de Havilland Sea Vixen

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
DH.110 Sea Vixen
Určení palubní stíhací a stíhací-bombardovací letoun
Výrobce de Havilland
První let 26. září 1951
Zařazeno červenec 1959
Vyřazeno 1972
Uživatel Royal Navy
Vyrobeno kusů 145
Varianty FAW.1, FAW.2

De Havilland DH.110 Sea Vixen byl britský dvojmístný proudový stíhací letoun, zařazený do služby u Fleet Air Arm (letecká složka Royal Navy). Sea Vixen představoval výkonný stroj pro vzdušnou ochranu loďstva po celá 60. a na počátku 70. let 20. století.

Vznik a vývoj[editovat | editovat zdroj]

Prototyp DH.110 WG286 v roce 1952.

Stroj vznikl pod názvem DH.110 jako vysokovýkonný stíhací letoun vyzbrojený řízenými 1962střelami, schopný operovat za každého počasí. Uživatelem se měla stát Royal Air Force (RAF) i Fleet Air Arm. Admiralita požadovala konstrukci stroje pro vzdušnou ochranu loďstva, který by nahradil zastarávající typ de Havilland Sea Venom. Ačkoli se RAF rozhodla zakoupit stroje Gloster Javelin, konkurenta DH.110, de Havilland pokračoval v projektu na vlastní náklady. Koncem 50. let přišla objednávka Royal Navy a letoun byl zařazen do služby u Fleet Air Arm.

Prototyp se dostal poprvé do vzduchu 26. září 1951, za řízením seděl John Cunningham. O rok později byl prototyp zničen při katastrofě na Farnborough Airshow. Dne 6. září 1952 demonstroval stroj na veřejnosti schopnost překročit rychlost zvuku, ale po vybrání střemhlavého letu se rozpadl a v jeho troskách zahynulo 31 lidí, včetně dvojčlenné osádky (Zkušební pilot a držitel rychlostního rekordu John Derry, operátor palubní elektroniky Tony Richards).[1] Havárie byla následně připsána nevhodně konstruovanému hlavnímu nosníku křídla, kdy v ostré zatáčce došlo k odlomení koncové části nosné plochy. Okamžitý posun těžiště letounu způsobil prudký náklon s přetížením 12G, což vedlo k odpadnutí kabiny a ocasní části letounu a vytržení motorů z trupu. Jedna pohonná jednotka dopadla s velkou dávkou štěstí na prázdné parkoviště, zatímco druhá vlétla do zcela zaplněného hlediště mezi diváky a způsobila převážnou většinu smrtelných zranění. Další z návštěvníků byli zasaženi troskami kabiny, které padaly do vyhrazeného prostoru pro návštěvníky podél celé vzletové a přistávací dráhy. Nehoda DH.110 vedla k přijetí velmi striktních pravidel týkajících se pořádání leteckých dnů ve Spojeném království a od té doby už nikdy v Británii nedošlo během airshow k úmrtí diváka v důsledku závady nebo havárie předváděného letounu.

Na základě vyšetřování příčiny havárie byly do nově postavených DH.110 zapracovány nutné změny konstrukce. V roce 1955 vznikl a vykonal první let další již předsériový kus, částečně s námořním vybavením, celkově zpevněným křídlem a upraveným profilem náběžné hrany (ačkoli křídlo stále ještě nebylo možné sklápět). V roce 1956 tento stroj provedl úplné přistání na palubě letadlové lodi HMS Ark Royal. O rok později vznikl první sériový Sea Vixen, verze Sea Vixen FAW.20 (fighter all-weather, stíhací letoun pro každé počasí). Později se označení změnilo na FAW.1. V červenci 1959, vstoupilo do služby u Fleet Air Arm prvních více než sto letounů verze FAW.1.

Sea Vixen těsně před dosednutím na palubu letadlové lodi HMS Eagle.
Dva Sea Vixeny FAW.1 (XJ571 & XN694) z 899 Sqn, jeden doplňuje palivo druhému, 60. léta Farnborough Air Show

Sea Vixen měl dva nosníky ocasních ploch, stejně jako de Havilland Sea Vampire a de Havilland Sea Venom. Sea Vixen byl první britský letoun vyzbrojený pouze řízenými či neřízenými střelami nebo pumami. Verze FAW.1 nesla čtyři střely vzduch-vzduch de Havilland Firestreak s infračerveným naváděním, dvě raketnice s neřízenými střelami Microcell ráže dva palce (51 mm) a pod křídlo mohly být zavěšeny čtyři pumy o hmotnosti po 500 lb (227 kg) nebo dvě po 1 000 lb (454 kg). Pohon letounu obstarávala dvojice proudových motorů Rolls-Royce Avon 208 s tahem po 50,0 kN, která umožňovala dosažení rychlosti 1 110 km/h, bojový dolet činil 1 000 km.

