Supermarine Spiteful

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Supermarine Spiteful
Určení palubní stíhací letoun
Výrobce Supermarine
Šéfkonstruktér Joe Smith
První let 30. června 1944
Uživatel Royal Air Force
Vyrobeno kusů 22
Varianty Supermarine Seafang

Supermarine Spiteful byl stíhací letoun vyvinutý na konci druhé světové války; byl odvozen od Spitfiru Mk XIV. Modelové označení původního Supermarine Spitfire bylo přeneseno i na první model Spiteful, takže byl označen Mk. XIV. Původně byl stroj objednán v počtu 150 kusů, ale v nastupující éře proudových letounů byl Spiteful zařazen do výzbroje pouze v menších počtech.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Supermarine Spiteful

V roce 1942 dospěli vývojáři firmy Supermarine k závěru, že aerodynamické vlastnosti křídla, použitého na Supermarine Spitfire, jsou limitujícím faktorem pro dosažení vyšších rychlostí. Pod specifikací číslo 470 definovali požadavky na nový typ křídla s laminárním profilem, které se podobalo křídlu legendární stíhačky P-51 Mustang. Výhodou laminárního profilu křídla bylo i zachování ovladatelnosti křidélek ve vysokých rychlostech. Na návrh vrchního konstruktéra firmy Supermarine, Joa Smithe, bylo křídlo použito i při vývoji proudové stíhačky Supermarine Attacker.

Dalším zlepšením Supermarine Spiteful bylo použití podvozku s větším rozchodem kol. Původní typ Spitfire trpěl stejně jako německý Messerschmitt Bf 109 špatnou stabilitou na neupravených přistávacích plochách.

Pro urychlení vývoje byl použit trup s ocasními plochami ze Spitfiru Mk. XIV (NN660), který byl s novým křídlem zalétán jako předprototyp Spitefulu dne 30. června 1944, pilotován Jeffreyem K. Quillem. Tento letoun byl ztracen i s pilotem F. Furlongem při havárii již 13. září. Druhý prototyp, zcela nové konstrukce trupu a s polokapkovitým překrytem kabiny zalétal J. K. Quill 8. ledna 1945 a krátce poté létal i třetí předsériový kus (NN667) s modifikovanými křidélky, zvětšenou svislou ocasní plochou a s posunutým lapačem vzduchu ke kompresoru až pod vrtulový kužel.

Na přelomu let 1944-45 se již pracovalo na ověřovací sérii letounů Supermarine Spiteful Mk.XIV, z nichž první (RB515) poprvé vzlétl 2. dubna 1945. Stroj poháněl motor Griffon 65 o výkonu 1509 kW a jeho výzbroj tvořila čtveřice kanónů Hispano ráže 20 mm, uložených po dvou v každé polovině křídla.

Následovalo 16 exemplářů (RB516 až RB531) s pohonnou jednotkou Griffon 69 o výkonu 1748 kW, z nichž RAF k letovým testům převzalo jen 8, ostatní postupně bez zalétání skončily na šrotišti.

Během vývoje palubní verze Supermarine Seafang byly v roce 1946 postaveny prototypy Supermarine Spiteful Mk.XV a Spiteful Mk.XVI, z nichž druhý byl poháněn motorem Griffon 101 o výkonu 1781 kW s protiběžnými vrtulemi. V roce 1947 dosáhl ve výšce 8700 m vodorovné rychlosti 795 km/h jako nejrychlejší britské vrtulové letadlo s pístovým motorem vůbec.

Varianty[editovat | editovat zdroj]

  • Spiteful F Mk 14 - 19 kusů (z toho 2 prototypy)
Motor: Griffon 69 o výkonu 1771 kW (2408 k)
Hmotnost prázdného letounu: 3 331 kg
Vzletová hmotnost: 4 513 kg
Maximální rychlost: 777 km/h
  • Spiteful F Mk 15 - postaven jeden exemplář přestavbou z F Mk 14 (RB520) , přestavěn na prototyp Seafang
Motor: Griffon 89 o výkonu 1752 kW (2382 k)
Vzletová hmotnost: 4 627 kg
Maximální rychlost: 766 km/h
  • Spiteful F Mk 16 - vznikly dva exempláře přestavbou z F Mk 14 (RB516 a RB518)
Motor: Griffon 101 o výkonu 1805 kW (2454 k)
Vzletová hmotnost: 4 513 kg
Maximální rychlost: 795 km/h ve výšce 8687 m, 656 km/h na hladině moře[1]
  • Seafang F.Mk 31 - 8 kusů
Motor: Griffon 61
  • Seafang F.Mk 32 - 10 kusů
Motor: Griffon 89 o výkonu 1752 kW (2382 k)

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Spojené království Velká Británie

Operační nasazení[editovat | editovat zdroj]

Spiteful byl původně objednán do výroby jako Spiteful Mk. XIV (který neměl předchozí verze, číslování bylo přeneseno z původní konverze Spitfire Mk. XIV) v počtu 150 letadel. Nicméně s příchodem tryskového pohonu bylo jasné, že výkonné stíhačky budou již jen proudové, a tak byla objednávka později, po postavení několika kusů Spiteful, zrušena. V té době však panovala určitá nejistota ohledně toho, zda proudový letoun bude schopen operovat z letadlové lodě, a tak bylo rozhodnuto o vytvoření námořní verzi Spiteful podle specifikace N.5 / 45[2], následně označovaná jako Seafang.

Seafang představil skládací konce křídel, přistávací hák typu "sting" a motor Griffon 89 nebo 90, plněného z prodlouženého sání karburátoru vzduchu a pohánějícího šestilistou protiběžnou vrtuli Rotol. První z postavených byl předělaný Spiteful Mk.XV (RB520), ale s úspěšným provozem de Havilland Sea Vampire z lodi HMS Ocean v roce 1945 potřeba Seafangu zmizela.

S koncem druhé světové války, Supermarine vstoupil do jednání s Société Nationale de Constructions aéronautiques du Nord (SNCAN) o licenční výrobě Spiteful ve Francii, ale opět zavedení proudových stíhaček zastínilo stíhačky s pístovými motory a rozhovory nevedly k ničemu.

Hlavní technické údaje (Spiteful F Mk 14)[editovat | editovat zdroj]

Nákres Spiteful Mk.XIV., který má stále eliptickou ocasní plochu Spitfire, ale postrádá eliptické křídlo.
  • Posádka: 1
  • Rozpětí : 10,67 m
  • Délka: 10,03 m
  • Výška (na zemi): 4,09 m
  • Nosná plocha: 19,5 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 3 331 kg
  • Vzletová hmotnost: 4 523 kg
  • Maximální rychlost: 778 km/h ve výšce 6 400 m
  • Dostup: 12 800 m
  • Stoupavost: 24,8 m/s
  • Dolet: 908 km

Pohonná jednotka[editovat | editovat zdroj]

  • Griffon 69 o výkonu 1771 kW (2408 k)

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Supermarine Spiteful na anglické Wikipedii.

  1. http://www.flightglobal.com/pdfarchive/view/1953/1953%20-%201321.html
  2. (anglicky) Kev Darling, Supermarine Seafire F.XV,F.XVII,F.45,F.46,F.47 and Seafang, Big Bird Aviation Publication, 2010, ISBN: 978-0-9564150-2-8, str. 97.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]