Saunders-Roe SR.A/1

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
SR.A/1
TG263 na vodě
TG263 na vodě
Určení stíhací proudový hydroplán
Výrobce Saunders-Roe
Šéfkonstruktér Henry Kowler
První let 16. července 1947
Vyřazeno 1951
Charakter projekt ukončen
Uživatel Spojené království
Vyrobeno kusů 3

Saunders-Roe (Saro) SR.A/1 byl prototyp stíhacího hydroplánu navržený a postavený společností Saunders-Roe. Letoun byl testován britským královským letectvem (RAF) krátce po 2.světové válce.

Vývoj a popis[editovat | editovat zdroj]

Letoun byl uspořádáním samonosný jednomístný dolnoplošník z lehkých slitin[1] s pilotem v uzavřeném kokpitu, který seděl ve vystřelovacím sedadle. Vyrobená trojice letounů byla poháněna vždy dvojicí proudových motorů s axiálním kompresorem Metropolitan-Vickers F2/4 Beryl s tahem 14,76 kN (1. letoun), 15,89 kN (2. letoun) a 17,48 kN (3. letoun).[2]

SR.A/1 byl přímo inspirován poměrně skromnými úspěchy stíhacích hydroplánů japonského císařského námořnictva jako byly Nakadžima A6M2-N (úprava letounu Micubiši A6M) a Kawaniši N1K. Teoreticky měly být hydroplány ideální pro tichomořské bojiště, protože teoreticky mohly jakékoliv klidné pobřežní vody proměnit v leteckou základnu. Na druhou stranu jejich plováky omezovaly jejich výkony v porovnání s klasickými stíhacími letouny.

Společnost Saunders-Roe se domnívala, že nové proudové motory by mohly tento nedostatek překonat. Jelikož letoun nemusel mít dostatečně velký prostor pro vrtuli, mohl sedět na vodě níže a místo plováků využít princip létajícího člunu. Společnost poprvé představila svůj návrh s označením SR.44 britskému ministerstvu letectví v polovině roku 1943. Výkony s motory Halford H.1 byly odhadovány na rychlost 520 mph (837 km/h) ve výšce 40 000 stop. Ministerstvu se nelíbil hlavně návrh křídla, které podle jejich názoru nevyhovovalo pro vysokorychlostní stíhací letoun působící ve značných výškách.[3] Návrh byl proto upraven a konečné specifikace E.6/44 byly pro tento upravený návrh vydány v dubnu 1944.[4] V květnu 1944 byl uzavřen kontrakt na dodání třech prototypů.[5]

S koncem 2. světové války se společnost začala více soustředit na vývoj civilního dopravního létajícího člunu s velmi dlouhým doletem Saunders-Roe Princess.

První prototyp (TG263), který pilotoval Geoffrey A. V. Tyson, poprvé vzlétnul 16. července 1947.[6] V průběhu roku 1948 byly dohotoveny další dva prototypy, druhý prototyp (TG267) však brzy havaroval ve špatném počasí ve Felixstowe a pilot zahynul. I když prototypy podávaly dobré výkony a byly dobře ovladatelné – Tyson předváděl akrobatické prvky i let na zádech na přehlídce SBAC Display v roce 1948[7] – potřeba takového letounu s koncem války úplně vymizela. Navíc úspěch letadlových lodí na pacifickém bojišti ukázal mnohem účinnější způsob, jak ovládat nebe nad oceány, i když společnost Saunders-Roe argumentovala, že letadlová loď a její doprovod jsou zranitelné jinými plavidly nebo letadly.[8] Navíc byl překryt kokpitu příliš malý s množstvím příček, což zhoršovalo výhled pilota z letounu. Letoun byl vybaven automatickým kotvícím systémem, který pilotovi umožňoval zakotvení letounu bez cizí pomoci.[9] V dubnu 1949 byl zničen také třetí vyrobený prototyp (TG271). Pilot Lt. Cdr. Brown při přiblížení na přistání v Cowes přehlédl ve vodě ponořenou kládu. Narazil do ní, v trupu vznikla trhlina 1,5 m, utrhl se pravý pomocný plovák, letoun se převrátil a potopil na dno průlivu Solent. Zásadním problémem však byl nedostatek proudových motorů, když jejich výrobce Metropolitan-Vickers ukončil jejich vývoj. Projekt byl pozastaven a první prototyp byl umístěn do skladu v roce 1950, aby byl krátce na to nakrátko vzkříšen v listopadu 1950 v souvislosti s vypuknutím Korejské války. 15. června 1951 se objevil na Temži při příležitosti Britského festivalu s novým trupovým označením G-12-1. Po třech dnech kotvení u parlamentu z řeky vzlétl. Pro svou zastaralost a problémy s motory s konečnou platností přestal létat v červnu 1951.[10] Společnost Saunders-Roe ještě přišla s návrhem letounu na vodních lyžích s názvem Saunders Roe Hydroski, který dosahoval výkonů podobných jako u letounů působících z pozemních základen, ale letoun „nezískal oficiální podporu“.[11] Ačkoliv letoun nikdy neobdržel oficiální jméno, dělníci ve výrobním závodě jej přezdívali „Squirt“.[6]