Původní návrh DH.110 (nabízený RAF) měl mít dle prospektu výzbroj tvořenou kanóny. Proběhly zkoušky s kanóny ADEN ráže 30 mm, ale ukázalo se, že účinky zpětného rázu zbraní trhají jejich úchyty na draku letounu. Řešení se našlo v instalaci zesílení dřevěnými hranoly, které měly zachytit síly zpětného rázu zbraní. Tak se Vixen stal posledním britským stíhacím letounem, v jehož konstrukci bylo použito dřevo. Nakonec ale došlo k sejmutí kanónů z letounu a zůstalo u výzbroje tvořené pouze řízenými střelami.

Pilotní kabina Sea Vixenu s vystouplým překrytem je posunuta mírně vlevo od podélné osy trupu. Druhý člen osádky (navigátor a současně operátor palubního radaru) má kabinu vpravo, zcela ukrytou pod povrchem letounu, do které se vstupuje shora dvířky s malým okénkem. U bojových jednotek se této kabině přezdívalo „sklep na uhlí“.

Sea Vixen FAW.2 vznikl jako následník FAW.1 a byl v mnoha ohledech vylepšen. Mimo střel Firestreak mohl nosit i modernější Red Top, čtveřici raketnic SNEB nebo protizemní řízené střely Bullpup. Zvětšené nosníky ocasních ploch přečnívaly mírně nad a před křídlo a tak vznikly nové prostory pro zásoby paliva i systémy ECM (radioelektronického boje). Změny v aerodynamice ale znamenaly, že na stroj už nemohly být zavěšovány pumy o hmotnosti 454 kg. Nejjednodušším rozlišovacím prvkem FAW.1 a FAW.2 jsou právě nosníky ocasních ploch prodloužené před křídlo u druhé z verzí.

Prototyp Sea Vixenu FAW.2 vzlétl poprvé v roce 1962 a do služby k bojovým perutím FAA začal přicházet od roku 1964. Nově bylo postaveno 29 kusů, dalších 67 vzniklo přestavbou starších FAW.1 na standard FAW.2. Vyřazování FAW.1 běželo postupně od roku 1966.

Kariéra typu Sea Vixen FAW.2 na palubách britských letadlových lodí skončila v roce 1972. Plánovalo se nahrazení Sea Vixenů americkými McDonnell F-4 Phantom II, kdy lodě Ark Royal a Eagle měly být upraveny k jejich příjmu a hangárování. Protože kvůli úsporám došlo k vyřazení HMS Eagle ze služby, přestavěna byla jenom Ark Royal.

Nevelký počet Sea Vixenů přišel do služby v méně atraktivní roli létajících terčů jako Sea Vixen D.3. Pouze tato varianta původního DH.110 mohla překročit rychlost zvuku ve vodorovném letu, a to díky podstatně zvýšenému tahu motorů a demontáži mnoha součástí výstroje, pro tento případ zbytečných. Nakonec ale nebyly jako létající terče použity ; jedním z původních D.3 je i poslední letuschopný Sea Vixen. Další kusy byly upraveny k vlekání cvičných cílů pro vzdušnou střelbu a značeny jako TT.2.

Historie operačního nasazení[editovat | editovat zdroj]

Přistání na HMS Eagle ve Středomoří.

Během služby u Fleet Air Arm se letouny Sea Vixen žádného válečného konfliktu nezúčastnily, ačkoli vykonaly mnoho letů v podmínkách téměř bojových. V roce 1961 prezident Iráku Abdul Karim Kassem vyhrožoval anexí sousedního Kuvajtu. Kuvajt požádal o zahraniční vojenskou pomoc. Spojené království vyslalo do Perského zálivu velký počet válečných lodí včetně dvou letadlových, z nichž Sea Vixeny prováděly hlídkové lety nad celou oblastí. Tváří v tvář mohutným námořním silám Kassemova útočnost postupně ochabla a hrozící válka byla zažehnána.

V lednu 1964 došlo k nepokojům ve východoafrickém státě Tanganika, kde se vzbouřily 1. a 2. střelecký pluk na protest proti britským důstojníkům a poradcům, kteří, přes nezávislost Tanganiky, stále veleli části tamních ozbrojených sil. Vzbouřenci zajali britského vysokého komisaře a obsadili letiště v hlavním městě Dar-es-Salaam. Spojené království reagovalo vysláním lehké letadlové lodi HMS Centaur, doplněné jednotkou námořní pěchoty. Sea Vixeny z letadlové lodi Centaur vykonaly značný počet operačních letů, včetně poskytování vzdušného krytí námořním pěšákům, kteří provedli v Tanganice vrtulníkový výsadek. Pokus obnovit stabilitu země skončil úspěšně. V témže roce se typ Sea Vixen opět vrátil do Perského zálivu, kde letouny ze vzduchu podporovaly britské jednotky při operacích proti domorodým vzbouřencům ve státě Radfan, včetně útoků raketovými střelami na pozemní cíle.

