Liturgika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Liturgika (z řeckého λειτουργία veřejná služba, služba lidu) je jedním z oborů teologie, který se odborně zabývá liturgií. Zkoumá bohoslužebný život církve a jeho vývoj. Snaží o interpretaci a vysvětlení významu úkonů pro potřeby věřících.

Termínu poprvé užil Georg Cassander (15131566), který jím označuje vědeckou reflexi křesťanské bohoslužby. Pojem liturgiky se však v katolickém a protestantském prostředí prosadil teprve v 18. století. V teologické klasifikaci je liturgika součástí praktické teologie, někdy se však také včleňuje jako součást dějin teologie. S liturgikou souvisí studium církevních dějin, estetiky, hudební vědy, divadelní vědy, folkloristiky a komunikace.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Humanismus[editovat | editovat zdroj]

Vědecký zájem o liturgii neexistoval po celé křesťanské dějiny. Se studiem se začalo v době humanismu, a to historickovědní metodou. Došlo k hlubšímu prozkoumání pramenů, hlavně v 17. a 18. století. Zájem byl i o orientální liturgii.[1]

Počátky systematickoteologické liturgické vědy[editovat | editovat zdroj]

Po konci 18. století se začala rozvíjet pastorální teologie a vzrostl zájem i o liturgii. První zmínka o tom, že by se liturgika měla považovat za samostatnou vědu, se objevila ve spise F. X. Schmida „Liturgik der christkatolischen Religion“ (Liturgika katolického náboženství). Předmět zkoumání viděl ve vnější podobě katolické bohoslužby - „souhrn všech obřadů, forma, v níž se katolicismus viditelně a slyšitelně projevuje[2]“. Věda by měla zahrnovat nejen vznik a význam „ceremonií“, ale i shrnovat a hodnotit z pohledu katolického náboženství. Liturgika prošla obměnou roku 1889 díky benediktinovi Suibertovi Bäumerovi. Později mnich Athanasius Wintersig nazývá vědu „svatým tajemstvím“.[3]

Věda tedy reflektuje centrální zkušenosti víry. Tohle postavení ji vydobyl Odo Casel (1886-1948).[2]

Liturgika dnes[editovat | editovat zdroj]

Výrazný vliv na liturgiku měl Druhý vatikánský koncil. Jejím úkolem byl stanoven výzkum „množství Kristova tajemství“ ve viditelných znameních liturgické slavnosti a přístupnost pro věřící. Lze ji tedy označit za eminentně teologickou disciplínu. Také seznamuje s formami, které mají kořeny již v židovství, poté u Krista, v prvotní církvi. Zohledňuje vlivy kultury, dobového myšlení a textů.[4] Spolupracuje s humanitními vědami jako psychologie (včetně sociální a hlubinné), fenomenologie, sémantika, dějiny umění, hudební věda či sociologie i s vědami o jazyku a komunikaci.[5] Člověk je společným předmětem zájmu. Příkladem spolupráce jsou: lidský věk je jedním z faktorů limitujících člověka - zabývá se jím vývojová psychologie, člověk má své prožitky - hlubinná psychologie, žije ve společnosti, která ho ovlivňuje a kterou i spoluvytváří - sociologie, atd.

Liturgika se také zabývá rozhodováním, jestli není potřeba části liturgie „inovovat“, avšak po podrobném historickém, teologickém a pastoračním zkoumání.[6] Neexistuje pouze jediný přístup v této vědě. Jsou i snahy, aby ostatní teologické obory vypracovali své „hledisko“ spojené s liturgií a byly tak kritickým protipólem liturgické vědy. Např. katechetika nebo homiletika.[7]

Rozdělení všeobecné liturgiky:

1. teologický a antropologický základ - co je liturgie?
2. kdo slaví liturgii?
3. základní prvky liturgie (gesto, slovo, symbol) a jak se slaví?
4. liturgické slavení v čase
5. liturgický prostor a jeho vybavení[8]

Přístupy liturgiky[editovat | editovat zdroj]

  • Souhrn práva: shrnutí v jednotlivých rubrikách liturgických textů jako pomůcka při mši - pro kněze, nebo pomocí laického breviáře pro modlící laiky.
  • Nauka o kultovním slavení: účast na liturgickém slavení je brána jako povinná, případná neúčast na daném svátku se hodnotí jako hřích.
  • Liturgika jako součást pastorální teologie: převažují evangelizační snahy církve - jako druh inkulturace, využívá většina českých teologických fakult.
  • Liturgika vlastní teologická disciplína: systematická liturgika, teologie i liturgie vnímána jako služba lidu, zamýšlející se nad vlastním duchovním životem.[9]

Prameny využívané liturgikou[editovat | editovat zdroj]

K nejstarším pramenům využívaným liturgikou patří Nový zákon, i když neobsahuje popis liturgie. Významným pramenem je také Didaché, spisy Justina Mučedníka, Hippolyta Římského a patristická literatura, v období středověku pak zejména různé typy liturgických knih, od 16. století bohoslužebné řády jednotlivých denominací.

V římskokatolické církvi přinesl významné reformy liturgie i liturgiky Druhý vatikánský koncil. Nově bylo povoleno použití národních jazyků při liturgii (kromě mešního kánonu), při udělování svátostí a modlitbách.[10]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Adolf, Adam, Liturgika: křesťanská bohoslužba a její vývoj. Vyšehrad 2001, s. 74.
  2. a b Adolf, Adam, Liturgika: křesťanská bohoslužba a její vývoj. Vyšehrad 2001, s. 75.
  3. Adolf, Adam, Liturgika: křesťanská bohoslužba a její vývoj. Vyšehrad 2001, s.74-75.
  4. Adolf, Adam, Liturgika: křesťanská bohoslužba a její vývoj. Vyšehrad 2001, s. 76
  5. Adolf, Adam, Liturgika: křesťanská bohoslužba a její vývoj. Vyšehrad 2001, s. 77.
  6. Adolf, Adam, Liturgika: křesťanská bohoslužba a její vývoj. Vyšehrad 2001, s. 76-77.
  7. http://cs.wikipedia.org/wiki/Teologie
  8. Pavel Kopeček, Slavení křesťanského tajemství, I. díl - Fundamentální liturgika, Brno: Katechetické centrum biskupství brněnského, 2006, s. 9.
  9. Pavel Kopeček, Slavení křesťanského tajemství, I. díl - Fundamentální liturgika, Brno: Katechetické centrum biskupství brněnského, 2006, s. 9-10.
  10. Otto H. Pesch, Druhý vatikánský koncil 1962-1965. Příprava, průběh a odkaz, Praha : Vyšehrad, 1996. s. 122-123.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Adolf, Adam, Liturgika: křesťanská bohoslužba a její vývoj. Vyšehrad 2001.
  • Josef Foltýnovský, Liturgika, Olomouc: Lidové knihkupectví, 1936.
  • Břetislav, Horyna Úvod do religionistiky, Praha : Oikumené, 1994.
  • Pavel Kopeček, Slavení křesťanského tajemství, I. díl - Fundamentální liturgika, Brno: Katechetické centrum biskupství brněnského, 2006.
  • Otto H. Pesch, Druhý vatikánský koncil 1962-1965. Příprava, průběh a odkaz, Praha : Vyšehrad, 1996.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]