Žebravé řády
Žebravé řády neboli mendikanti (z lat. mendicans – žebrající) je označení mnišských řádů, které se zřekly vlastnictví nejen na úrovni jednotlivců, ale i společenství jako celku (řádu), na rozdíl od nežebravých řádů (např. cisterciáků benediktinů nebo premonstrátů) tedy nedisponují pozemkovým ani jiným majetkem k zabezpečení provozu svých klášterů, ale jsou závislé na vlastní práci a darech dobrodinců.Kláštery žebravých řádů vznikají od počátku 13. století.[1]
Ze středověku dodnes přetrvaly čtyři velké mendikantské řády, uznané Druhým lyonským koncilem (1274): dominikáni (schválení 1216) a františkáni (1223), kteří působili od počátku ve městech, a karmelitáni (1245) a augustiniáni-poustevníci (1256).[2] Tridentský koncil (1545-63) povolil vlastnění majetku všem žebravým řádům s výjimkou františkánů a kapucínů.[3] Žebravé řády kladou důraz na asketický způsob života, chudobu, odříkání, ale také na službu bližním, a to jak hmotnou (provozování špitálů)[zdroj?], tak duševní (vyučování), a duchovní (pastorace, misie). Významná je i činnost kazatelská, odtud další rozšířené označení: Kazatelské řády.[zdroj?]
[editovat] Hlavní žebravé řády
- Řád menších bratří (Františkáni)
- Dominikáni
[editovat] Zakladatelé žebravých řádů
- Svatý Dominik - Řád bratří kazatelů (dominikáni)
- František z Assisi - Řád menších bratří (františkáni)
[editovat] Reference
- ↑ článek Mendicant Friars in: Catholic encyclopedia 22.7.2008 (anglicky, dostupné online)
- ↑ článek Mendikantské řády v: Encyklopedie Universum přes www.mlp.cojeto.cz 23.7.2008
- ↑ článek Mendicant Friars in: Catholic encyclopedia 22.7.2008 (anglicky, dostupné online)
