepříteli po vyhlášení války.

Finové s Blenheimy nejprve vzdorovali SSSR, v roce 1944 se však s nimi postavili proti Němcům. Naposledy na bývalé spojence piloti finských Blenheimů zaútočili 13. března 1945. Z celkem 97 finských Blenheimů přečkalo válku 37 strojů. Sloužily v Lentorykmentti 4 až do září 1948, kdy Finsko v souladu se závěry Pařížské mírové konference zrušilo všechna bombardovací letadla. V roce 1951 bylo tedy pět strojů upraveno na vlekání terčů. Poslední finský Blenheim Mk.IV (BL-199) dolétal 20. května 1958.

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Výrobce: Bristol Aeroplane Company
  • Typ: stíhač, lehký bombardér
  • Osádka: 3
  • Motor: Mk I: 2 × Bristol Mercury VIII, později Mk IV: 2 × Bristol Mercury XV
  • Výkon: 840 hp, později 995 hp
  • Rozpětí křídel: 17,17 m
  • Délka 12,12 m
  • Výška: 3,05 m
  • Nosná plocha: 43,57 m²
  • Hmotnost: 3674 kg, Mk.IV 4441 kg
  • Vzletová hmotnost: 5670 kg, Mk.IV 6532 kg
  • Maximální rychlost: 426 km/h
  • Stoupavost: 7,62 m/s
  • Dostup: 8315 m
  • Dolet: Mk I: 1801 km, Mk IV: 2350 km
  • Výzbroj: 1x kulomet Vickers K ráže 7,7 mm, 2 × kulomet Browning ráže 7,7 mm ve věži, 2x kulomet Browning ráže 7,7 mm pod přídí, u typu Mk IV. ještě 4 x kulomet Browning ráže 7,7 mm pod trupem
  • Další výzbroj: 4 × bomba o váze 113 kg, 2 × bomba o váze 227 kg

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Prameny[editovat | editovat zdroj]

  • VÁLKA, Zbyněk. Stíhací letadla: 1939-45/ Velká Británie - Německo. Olomouc : Votobia, 1996. 110 s. ISBN 80-7198-260-1.  
Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu