Antiochos IV. Epifanés

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Antiochos IV. Epifanés

Antiochos IV. Epifanés (z řeckého επιφανης, „zjevný, zřejmý, vznešený, slavný“ [1]) byl jedním ze syrských králů řecké dynastie Seleukovců, jež po smrti Alexandra III. Velikého, zvaného též Makedonský, ovládla asijskou část jeho veleříše. Otcem Antiocha Epifana byl Antiochos III. a matkou Laodiké III. Proti předpokladům Antiochos Epifanés nastoupil na trůn v letech 175-164 př. n.l., a to po smrti svého staršího bratra Seleuka IV. Filopatóra, jenž byl zavražděn svým kancléřem Héliodórem [2]. Antiochos Epifanés započal s velmi pečlivou helenizací celé Seleukovské říše.

Židé a helenizace za Antiocha Epifana[editovat | editovat zdroj]

Jeruzalém a území obývané Židy se v době řecké nadvlády potácelo mezi politickými vlivy Seleukovské říše a sousední egyptské říše Ptolemaiovců. Část židovských aristokratů, kteří přestali praktikovat Tóru, podporovala helenizaci a přiklonila se na stranu Antiocha Epifana. Nedaleko jeruzalémského Chrámu byl vybudován gymnasion. V apokryfním židovské spisu, známém pod názvem Druhá kniha Makabejská (4:14-15), můžeme číst, že „ani kněží nebyli horliví v službách u oltáře, ale měli na mysli novoty. Oběti zanedbávali, protože spěchali, aby se mohli na cvičišti účastnit svévolného závodění v hodu diskem. To, čeho si vážili otcové, pokládali za nic, nade všecko jim byly helénské pocty.“ [3]

Když proti této praxi začal narůstat odpor ze strany Židů, kteří se drželi učení Tóry, vstoupil nakonec v roce 167 př. n. l. Antiochos Epifanés se svou armádou do Jeruzaléma a zcela zakázal židovské náboženství – zamezil vykonávání kultovních úkonů v Chrámu, zakázal zachovávání Šabatu, obřízku i čtení a studium Tóry. Zbožní Židé byli dokonce násilím nuceni k tomu, aby se účastnili obřadů pro helénské bohy. Poslední kapkou pro tyto Židy bylo, když 6. prosince 167 př. n. l. Antiochos Epifanés umístil do jeruzalémského Chrámu sochu Dia [4] a na oltáři chtěl obětovat vepře [5].

Zpočátku byl odpor spíše pasivní. Zbožní Židé hledali útočiště stranou od centra dění, někteří i na nehostinných místech v horách či v poušti. K organizovanému aktivnímu odporu se odhodlali až po události, ke které došlo asi v roce 165 př. n. l. ve vesnici Modi'in. Tam se starý kněz Matitjáš z hasmonejského rodu „vzepřel rozkazu obětovat modle, zabil královského úředníka i Žida ochotného obětovat a oltář zničil“ [6]. Na stranu Matitjáše se v následném ozbrojeném střetu postavilo i jeho pět synů. Nejvýznamnější z nich byl Jehuda zvaný Makabi (hebrejsky „kladivo“), u nás známý též pod počeštěným jménem Juda Makabejský, který celé povstání dovedl k dílčímu, o to však významnějšímu vítězství. Pod jeho vedením se v roce 164 př. n. l. podařilo osvobodit Jeruzalém od všech helenizátorů a znovu posvětit Chrám. [7] Na památku této události Židé slaví svátek Chanuka.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PRACH, Václav. Řecko-český slovník. Praha : Scriptum, 1993. ISBN 80-85528-22-3. S. 220.  
  2. SCHÄFER, Peter. Dějiny Židů v antice. Praha : Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7021-633-6. S. 45.  
  3. BIČ, Miloš. Apokryfy zvané též knihy deuterokanonické nebo nekanonické. Praha : Kalich, 1985. S. 330.  
  4. Schäfer, str. 51
  5. IOSEPHUS, Flavius. Válka židovská I. Praha : Academia, 2004. ISBN 80-200-1172-2. S. 38.  
  6. Schäfer, str. 54
  7. BIČ, Miloš. Ze světa Starého zákona II. Praha : Kalich, 1989. S. 615.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

DOUGLAS, J. D. Nový biblický slovník. Praha : Návrat domů, 1996. ISBN 80-85495-65-1. Heslo ANTIOCHOS.  

Seleukovský král
Předchůdce:
Seleukos IV.
175 - 164
Antiochos IV. Epifanés
Nástupce:
Antiochos V.