Škapulíř

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Terezie z Ávily v hnědém karmelitánském škapulíři (Rubens, 1615)
Devocionální škapulíř

Škapulíř (z latinského scapula = lopatka nebo ze slova scapulare tj. zástěra)[1] je označení dvou příbuzných svátostin v římskokatolické církvi. Tyto svátostiny jsou:

  • malý váček na amulety nebo kouzelné a léčivé byliny, které chrání svého nositele, či místo, kde je zavěšen. Věřící jich mohl na těle nosit i několik najednou.
  • dnes je další možností kovová škapulířová medaile, která se zavěšuje na krk a symbolicky nahrazuje více škapulířů. [2]

Jako škapulíř se označuje i část oděvu.

Použití[editovat | editovat zdroj]

Nejčastěji jde o řeholní škapulíř, což je pruh látky s otvorem pro hlavu, splývající přes ramena a prsa dolů jako zástěra a na zádech přes lopatky, který používají řeholníci a řeholnice v mnoha řádech. Někdy je opatřený kapucí a může být v pase převázán. Původně měl chránit spodní hábit před nečistotami, měl funkci zástěry.[2] Tyto škapulíře jsou známy již v raném středověku u benediktinů, od nichž je převzaly další řády. Škapulíře mají různé barvy (každý řád má svou) a tvary. Nosí se jako svrchní oděv a slouží jako viditelné znamení zvláštní ochrany Panny Marie. [2]

Škapulíře se ve středověku staly symbolem řeholního poslání.

Škapulíř se světí, a je proto svátostinou, která na přímluvu církve zjednává zvláštní Boží ochranu a chrání před vlivem zlého ducha. Svatý Pius X. dovolil, aby se místo soukenného škapulíře nosila škapulířová medailka, na které je na jedné straně obraz Božského Srdce Páně a na druhé straně jakýkoliv obraz Panny Marie. [1]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Ve 12. století u premonstrátů a od 13. století při klášterech žebravých řádů (dominikánů, minoritů aj.) začal působit tzv. třetí řád (terciáři) tedy laičtí věřící, kteří žili mimo zdi kláštera, ale přijali některé povinnosti řeholníků. [2] V té době vznikla zmenšená podoba škapulíře, devocionální škapulíř, kterou dávali řeholníci terciářům na znamení jejich spojení s řádem a jako prostředek ochrany. Ten sestává z dvou malých kousků látky či jiného materiálu, spojených dvěma stužkami a zpravidla ozdobených náboženskými motivy. Nosí se na těle pod oděvem tak, že jeden kousek látky má věřící na prsou a druhý na zádech. Existuje několik druhů těchto škapulířů a mohou je nosit i katoličtí laici, kteří se rozhodnou knězem požehnaný škapulíř při zvláštní bohoslužbě přijmout. Typické je to zejména pro členy třetích řádů.

Zmínky v literatuře[editovat | editovat zdroj]

Škapulíř se objevuje místy i v literatuře.

Jako část oděvu se objevuje mimo jiné i v legendě, která pochází ze 13. století. V ní se píše, že pozdější generální převor karmelitánského řádu sv. Šimon Stock (1256 – 65) prosil patronku Karmelu Pannu Marii, aby zprostředkovala řádu nějaké privilegium: uznání autoritou církve vzhledem k tomu směru, kterým nyní jde (příklon k žebravým řádům). Maria se mu zjevila, ukázala mu na škapulíř a řekla: „Hoc tibi et tuis privilegium: in hoc moriens salvabitur.“ (To je privilegium tobě a tvým. Kdo zemře oděn tímto oděvem, bude spasen.)[3][4]

Můžeme o něm nalézt zmínku i v knize od Boženy Němcové - Babička. V této knize má podobu váčku, který se dával na krk. „...Začal za ní chodit voják, o kterém se říkalo, že když se na někoho podívá, že ho uřknul černý myslivec. Viktorka se proto poradila s kovářkou a ta ji dala ŠKAPULÍŘ. Také se rozhodla, že vdá za Tondu. Jednoho dne ji ale něco říkalo, ať jde na jetelinu. Když přišla na pole, šlápla na trní. Zdělalo se ji před očima mžiky. Když se probudila, voják ji kropil obličej. Pak ji vyznal lásku a Viktorka mu dala škapulíř…“[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Merell, Jan: Malý bohovědný slovník, ÚCN, Praha, 1963, s. 524
  2. a b c d Vondrušková, Alena: Jařmo, parkán, trdlice, aneb, Výkladový slovník historických pojmů, které upadají v zapomnění, Grada, Praha, 2011: s. 157. ISBN: 978-80-247-3946-5
  3. Eamon R. Carroll, O.Carm; Medieval Devotion to Mary Among the Carmelites
  4. http://www.karmel.cz/old/texskap.php, [17.2.2013]
  5. Němcová, Božena: Babička, Šimon Ryšavý, Brno, 2005: s. 62. ISBN: 978-80-247-3946-5

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MERELL, Jan. Malý bohovědný slovník. Praha : ÚCN, 1963. (čeština) 
  • VONDROUŠKOVÁ, Alena. Jařmo, parkán, trdlice, aneb, Výkladový slovník historických pojmů, které upadají v zapomnění. Praha : Grada, 2011. 166 s. ISBN 978-80-247-3946-5. (čeština) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]