Spřežkový pravopis

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Spřežkový pravopis je takový pravopis, psaný nejčastěji latinkou, který pro zachycení některých hlásek užívá spřežek. Spřežka je seskupení několika písmen užívané k zápisu jedné hlásky (například české „ch“, polské „ch, cz, sz, rz, dz, dź, dż“ nebo německé „sch“). Taková skupina písmen pak může být považována za jedno písmeno. Nejvíce se latinkový spřežkový pravopis vyskytuje v němčině, angličtině, francouzštině, maďarštině, albánštině, polštině nebo nizozemštině.

Účel[editovat | editovat zdroj]

Spřežky vznikly proto, že latinka nemá znaky pro hlásky, které používají jiné jazyky než latina. Jedná se zejména o č (tʃ), š (ʃ), ž (ʒ), dž (dʒ), ch (x), ď (ɟ), ť (c), ľ (ʎ), ň (ɲ), ng (ŋ), th (θ), gh (ɣ) a další. Část z nich byla později nahrazena znaky s diakritikou. Většinou jsou spojením dvou znaků (písmen), ale i více, např. německé tsch ekvivalentní českému č. Některé spřežky v jiných jazycích se sloučily do nového samostatného znaku grafickým prolnutím nebo i při viditelně zachovaném rozdělení, jako nizozemské ij. Také v mezinárodních standardech výslovnosti, jako IPA jsou některé hlásky vyznačeny spřežkami. To se týká hlásek, které jsou znatelně tvořené také sloučením příslušných dílčích hlásek, jako je č: .

V češtině[editovat | editovat zdroj]

Do 15. století se spřežky hojně vyskytovaly i v češtině. O odstranění většiny z nich se zasloužil mistr Jan Hus provedením jazykové reformy. Spřežky ch a se zachovaly dodnes.

Nelatinková písma[editovat | editovat zdroj]

Spřežkový princip psaní dvou nebo více znaků společně do složeného znaku se souhrnným významem je součástí i nelatinkových písem a např. čínské písmo je založeno na znacích, které vznikly složením původně samostatných znaků.

Příklady spřežek[editovat | editovat zdroj]

Samohlásky (prodloužení)