Sea Vixen na palubě HMS Eagle, 1970

Sea Vixeny se ve 2. polovině 60. let aktivně účastnily i námořní blokády Rhodesie, operace známé jako Beira Patrol. Při uvedené akci plnilo Royal Navy politický úkol zabránit dodávkám ropy do Rhodesie, která vyhlásila nezávislost. Britské námořnictvo bezmála deset let blokovalo přístup ropných tankerů do přístavů na pobřeží Mosambiku, tehdy portugalské kolonie, odkud hlavní ropovod vedl do vnitrozemské Rhodesie. Blokáda je typickým příkladem zbytečné a příliš drahé operace, která ovšem nemohla být přerušena z politických důvodů.

Roku 1967, opět v Perském zálivu, pomáhaly stroje Sea Vixen krýt ústup britských námořních sil z přístavu Aden. Této operace se zúčastnilo několik nosičů Royal Navy: HMS Albion, HMS Centaur a HMS Eagle a výsadková loď HMS Fearless.

Letouny Sea Vixen také předváděly akrobacii ve dvou skupinách Royal Navy: "Simon's Sircus" (vyslovujte se "S") a "Fred's Five". Sea Vixen s britskou civilní registrací G-CVIX vystupoval na leteckých dnech v barvách týmu Red Bull až do roku 2007, kdy obdržel kamuflážní schéma 899. námořní letecké peruti FAA. G-CVIX dnes vlastní a provozuje továrna de Havilland z letiště Bournemouth v jihoanglickém hrabství Dorset. Mnoho dalších strojů typu Sea Vixen se zachovalo v dobrém stavu, ale nejsou letuschopné.

Uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Sea Vixen v barvách týmu Red Bull na leteckém dni ve Velké Británii, 2004.

Vojenští uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Spojené království Spojené království

Civilní uživatelé[editovat | editovat zdroj]

Dochované exempláře[editovat | editovat zdroj]

Sea Vixen FAW.2 Imperial War Museum, Duxford
Sea Vixen k vidění v de Havilland Aircraft Heritage Centre.

Zachycen stav k 10. říjnu 2007.

Hlavní technické údaje (Sea Vixen FAW.2)[editovat | editovat zdroj]

Nákres
  • Posádka: 2 (pilot, operátor palubního radaru/navigátor)
  • Rozpětí : 15,54 m
  • Délka: 16,94 m
  • Výška (na zemi): 3,28 m
  • Nosná plocha: 60,2 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 12 680 kg
  • Vzletová hmotnost: 18 860 kg
  • Maximální rychlost:Mach 0,91, tj. 1110 km/h u hladiny moře.
  • Dostup: 15 000 m
  • Stoupavost: 46 m/s
  • Dolet: 1270 km bez použití přídavných nádrží nebo doplňování paliva za letu
  • Plošné zatížení křídla: 313 kg/m²
  • Poměr tahu a hmotnosti: 0,54

Pohonná jednotka[editovat | editovat zdroj]

Výzbroj[editovat | editovat zdroj]

  • Radiolokátor: GEC AI.18 pro sledování vzdušných cílů
  • řízená střela vzduch-vzduch Red Top nebo Firestreak
  • 2× 227 kg (500 lb) puma (další varianty výzbroje jsou uvedeny v textu)

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

  • Donald, David and Lake, Jon, eds. Encyclopedia of World Military Aircraft. London: AIRtime Publishing, 1996. ISBN 1-880588-24-2.
  • Gunston, Bill. Fighters of the Fifties. Osceola, Wisconsin, Specialty Press Publishers & Wholesalers, Inc., 1981. ISBN 0-933424-32-9.
  • Taylor, John W. R. "De Havilland Sea Vixen". Combat Aircraft of the World from 1909 to the Present. New York: G.P. Putnam's Sons, 1969. ISBN 0-425-03633-2.
  • Winchester, Jim, ed. "De Havilland DH.110 Sea Vixen." Military Aircraft of the Cold War (The Aviation Factfile). London: Grange Books plc, 2006. ISBN 1-84013-929-3.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku De Havilland Sea Vixen na anglické Wikipedii.

  1. British Flight Test Fatal Accidents — 1946-1970 [online]. Test Flying Memorial Project, 2006, [cit. 2008-04-13]. Dostupné online. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]