Dva prototypy letounu SR./A.1 byly osazeny prvním sériovým typem vystřelovacích sedadel Martin-Baker Mk.1.

Dochované letouny[editovat | editovat zdroj]

TG263 v Solent Sky (2011)

První prototyp se sériovým číslem TG263 se dochoval do dnešních dnů a je vystaven v leteckém muzeu Solent Sky v Southamptonu. Oba další letouny (TG267 a TG271) byly ztraceny během zkoušek, které trvaly 4 roky.

Specifikace (SR/A.1)[editovat | editovat zdroj]

Technické údaje pocházejí z publikace „British Flying Boats“[12] a „Encyklopedie letadel světa“.[1]

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

  • Posádka: 1
  • Rozpětí: 14,02 m
  • Délka: 15,24 m
  • Výška: 5,11 m
  • Nosná plocha: 38,60 m²
  • Plošné zatížení: 188 kg/m²
  • Prázdná hmotnost: 5 108 kg
  • Maximální vzletová hmotnost: 8 633 kg
  • Pohonná jednotka:proudový motor Metropolitan-Vickers F2/4 Beryl
  • Tah pohonné jednotky: 17,2 kN

Výkony[editovat | editovat zdroj]

  • Cestovní rychlost: ? km/h ve výšce ? m
  • Maximální rychlost: 824 km/h (512 mph, 445 uzlů) ve výšce 5 640 m
  • Vytrvalost: max. 2,4 hod.
  • Dostup: 14 600 m (48 000 stop)
  • Stoupavost: 29,5 m/s

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

UK Spojené království

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Saunders-Roe SR.A/1 na anglické Wikipedii.

  1. a b Green 2002, str. 519.
  2. Donald 1999, str. 820.
  3. Buttler, str. 206–207.
  4. Buttler, str. 206.
  5. Mason 1992, str.352.
  6. a b London 2003, str.233.
  7. Water-based fighter, Flight, 14. prosince 1950, str. 551, citováno: 5.6.2014.
  8. Water-based fighter, Flight, 14. prosince 1950, str. 553, citováno: 5.6.2014.
  9. Water-based fighter, Flight, 14. prosince 1950, str. 555, citováno: 5.6.2014.
  10. London 2003, str. 235–237.
  11. Military Aircraft 1954, Flight, str. 828, citováno: 5.6.2014.
  12. London 2003, str. 262–263.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BUTTLER. British Secret Projects - Fighters and Bombers 1935-1945. [s.l.] : [s.n.]. S. 206-207. (anglicky) 
  • DONALD, David. Encyklopedie letadel světa. Praha : Ottovo nakladatelství, 1999. 930 s. ISBN 80-7181-230-7. Kapitola Saro - méně významné typy, s. 820. (česky) 
  • GREEN, William; SWANBOROUGH, Gordon. Encyklopedie stíhacích letounů. Praha : Svojtka, 2002. 608 s. ISBN 80-7237-341-2. Kapitola Saunders-Roe SR.A/1, s. 519. (česky) 
  • LONDON, Peter. British Flying Boats. Stroud, UK : Sutton Publishing, 2003. ISBN 0-7509-2695-3. (anglicky) 
  • MASON, Francis K. The British Fighter since 1912. Annapolis, Maryland, USA : Naval Institute Press, 1992. ISBN 1-55750-082-7. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]