Filip Hurepel

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Filip Hurepel (severní portál katedrály v Chartres)
Příbuzenstvo
otec Filip II. August
matka Anežka Meránská
manželka Matylda z Boulogne
dcera Johana
syn Aubry

Filip Hurepel (francouzsky Philippe Hurepel; 1200/1201? - 14. nebo 18. ledna 1234[1] Corbei) byl hrabě z Boulogne, Mortain, Dammartinu, Clermontu a Aumale. Byl nevlastní bratr krále a jako nejbližší mužský příbuzný mohl ohrozit pozici následníka. Společně s dalšími vlivnými šlechtici podkopával regentskou vládu královny vdovy a byl štědrým mecenášem katedrály v Chartres. Svou přezdívku Hurepel, česky ježatý získal zřejmě kvůli vzhledu svých vlasů.[2]

Život[editovat | editovat zdroj]

Filip Hurepel jako donátor (nákres vitráže v Chartres)
Filip Hurepel jako křižák (nákres vitráže v Chartres)

Filip se narodil jako syn francouzského krále Filipa Augusta a Anežky, dcery meránského hraběte Bertolda VI. Filip August v době sňatku s Anežkou již ženatý byl, zákonitá choť Ingeborg, sestra dánského krále, byla ode dvora zapuzena. Údajně se Filipovi hned po svatební noci zprotivila, ba pociťoval k ní dokonce odpor. Papež Inocenc III. na skandální rodinné poměry francouzského krále zareagoval interdiktem, jenž přiměl Filipa k ochotě předložit celou věc koncilu, jehož verdikt přislíbil uznat. Koncil se konal v květnu 1201 v Soissons.[3] Poté byla zpět ke dvoru povolána zapuzená Ingeborg a Anežka odešla na hrad v Poissy, kde při porodu svého třetího dítěte v červenci 1201[4] zemřela. Původ Filipa Hurepela a Marie byl 2. listopadu 1201 papežskou bulou zlegitimizován.[2]

Již krátce po narození[1] byl Filip zasnouben s Matyldou, jedinou dcerou Renauda z Dammartinu a svatba se konala roku 1210 či 1216 v Saint-Germain-en-Laye. Nevěstin otec býval v mládí přítelem krále Filipa, který jej pasoval na rytíře, ale jejich cesty se postupem času rozešly a oba muži proti sobě stanuli na bojišti u Bouvines.[5] Pán z Dammartinu po prohrané bitvě strávil zbytek života v králově vězení a jeho panství připadlo Matyldě a jejímu choti.

Filip se zúčastnil roku 1226 další kruciáty směřované na francouzský jih, která byla tentokrát pod královským vedením. Vojsko křižáků decimovala nakažlivá choroba.[6] Filipův nevlastní bratr Ludvík VIII. nákaze v listopadu 1226 podlehl a na smrtelné posteli vysílen úplavicí donutil své leníky k přísaze, že jejich věrnost bude patřit nezletilému následníkovi a že se jeho korunovace nebude odkládat.[7] Poručnictví nad Ludvíkem předal své choti Blance.[8] Již v závěti sepsané o rok dříve král přesně určoval příjmy svých čtyř synů a svého nevlastního bratra,[7] který se okamžikem jeho skonu stal nejbližším dospělým mužským příbuzným následníka. Královniným poručnictvím se zřejmě mělo zamezit Filipovu vlivu na mladého panovníka. Filip Hurepel totiž podporoval ambiciózní velmože, kteří se obávali silné monarchie. Brzy po Ludvíkově korunovaci se utvořila šlechtická klika brojící proti regentské vládě, kam patřil Theobald ze Champagne, Petr Mauclerc a Hugo z Lusignanu, kteří byli nespokojení již za Ludvíka VIII. a pokoušeli se o spojenectví s anglickým králem Jindřichem.[9] K buřičům se přidal i Filip Hurepel. Blanka Kastilská posléze triumfovala a mnoha mírovými smlouvami se v zemi podařilo nastolit poměrný klid. Hrozba povstání však zcela nevymizela a až do polovice čtyřicátých let byly patrné snahy o intervenci z anglického ostrova.[10]

Osudnou se Filipovi stala účast na turnaji,[1] kde utržil smrtelné zranění a byl pohřben v Saint-Denis.[2] Vdova Matylda se po čase znovu provdala - novým hrabětem z Boulogne se stal Alfons, mladší syn portugalského krále.

Filip byl štědrým donátorem katedrály v Chartres, nechal pořídit do příčné lodi vitráže se scénami Smrti, Nanebevzetí a Korunovace Panny Marie.[11]Je zde zpodobněn nejen jako pokorný donátor, ale také na vitráži v příčné lodi jako rytíř na koni[12] ve společnosti dalších významných pánů své doby, kteří patřili mezi aktivní křižáky.[11] Zdá se, že je také společně s Matyldou ve dvojici elegantních soch severního portálu katedrály.[13][13]

Vývod z předků[editovat | editovat zdroj]


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c www.fmg.ac
  2. a b c www.mittelalter-genealogie.de
  3. EHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd, a kol. Francouzští králové v období středověku : od Oda ke Karlu VIII. (888-1498). Praha : Argo, 2003. 420 s. [dále jen kolektiv]. ISBN 80-7203-465-0. S. 153.  
  4. www.mittelalter-genealogie.de
  5. KOVAŘÍK, Jiří. Meč a kříž, rytířské bitvy a osudy. Praha : Mladá fronta, 2005. [dále jen Kovařík]. ISBN 80-204-1289-1. S. 255.  
  6. kolektiv, str.167
  7. a b kolektiv, str.168
  8. kolektiv, str.171
  9. kolektiv, str.171-172
  10. kolektiv, str. 173
  11. a b KOVÁČ, Peter. Katedrála v Chartres. Francouzské umění rané a vrcholné gotiky. Praha : Eminent, 2007. ISBN 978-80-7281-000-0. S. 84.  
  12. Katedrála v Chartres, str. 54
  13. a b DURAND, Paul. Monographie de Notre-Dame de Chartres. United States : Bibliolife, 2009. 196 s. ISBN 1115944975. S. 98.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HALLAM, Elizabeth M.; EVERARD, Judith. Francja w czasach Kapetyngów 987–1328. 1. vyd. Warszawa : Wydawnictwo naukowe PWN, 2006. 460 s. ISBN 83-01-14861-6. (polsky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]