Justus von Liebig

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Justus von Liebig
Justus von Liebig
Justus von Liebig
Narození 12. května 1803
Darmstadt
Úmrtí 18. dubna 1873
Mnichov
Národnost německá
Obor chemie
Známý díky

objev dusíku, zákon minima,

Liebigův chladič

Justus svobodný pán von Liebig (12. května 180318. dubna 1873) byl německý chemik, který se zasloužil o rozvoj chemie - zvláště v oblasti agrochemie a organické chemie. Je zakladatelem aplikace průmyslových hnojiv. Vypracoval metodiku analýzy organických látek a připravil řadu významných organických látek. Jeho studie extrakce masa vedly k založení Liebegova masového extraktu doporučovaného jako posilující potravina.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Liebig byl synem drogisty a své vzdělání zahájil v jedné z mnichovských lékáren a pokračoval od roku 1820 studiem chemie na univerzitě v Bonnu. V Březnu 1822 musel studia přerušit, protože se zúčastnil studentských bouří a byl členem zakázaného Burschenschaftu. Vrátil se do Darmstadtu, kde se z téhož důvodu ocitl v městském vězení. Přesto měl ještě téhož roku odjet na základě velkovévodského stipendia do Paříže, kde pracoval v laboratoři francouzského chemika J. L. Gay-Lussaca (1778–1850).Na doporučení německého učence A. von Humboldta (1769–1859) byl roku 1824 povolán jako mimořádný profesor na univerzitu do Giessenu, kde proslul založením vynikající laboratoře. Když se stal roku 1825 řádným profesorem, vybudoval chemicko-farmaceutický ústav, první v Německu, kde byla praktická cvičení studentů neoddělitelným doplňkem přednášek z chemie.[1] V roce 1845 byl povýšen do dědičného šlechtického stavu barona jako Svobodný pan z Liebigu. V roce 1852 přijal pozvání bavorské vlády, aby nastoupil jako řádný profesor na Mnichovskou univerzitu, kde setrval až do své smrti roku 1873.[2]

Výzkum a objevy[editovat | editovat zdroj]

Do období pobytu v Paříži u J. L. Gay-Lussaca spadá Liebigovo studium třaskavého stříbra (fulminanu stříbrného), jež vedlo k objevu izomerie. Liebig byl první, kterému se podařilo připravit brom. Protože Liebig uvolnil brom chlorovou vodu (destilovaná voda nasycená chlorem) z matečných louhů po vykrystalizování soli z mořské vody, dal mu jméno murid (těmto louhům se latinsky říkalo muria). Ovšem Liebig přehlédl elementární povahu uvolněného plynu, neboť ho pokládal za chlorid jodu, a tak prvenství objevu bromu připadlo A. J. Balardovi roku 1826.[3]

Liebig se v té době ale především věnoval analýze organických látek – kyseliny močové, hippurové, kafru a jiných – a shledal, že používané postupy jsou komplikované a pomalé. Švédský chemik J. J. Berzelius (1779–1848) potřeboval například k analýze 7 sloučenin 18 měsíců. Liebig, jehož zajímala i aparaturní stránka, vypracoval v roce 1831 nový systém a stal se zakladatelem moderní organické analýzy. Dodnes je běžně používán Liebigův chladič; oproti tomu se spíše raritou stal tzv. kalyaparát. Jeho postup, známý jako Liebigova elementární analýza, celý proces zrychlil, takže Liebig dokázal analyzovat 72 sloučenin během 3 měsíců. Patřily mezi ně například koniin a kofein. O rok později připravil některé chlorderiváty uhlovodíků, mj. chloroform, a spolu s německým chemikem F. Wöhlerem (1800–1882) vypracoval představu o radikálech jako skupinách atomů, které jsou přítomné v určitých třídách sloučenin. První z radikálů, které spolu objevily, nazvali benzoyl, protože pocházel z kyseliny benzoové, přičemž koncovku „yl“ použili z řečtiny, kde „hyle“ znamená hmotu.

V roce 1837 pobýval Liebig v Anglii a Irsku, kde se zajímal o průmysl a zemědělství a soustředil se na zemědělskou chemii, jejímž zakladatelem se stal. Původně se domníval, že rostliny získávají dusík přímo ze vzduchu, ale na svém experimentálním poli v Giessenu se přesvědčil o složitosti problému.[1] Ve svém díle „Die Chemie in ihrer Anwendung auf Agrikultur und Physiologie“ z roku 1840 upozornil na ohromná množství živin, které rostliny odnímají každou sklizní sezonu a na základě četných rozborů kulturních plodin dovodil, že chlévská mrva nemůže nahradit v dostatečném množství ztráty způsobené sklizní. Liebig na základě svých zkušeností také vyslovil známý zákon minima. Přispěl tak k zavedení a rozvoji výroby průmyslových hnojiv.[4]

Roku 1842 se jako první pokusil v odborném spise položit přírodovědné základy medicíny. O pět let později jeho studie masa a vývaru z něj vedly z založení Liebegova masového extraktu doporučovaného jako posilující potravina. Roku 1852 byl povolán do Mnichova, kde se nadále věnoval praktickým problémům jako byla výroba kypřícího prášku do pečiva nebo potravy pro kojence.[1]

V roce 1832 založil časopis Annalen der Pharmacie, který uveřejňoval hlavně nové práce z organické chemie. Po jeho smrti byl časopis v roce 1873 přejmenován na Justus Liebig's Annalen der Chemie, jak je znám dodnes.[1]

Hlavní díla[editovat | editovat zdroj]

  • Anleitung zur Analyse organischen Körpern, 1837
  • Die Chemie in ihrer Anwendung auf Agrikultur und Physiologie, 1840
  • Das Verhältnis der Tierchemie zur Tierphysiologie, 1844
  • Grundsätze der Agrikulturchemie, 1855

Reference[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Justus von Liebig ve Wikimedia Commons

  1. a b c d Listy (11) Chemikové, Encyklopedická edice, Praha 1998, ISBN 80-86044-11-4
  2. Justus Liebig, German chemist (1803-73) from the Encyclopaedia Britannica, 10th Edition (1902)
  3. Jirkovský, R., Jak chemikové a fyzikové objevovali a křtili prvky, 1986
  4. Andrlík, K., Přehled chemie a chemické technologie I., 1954