Jidáš Iškariotský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jidáš zrazuje Ježíše Krista polibkem. (Giotto di Bondone)

Jidáš Iškariotský, (hebrejsky יהודה איש־קריות, Jehuda iš Karijot, doslova Jehuda (muž) z Karijot) je biblická novozákonní postava. Šlo o jednoho z 12 původních apoštolů Ježíše Krista, který svého mistra zradil a umožnil jeho zatčení. V biblických textech je líčen jako záporná postava, poněkud jiný pohled mají gnostické apokryfy, z nichž nejznámější je Evangelium podle Jidáše.

Tradiční křesťanský pohled[editovat | editovat zdroj]

Jméno Jidáš znamená totéž co Juda. Pro odlišení od Judy bratra Páně se používá přídomek Iškariotský. Existuje několik výkladů jeho původu. Nejrozšířenější vysvětlení jej vykládá jako „muž z Keriót“ hebrejsky iš Kariot, což je odkaz na jeho rodnou ves, ležící poblíž Hebronu a zmiňovanou dvakrát v Písmu svatém (srv. Joz 15, 25; Am 2, 2). Kritiky tohoto výkladu je však poukazováno na to, že všichni Ježíšovi následovníci mají být z Galileje a Jidáš by jediný byl z Judeje. Jiní jej interpretují jako variaci výrazu „sikario“ jako by šlo o narážku na bojovníka, ozbrojeného dýkou, která se latinsky nazývá sica. A nakonec je tento přídomek pokládán za jednoduchý přepis hebrejsko-aramejského výrazu, který znamená: „Ten, který ho měl zradit“. Toto označení se vyskytuje dvakrát v Janově evangeliu, tedy po Petrově vyznání víry (srv. Jan 6, 71) a potom během pomazání v Betánii (srv. Jan 12, 4). Další pasáže naznačují, že zrada právě probíhala, když říkají „Ten, který ho chtěl zradit“ – během poslední večeře po oznámení zrady (srv. Mt 26, 25) a po Ježíšově uvěznění (srv. Mt 26, 46-48; Jan 18, 2-5). Naproti tomu seznamy Dvanácti apoštolů mluví o zradě jako o faktu, ke kterému již došlo: Jidáš Iškariotský, který ho pak zradil, tak jak to říká Marek (Mk 3, 19), Matouš (Mt 10, 4) a Lukáš (Lk 6, 16) mají rovnocenné výrazy. V každém případě je opakovaně jmenován „jedním z Dvanácti“ (Mt 26, 14-47; Mk 14, 10-20; Jan 6, 71) nebo „z počtu Dvanácti“ (Lk 22, 3). Ježíš dokonce dvakrát, když mluví k apoštolům, právě o něm říká: „jeden z vás“ (Mt 26, 21; Mk 14, 18; Jan 6, 70; 13, 71). A Petr o něm řekne, že „se počítal k nám a měl účast na této naší službě“ (Sk 1, 17).

Je před námi otázka: Jak je možné, že si Ježíš vyvolil tohoto člověka? Jidáš byl vlastně ekonomem skupiny (Jan 12, 6b; 13, 29a) a v Janově evangeliu je označen také za zloděje (Jan 12, 6a). Tajemství volby vyniká ještě více, když o něm Ježíš pronáší velmi přísný soud: „Běda tomu člověku, který Syna člověka zradí!“ (Mt 26, 24). Ještě hutnějším se pak stává tajemství jeho věčného údělu, dozvídáme-li se, že se v Jidáši hnulo svědomí a přinesl velekněžím a starším těch třicet stříbrných nazpátek a řekl: „Zhřešil jsem: zradil jsem nevinnou krev“ (Mt 27, 3-4). I když se pak vzdálil, aby se šel oběsit (srv. Mt 27, 5).

Druhá otázka se týká jeho jednání: Proč Ježíše zradil? Tato otázka je předmětem různých hypotéz. Někteří poukazují na faktor jeho lačnosti po penězích, jiní zastávají vysvětlení mesiánské povahy: Jidáš byl prý zklamán tím, že Ježíš nezařadil do svého plánu politicko-vojenské osvobození své země. Evangelní texty však ve skutečnosti kladou důraz na další aspekt: Jan výslovně praví, že „ďábel už vnukl Jidáši Iškariotskému, synu Šimonovu, myšlenku, aby ho zradil“ (Jan 13, 2); podobně píše Lukáš: „Tu vstoupil satan do Jidáše zvaného Iškaritský, který byl z počtu Dvanácti“ (Lk 22, 3). Tímto způsobem jsou překročeny historické motivace a událost se vysvětluje na základě osobní odpovědnosti Jidáše, který podlehl pokušení Zlého. Jeho zrada zůstává v každém případě tajemstvím.

Kritika[editovat | editovat zdroj]

Stejně tajemnou zůstává i jeho postava, kolem které existuje mnoho smyšlenek a teorií. Nejextrémnější z nich postulují názor, že nikdy neexistoval a že do evangelijního příběhu byl zařazen z „dramaturgických“ důvodů (John Shelby Spong), případně jako pokus svést vinu za ukřižování Ježíše na židy v době, kdy raná církev už nepodnikala misii mezi vyznavači judaismu, a naopak se snažila usmířit si římskou moc (Pinchas Lapide). Nepřímým důkazem toho, že Jidáš je pozdějším dodatkem, je podle nich úplná nepřítomnost postavy Jidáše v nejstarších dokumentech Nového zákona (Pavlových listech sepsaných v letech 40–60 po Kr.). Naopak v evangeliích se Jidáš objevuje – čím mladší to které evangelium je, tím více podrobností o Jidášově zradě dodává.[1]

Postava Jidáše se ve středověké Evropě stala ztělesněním všech židů a příběh Jidášovy zrady se stal jedním ze zdrojů křesťanského antijudaismu. Právě z řad mnoha katolických a protestantských historiků (např. William Klassen) vzešel pokus přehodnotit Jidášovu postavu.[2]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Jan Firgenland: Jidáš – příběh zrádce
  2. William Klassen: Judas – Betrayer or Friend of Jesus?

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu