Jidáš Iškariotský
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jidáš Iškariotský, hebrejsky יהודה איש־קריות Yəhûdāh 'Κ-qəriyyôt je biblická novozákonní postava. Šlo o jednoho z 12 původních apoštolů Ježíše Krista, který svého mistra zradil a umožnil jeho zatčení. V biblických textech je líčen jako záporná postava, poněkud jiný pohled mají gnostické apokryfy, z nichž nejznámější je Evangelium podle Jidáše.
Obsah |
[editovat] Tradiční křesťanský pohled
Jméno Jidáš znamená totéž co Juda. Pro odlišení od Judy bratra Páně se používá přídomek Iškariotský. Existuje několik výkladů jeho původu. Nejrozšířenější vysvětlení jej vykládá jako „muž z Keriót“ hebrejsky Iš-Kariot, což je odkaz na jeho rodnou ves, ležící poblíž Hebronu a zmiňovanou dvakrát v Písmu svatém (srv. Joz 15,25; Am 2,2). Kritiky tohoto výkladu je však poukazováno na to, že všichni Ježíšovi následovníci mají být z Galileje a Jidáš by jediný byl z Judeje. Jiní jej interpretují jako variaci výrazu „sikario“ jako by šlo o narážku na bojovníka, ozbrojeného dýkou, která se latinsky nazývá sica. A nakonec je tento přídomek pokládán za jednoduchý přepis hebrejsko-aramejského výrazu, který znamená: „Ten, který ho měl zradit“. Toto označení se vyskytuje dvakrát v Janově evangeliu, tedy po Petrově vyznání víry (srv. J 6,71) a potom během pomazaní v Betánii (srv. J 12,4). Další pasáže naznačují, že zrada právě probíhala, když říkají „Ten, který ho chtěl zradit“ – během poslední večeře po oznámení zrady (srv. Mt 26,25) a po Ježíšově uvěznění (srv. Mt 26,46.48; J 18,2.5). Naproti tomu seznamy Dvanácti apoštolů mluví o zradě jako o faktu, ke kterému již došlo: Jidáš Iškariotský, který ho pak zradil, tak jak to říká Marek (Mk 3,19), Matouš (Mt 10,4) a Lukáš (Lk 6,16) mají rovnocené výrazy. V každém případě je opakovaně jmenován „jedním z Dvanácti“ (Mt 26,14.47; Mk 14,10.20; J 6,71) nebo „z počtu Dvanácti“ (Lk 22,3). Ježíš dokonce dvakrát, když mluví k apoštolům, právě o něm říká: „jeden z vás“ (Mt 26,21; Mk 14,18; J 6,70;13,71). A Petr o něm řekne, že „se počítal k nám a měl účast na této naší službě“ (Sk 1,17).
Je před námi otázka: Jak je možné, že si Ježíš vyvolil tohoto člověka? Jidáš byl vlastně ekonomem skupiny (J 12,6b;13,29a) a v Janově evangeliu je označen také za zloděje (J 12,6a). Tajemství volby vyniká ještě více, když o něm Ježíš pronáší velmi přísný soud: „Běda tomu člověku, který Syna člověka zradí!“ (Mt 26,24). Ještě hutnějším se pak stává tajemství jeho věčného údělu, dozvídáme-li se, že se v Jidáši hnulo svědomí a přinesl velekněžím a starším těch třicet stříbrných nazpátek a řekl: „Zhřešil jsem: zradil jsem nevinnou krev“ (Mt 27,3-4). I když se pak vzdálil, aby se šel oběsit (srv. Mt 27,5).
Druhá otázka se týká jeho jednání: Proč Ježíše zradil? Tato otázka je předmětem různých hypotéz. Někteří poukazují na faktor jeho lačnosti po penězích, jiní zastávají vysvětlení mesiánské povahy: Jidáš byl prý zklamán tím, že Ježíš nezařadil do svého plánu politicko-vojenské osvobození své země. Evangelní texty však ve skutečnosti kladou důraz na další aspekt: Jan výslovně praví, že „ďábel už vnukl Jidáši Iškariotskému, synu Šimonovu, myšlenku, aby ho zradil“ (J 13,2); podobně píše Lukáš: „Tu vstoupil satan do Jidáše zvaného Iškaritský, který byl z počtu Dvanácti“ (Lk 22,3). Tímto způsobem jsou překročeny historické motivace a událost se vysvětluje na základě osobní odpovědnosti Jidáše, který podlehl pokušení Zlého. Jeho zrada zůstává v každém případě tajemstvím.
[editovat] Kritika
Stejně tajemnou zůstává i jeho postava, kolem které existuje mnoho smyšlenek a teorií. Nejextrémnější z nich postulují názor, že nikdy neexistoval a že do evangelijního příběhu byl zařazen z „dramaturgických“ důvodů (John Shelby Spong), případně jako pokus svést vinu za ukřižování Ježíše na židy v době, kdy raná církev už nepodnikala misii mezi vyznavači judaismu, a naopak se snažila usmířit si římskou moc (Pinchas Lapide). Nepřímým důkazem toho, že Jidáš je pozdějším dodatkem, je podle nich úplná nepřítomnost postavy Jidáše v nejstarších dokumentech Nového zákona (Pavlových listech sepsaných v letech 40–60 po Kr.). Naopak v evangeliích se Jidáš objevuje – čím mladší to které evangelium je, tím více podrobností o Jidášově zradě dodává.[1]
Postava Jidáše se ve středověké Evropě stala ztělesněním všech židů a příběh Jidášovy zrady se stal jedním ze zdrojů křesťanského antijudaismu. Právě z řad mnoha katolických a protestantských historiků (např. William Klassen) vzešel pokus přehodnotit Jidášovu postavu.[2]
[editovat] Literatura
- Pinchas Lapide: Kdo byl vinen Ježíšovou smrtí, Brno 1995
- Jakub De Voragine: Legenda aurea, Vyšehrad Praha 1998
- Gerhard Kroll: Po stopách Ježíšových, Karmelitánské nakladatelství 2002
- Rudolf Ströbinger: Hosté poslední večeře: Osudy 12 apoštolů Brno 1997
- Karol Sidon: Evangelium podle Josefa Flavia. 1991
- Jan Fingerland: Jidáš – příběh zrádce, Teologie&Společnost 1/2005
[editovat] Reference
 |
Související články obsahuje Portál Křesťanství |
